Užitek nemoci

Vím, jaké utrpení a bolest přináší nemoc. Uvědomuji si utrpení a bídu, které s sebou často přