Milosrdný Bůh (Gn 1–50)

Už několikrát jsme mluvili o tom, kdo je Bůh knihy Genesis. Chtěl bych, abychom to dnes zopakovali a nakonec ukázali si největší charakteristiku Boha, kterou nám zjevuje kniha Genesis – Boží milosrdenství.

Knihu Genesis můžeme rozdělit na dvě velké části: kapitoly 1–11 a 12–50, přičemž bychom mohli rozdělit i druhou část na příběhy patriarchů, Abrahama, Izáka a Jákoba, které jsou spíše zlomkovité a ukazují nám takové střípky z jejich života a potom je tady život Josefa (kap. 37.39-50). Prvních jedenáct kapitol Genesis popisuje dávnou historii světa, nejméně dva tisíce let historie. Ve dvanácté kapitole dochází k prudkému zpomalení děje a všechna pozornost se soustředí na jednu jedinou rodinu – na čtyři pokolení Abrahama, syna Terachova. Vyprávění o Josefovi vysvětluje, jak Jákobova rodina v počtu sedmdesáti pěti lidí přišla do Egypta. V knize Exodus potom vidíme, jak tato rodina po čtyřech stech letech jako celý velký národ z Egypta odchází.

Knihu napsal Mojžíš a dal ji Izraelcům, když je vyváděl z Egypta. To je důležitá souvislost, kterou jsme si připomínali. Duch svatý říká:

• Všecko, co je tam psáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z trpělivosti a z povzbuzení, které nám dává Písmo, čerpali naději. (Ř 15,4)

I. Svrchovaný Bůh Stvořitel

• Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gn 1,1)

Hned první slova Bible nám ukazují Boha Stvořitele. Hned v první větě nám Písmo ukazuje, kdo jsme my a kdo je Bůh. Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Bůh je stvořitelem všeho. Viditelné i neviditelné věci byly stvořeny Bohem. Svět duchovní i svět tělesný. Tento okamžik určuje počátek. To je počátek našeho světa. Před tím zde byla věčnost a v ní nekonečný Bůh, tři osoby Boží trojice ve vztahu lásky a slávy. Ale potom zaznělo slovo a Bůh stvořil nebe a zemi. Když apoštol Jan psal evangelium o Ježíši Kristu, tak použil právě první slova Bible:

• Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,1–3)

Ježíš Kristus je stvořitel. To také ukazuje na to, že Ježíš Kristus je Bůh. Bez něho nepovstalo nic, co jest. To je Kristus, kterého uctíváme.

Příběh stvoření tvoří úvod ke knize Genesis. Kniha Genesis pak tvoří úvod k ostatním knihám Mojžíšovým, k zákonu, ke smlouvě. První den Bůh stvořil světlo, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval dnem a tmu nocí. Druhého dne stvořil Bůh nebeskou klenbu a oddělil vody na nebi od vod na zemi. Další den Bůh stvořil veškerou zeleň na zemi, když předtím oddělil suchou zemi od vody. Čtvrtý den slunce, hvězdy. Pátý den stvořil Bůh všelijakou havěť – vodní a nebeskou. Šestý den stvořil Bůh všechny pozemské tvory, živočichy, kteří se pohybují po zemi a kromě nich – jako vrchol všeho stvoření – také člověka. Když se Bůh podíval na své dílo, tak čteme:

• Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. (Gn 1,31)

 Všechno, co Bůh stvořil, bylo dobré. Tady můžeme vidět, jak stvoření nese obraz Boha Stvořitele. Stvoření v sobě neslo odraz Boží dobroty. Musíme si připomenout, že celé stvoření tady bylo pro člověka. Někdy se díváme v noci na oblohu a říkáme si, jak veliký je celý vesmír a jak jsme v něm nepatrní a ztracení. Představte si zeměkouli – koule o průměru 12.500 kilometrů. Kolem této koule je tenounký obal atmosféry – 20 km kolem země je – to je méně než jedno procento. To je sféra, ve které žijeme. Je to opravdu nepatrné. Ale Boží slovo nám říká, že celý ten obrovský vesmír byl stvořen pro člověka! Celá země a všechno, co je na ní, i celý vesmír, to všechno bylo stvořeno pro nás. Dokonce Bůh pro člověka vytvořil zahradu Eden, kde byl člověk jako v bavlnce – všechno tam bylo k jejich užitku, prospěchu, k tomu, aby to mohli užívat a skrze toto zabezpečení poznávat Boha.

Bůh stvořil svět tak, abychom mohli Boha najít, abychom pochopili stvoření jako dílo někoho, kdo nás nekonečně převyšuje. Kniha Genesis tohoto Stvořitele popisuje velice jasně. A to hned od prvního verše.

Na konci šestého dne Bůh odpočinul od stvořitelského díla, přestal konat stvořitelské dílo. Bůh je živý, aktivní Bůh, není jenom Bohem, který z dálky pozoruje, ale je Bohem, který aktivně zasahuje, který působí, který svou mocí udržuje v chodu celý svět, který stvořil. Kdyby se totiž Bůh staral jen o sebe, tak jsme rázem ztracení. Všechno by se obrátilo v prach. Celý vesmír by se zhroutil, rozpadl. Veliký Bůh, Bůh stvořitel je také:

II. Štědrý Bůh, který se dává poznat

Boží štědrost ve stvoření

Kniha Genesis začíná stvořením. Je tady Bůh, který dává, Bůh, který tvoří, Bůh, který naplňuje. Je to stvoření z ničeho – Bůh sám ze sebe dává. Kromě Boží velikosti tady vidíme také Boží štědrost a hojnost. Tato hojnost je přítomná od prvních okamžiků stvoření. Pouze na počátku byla země pustá a prázdná, ale musíme si uvědomovat, že předtím, tam nebylo vůbec nic, takže i když mluvíme o prázdné a pusté zemi, tak je neskonale víc, než tam bylo před jejím stvořením. Ale jakmile Bůh pokračoval v tvoření, tak můžeme pozorovat, jak se tady projevuje Jeho charakter, který vkládá do svého stvoření.

• Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin … a rozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. (Gn 1,12)

• I stvořil Bůh veliké netvory a rozmanité druhy všelijakých hbitých živočichů, jimiž se zahemžily vody, stvořil i rozmanité druhy všelijakých okřídlených létavců. Viděl, že to je dobré. (Gn 1,21)

• Bůh učinil rozmanité druhy zemské zvěře i rozmanité druhy dobytka a rozmanité druhy všelijakých zeměplazů. Viděl, že to je dobré. (Gn 1,25)

Bůh tvoří rozmanitě, pestře. Stvoření není jednotvárné, monotónní, šedivé. Stvoření, které známe, je plné barev, života, je plné odchylek od systému, který bychom chtěli vytvořit. Žádné dva listy na stromech nejsou stejné. Žádní dva lidé nejsou stejné. Každý člověk má naprosto jedinečné otisky prstů, má jedinečnou sítnici v oku, má jedinečnou DNA – každý člověk je úplně jiný. Otisky prstů, sítnice, DNA – to je něco, co umíme identifikovat. Ale všechno je jiné. Každý je naprostý originál. A to si musíme uvědomit, že se bavíme o padlém stvoření, o stvoření po pádu! Jak to muselo vypadat předtím? A jak to bude vypadat, až se zjeví sláva Božích synů a stvoření bude obnoveno.

Boží štědrost ve zjevení

Co se stalo, když Adam s Evou zhřešili? Hned se šli schovat! Nezačali hledat Boha, aby mohli činit pokání, aby došli k odpuštění a očištění od svého hříchu. Ne! Dokonce, i když se Bůh přiblížil, tak ho nehledali:

• Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. (Gn 3,8)

Adam s Evou utekli před Bohem. Mysleli si, že se mohou skrýt! Mysleli si, že mohou uniknout Bohu! Jaká pošetilost! Hřích způsobil tento vzdor. Člověk se stal Božím nepřítelem. Bere věci do svých rukou. Abraham nechtěl čekat na to, až se mu narodí zaslíbený syn, ale měl syna s Hagarou. Jákob nechtěl čekat a rozhodl se poslechnout matku a podvodně získat otcovo požehnání. Josefovi bratři nenáviděli Josefa a prodali ho jako otroka do Egypta. Od stvoření světa je lidstvo v podobně zoufalé situaci – je v této situaci vlastní vinou a z vlastního rozhodnutí. Nejsou to lidé, kdo by byli aktivní v hledání pravdy o Bohu a v hledání Boha samotného. Ale je to Bůh, kdo je aktivní v hledání člověka:

• Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

Dokonce i ve chvíli, kdy nás Bůh povolá k tomu, abychom ho následovali, když se staneme křesťany, dostáváme se do situací, kdy jsme na tom stejně jako Adam, který se ukryl, Abraham, který vzal věci do svých vlastních rukou, Jákob, který chtěl získat požehnání po svém. Chceme naplnit Boží zaslíbení svým vlastním způsobem – nechceme čekat na Boží čas a Boží milost. Ale Boží milost přemáhá hřích, Bůh není jako člověk, ale dílo, které v nás začal, také dovede do konce. I když se lidé ocitají na cestě svévole, tak mají naději, protože Bůh je ten, kdo jedná.

Bůh se nám dává poznat. Nezůstává skrytý – je to člověk, kdo se skrývá před Bohem, je to člověk, kdo odmítá pravdu o Bohu. Ale ne Bůh – Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá. Kdykoliv se nějak vzdalujeme od Boha, tak je to Bůh, kdo se k nám znovu sklání a dává se nám poznat. Bůh nás povede tak, abychom se k němu vrátili zpátky. Povede nás různým způsobem, skrze různé okolnosti, bude používat různé lidi i situace v našem životě – a vždycky s jedním jediným cílem: tím cílem je naše posvěcení a skrze naše posvěcení oslava Ježíše Krista. Je to něco, co jsme viděli v knize Genesis od začátku až do konce. Adam s Evou, viděli jsme to při zachování lidstva při potopě, kdy Bůh obnovuje lidstvo, viděli jsme to znovu v povolání Abrahama, v životě Izáka, Jákoba i Josefa. Bůh dal Adamovi a Evě zaslíbení o narození syna:

• Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu. (Gn 3,15)

Jsou to první slova o vysvobození, o vítězství nad satanem a tedy nad hříchem a nad smrtí. Od první chvíle po pádu, dává Bůh svou milost a dává se člověku poznat. A toto poznání se rozšiřuje stále více. Ábel znal Boha natolik, že přinesl oběť ve víře, zatímco jeho bratr Kain obětoval bez víry. Henoch znal Boha tak dobře a chodil s Ním v tak těsném společenství, že ho Bůh k sobě vzal, aniž Henoch poznal smrt. Noe poznal velikost Boží moci i hrůzu Božího soudu. Bůh se dal poznat Abrahamovi a uzavřel s ním smlouvu. Skrze něj zaslíbil požehnání celému lidstvu. Bůh promlouval k Jákobovi, takže v závěru knihy Genesis jsme četli:

• Juda nikdy nebude zbaven žezla ani palcátu, jenž u nohou mu leží, dokud nepřijde ten, který z něho vzejde; toho budou poslouchat lidská pokolení. (Gn 49,10)

• Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele. (Gn 49,24)

To už jsou jasná zaslíbení Mesiáše, který bude pást svůj lid, který bude Božím i lidským synem. Vidíme, jak se Bůh dává poznat.

Boží štědrost v požehnání

Kniha Genesis nám ukazuje, jak se Bůh o všechno stará. Když člověk zakoušel samotu, Bůh se postaral o to, aby člověk nebyl sám. Po pádu, který je popsán ve třetí kapitole, se znovu dovídáme o Boží péči o stvoření. I nadále udržuje stvoření v chodu. Poté co člověk zhřešil, tak on a s ním celé stvoření, podléhají smrti. Přesto Bůh i nadále slibuje, že se bude starat o reprodukci – sice to bude spojeno s prokletím bolesti a trápení, ale lidé se budou dál moci plodit. Země bude dál vydávat své plody a lidem se budou rodit děti. A tytéž věci vidíme i v deváté kapitole, když po potopě, která je největší událostí a nejvíce popisovanou událostí prvních jedenácti kapitol, Bůh uzavírá s člověkem smlouvu a slibuje, že se bude o člověka starat.

• Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý, už nikdy nezhubím všechno živé, jako jsem učinil. Setba i žeň a chlad i žár, léto i zima a den i noc nikdy nepřestanou po všechny dny země. (Gn 8,21–22)

Bůh tady slibuje, že země bude fungovat tak, aby na ní mohl člověk žít. Dává lidem za pokrm také zvířata, a dává jim také zaslíbení milosti. Dává jim zákon, který můžeme v praxi vidět již od prvních kapitol Písma:

• Co člověk zaseje, to také sklidí. (Ga 6,7)

Bůh se postaral o Kaina, který zavraždil svého bratra. Neminul ho trest za prolitou krev, ale Bůh prokázal své milosrdenství a slitování nad vrahem –  zaopatřil Kaina a postaral se o něj. Bůh se postaral o Noema a jeho syny – přestože to byli hříšníci a jejich hřích se projevuje velice jasně. Přesto je Bůh nesmetl z povrchu země, ale uzavřel s nimi smlouvu, ve které se zavázal, že se bude o lidi starat a že jim bude prokazovat své milosrdenství. Bůh se postaral o Abrahama a naplnil slib, který Abrahamovi dal. Postaral se o Jákoba a jeho potomstvo, chránil a dovedl na místo, kde se Izrael mohl rozmnožit a rozplodit. To byla příprava k tomu, aby Bůh svůj lid mohl později vyvést z Egypta ve veliké slávě.

To je Bůh, který udržuje celé stvoření stále při životě, a to i přes to, že se celé stvoření neustále snaží tento životní proces zastavit. Celá kniha Genesis nám ukazuje, jak se rozmáhá hřích ve světě. Od první neposlušnosti k první vraždě. Od vraždy k několikanásobné vraždě, k chlubení se vraždou, až k naprosté zvrácenosti člověka. U Abrahama jsme viděli války, u Jákobových synů vraždění. Hřích vedl Jákobovy syny k tomu, že prodali svého bratra jako otroka do Egypta. To nás vede ke třetímu bodu našeho kázání:

III. Bůh Soudce

V knize Genesis najdeme tři velké Boží soudy, které se týkají úplně celého lidstva a vedle nich několik dalších, které se týkají jednotlivců nebo skupin. Bůh se hned od začátku Bible dává poznat jako spravedlivý a svrchovaný soudce. Bůh nemůže zavřít oči a dělat, že nevidí zlo, hřích, nespravedlnost. Každou nepravost potrestá. A potrestá ji přesně a správně. Ale Bůh je dobrý a proto můžeme vidět také Jeho milost – a ukážeme si ji za chvilku. Teď se podívejme na ony soudy, o nichž mluví kniha Genesis.

1. Soud nad člověkem v Edenu. Bůh dal Adamovi k jídlu všechno ovoce v zahradě Edenu. Adam mohl jíst ze všech stromů v zahradě kromě jednoho jediného. Adam se ale rozhodl neposlechnout Boha a přivedl na sebe i na celé lidské pokolení a na celé stvoření, jehož byl korunou, Boží soud. Dobré stvoření vydáno marnosti. Člověk odmítl poslouchat svého Stvořitele a raději poslechl jinou stvořenou bytost, satana. Do světa vstoupil hřích, a spolu s ním také smrt, která je důsledkem hříchu. Smrt je něco, co vidíme v knize Genesis od začátku až do konce. Genesis začíná životem – stvořením, ale končí Josefovou rakví v Egyptě. To je evoluce! To je vývoj člověka! Celá kniha Genesis ukazuje hřích v celé jeho surovosti a hrůze. Dokonce jsme mohli sledovat jeho postup a to, jak hluboko hřích proniká. Stvoření odmítlo svého Stvořitele. Takto to trvá až dodnes. Podstata hříchu je stále stejná. Dokonce jsme viděli, jak se hřích šíří a rozmnožuje.

Zastavme se tady na chvilku a přemýšlejme nad velikostí hříchu. Když člověk zhřešil, tak celé stvoření bylo vydáno na pospas hříchu. Celé stvoření! Kniha Genesis nám to ukazuje velice přesně. Je to strašné, jak ohromnou sílu člověk svou neposlušností Bohu uvolnil. Celé stvoření je propadlé hříchu. Kvůli našemu hříchu. Protože Adam zhřešil, tak všechno živé na zemi propadlo smrti. Dokonce celý vesmír propadl smrti – propadl rozkladu a rozpadu. Bůh stvořil člověka k věčnému obecenství s Ním – nestvořil ho proto, aby člověk zemřel a obrátil se zpátky do prachu, ze kterého byl stvořen.

Bůh stvořil celý svět a celý vesmír, aby tu byl věčně pro člověka. Ale pádem to všechno skončilo. Nyní můžeme vidět, jak celý vesmír směřuje k rozkladu. I ty nejvzdálenější hvězdy jsou poddány pádu – i tam platí druhý termodynamický zákon, který nám zjednodušeně říká, že všechno směřuje k co nejjednodušší formě existence, k rozkladu. Důsledkem pádu je Boží soud. Tento soud se projevil několika věcmi: tou nejdůležitější bylo oddělení od Boha. Když Adam zhřešil, tak se před Bohem ukryl. Jeho vztah s Bohem byl zničen. Člověk duchovně zemřel. Od toho okamžiku se každý člověk rodí duchovně mrtvý bez schopnosti mít živý vztah s Bohem. Aby tuto schopnost získal, tak se musí narodit znovu.

• Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,3)

Bez nového narození nelze mít vztah s Bohem. Bez nového narození, které je spojené s vírou v Ježíše Krista, nelze žít takovým duchovním životem, který vede k věčnosti, k Bohu, do Božího království. Spolu s duchovní smrtí vešla do světa také fyzická smrt. Člověk se rodí duchovně mrtvý a přesto, že se rodí proto, aby žil, tak stejně směřuje k smrti. Smrt je údělem každého člověka. Je to důsledek Adamova hříchu. Už jsme si ukázali, že Adamův hřích nezasáhl jenom Adama samotného a jeho potomky, ale celé stvoření. Všechno tvorstvo se dostalo pod prokletí. Proto nyní:

• Celé tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. … Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. (Ř 8,19–21)

Boží soud dopadl na celé tvorstvo. Všichni zakoušíme zničující moc hříchu, celé stvoření, celý vesmír.

2. Potopa. Druhým Božím soudem, který znovu zasáhl všechny lidi a většinu stvoření na zemi, byla potopa. Potopa je největším příběhem v té první části knihy Genesis. Skoro celé čtyři kapitoly z jedenácti se zabývají potopou. Potopa je znovu důsledkem hříchu. Kniha Genesis nám ukazuje, jak do světa vstoupil hřích a jak se rozmáhá, jak narůstá. Zastavují ho jenom dvě věci, které se často projevují v jedné události: je to Boží milost a Boží soud.

• I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

Proto přišla na svět lidí potopa. Apoštol Petr to popisuje takto:

• Tenkrát Boží shovívavost vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno jenom osm lidí. (1Pt 3,20)

Hřích se rozmohl natolik, že Bůh zasáhl a smetl z povrchu zemského úplně všechno. Celá země byla pokryta vodou do výše několika metrů nad vrcholky nejvyšších hor. Co nebylo v korábu, zahynulo. Přestože byl Noe ospravedlněn Bohem, tak byl stejně jako všichni potomci Adama postižen Božím soudem. Jistě si pamatujete na to, kdo byl kromě Noeho a jeho rodiny v arše: hřích. Lidské srdce se potopou nezměnilo.

3. Zmatení jazyků. Posledním soudem, který zasáhl všechno lidstvo, bylo zmatení jazyků. Je to příběh jedenácté kapitoly Genesis a jedná se příběh lidské pýchy, která by se chtěla vyšplhat až k Bohu. Je to příběh lidské domýšlivosti a hlouposti. Jeho důsledky zakoušíme ve svých životech dodnes. Abychom se mohli domluvit se svými přáteli, abychom rozuměli lidem na druhém konci světa, tak se musíme pracně a obtížně učit jiné jazyky. Stejně je jich ale tolik, že nikdy nebudeme schopni se se všemi domluvit. Stále budeme zakoušet důsledky tohoto Božího soudu. Těšíme se do nebe, kde bude toto prokletí – stejně jako každé jiné – odstraněno a kde si budeme rozumět se všemi lidmi, kteří tam budou a oni budou rozumět také nám.

4. Sodoma a Gomora. V Genesis 19 jsme viděli další Boží soud – soud nad skupinou lidí. Bůh nejedná jenom plošně, všeobecně, ale pokud hřích přesáhne určité meze – a musíme pamatovat na to, že je to Bůh, kdo drží lidský hřích na uzdě – pokud nám Bůh nechá volnost, tak hřích rychle dospěje tam, kam dospěl v Sodomě a Gomoře. Ve velikém městě se nenašlo ani deset spravedlivých. Našel se jenom jeden – Lot.

5. Viděli jsme také Boží soud nad jednotlivcem.

• Judův prvorozený Er však byl v očích Hospodinových zlý, a proto jej Hospodin usmrtil. (Gn 38,7)

Boží slovo nás nenechává na pochybách, že ví o každé nepravosti člověka. Vidí zkaženost lidí jako celku, oškliví si hřích skupiny lidí a trestá také hřích jednotlivců, jako byl Er nebo jeho bratr Ónan. Boží soud nás vede k poslední a nejvýraznější charakteristice Boha v knize Genesis:

IV. Bůh milosti, Spasitel

Nejvýraznějším poselstvím první knihy Bible je nesmírná trpělivost Boží a láska, se kterou přistupuje k nevěrným a vzpurným lidem. Od třetí kapitoly Bible se nám Bůh dává poznat jako ten, kdo zachraňuje. Adam s Evou spolu s trestem dostali také zaslíbení záchrany. Dostali zaslíbení, na které se mohli vírou postavit a tak být zachráněni. Od toho prvního lidského páru, který na zemi byl, zde byla možnost spasení skrze víru. Od prvního lidského páru je tady zaslíbení vykupitele, který zachrání člověka, zaslíbení, které se naplnilo, když na svět přišel Pán Ježíš Kristus. V Gn 3 bylo zasazeno semínko, které v následujících kapitolách pomalu vyrůstá, aby v evangeliích přineslo plnou a hojnou úrodu:

• Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. (Lk 19,10)

Začátek tohoto poselství nacházíme v knize Genesis. Boží milosrdenství vidíme v příběhu Kaina a Ábela – Bůh nezachránil zbožného a spravedlivého Ábela, ale postaral se o jeho vraha Kaina. To je obraz Boží milosti. Takto Bůh jedná s námi hříšníky. To je jasný důkaz Boží trpělivosti s námi. O jiném důkazu jsme již četli v 1. listu Petrově: Bůh trpělivě čekal, dokud se stavěl koráb. Bůh dával lidem čas milosti. Ve 2. listu Petr nazývá Noema „kazatelem spravedlnosti“ (2Pt 2,5). Noe stavěl a přitom kázal o Bohu. Asi o blížícím se soudu a jistě také o Boží milosti. Bůh je skutečně spasitel, který zachraňuje. Po potopě Bůh uzavírá s lidstvem smlouvu, že bude pamatovat na své milosrdenství a už nikdy nesmete lidstvo celosvětovou potopou.

Události po potopě vedou jediným směrem – k Abrahamovi. Od něj potom pokračuje příběh přes jeho syna Izáka, vnuka Jákoba a dále ke vzniku Izraele – velikého národa, ze kterého vyšel Spasitel Ježíš.

Takto se nám představuje Bůh v knize Genesis. Spasitel stvoření. Znovu a znovu vidíme, že to je Bůh, kdo zachraňuje, je to Bůh kdo uzavírá smlouvu, je to Bůh, kdo je zárukou smlouvy, je to Bůh, kdo jedná ve prospěch člověka, je to Bůh, kdo přemáhá moc hříchu a dává milost. Jsme na Bohu životně závislí. A pokud nevnímáte tuto závislost a máte pocit, že máte svůj život pevně v rukou, potom volejte k Bohu a proste Ho o slitování, protože stále ještě žijete ve svých hříších a tedy pod Božím soudem.

Bůh stvořil svět tak, aby lidé hledali Boha, když se budou rozhlížet po světě a po jeho uspořádání. Vytvořil a udržuje věci takovým způsobem, aby na tomto základě lidé hledali jeho samotného. Stíhá hřích a každou nepravost svými soudy – cíl je jasný – abychom my, lidé, viděli, kdo je Bůh a kdo jsme my před Boží tváří. Když přicházejí na svět soudy, je to pro nás výzva, abychom hledali Boha, abychom činili pokání, pokořili se před Bohem, vzdali mu chválu a čest a prosili Ho o milost. A On se slitovává a dává se poznat jako Spasitel. Jako milosrdný Bůh, který zachraňuje.

• Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení! (Ž 100,5)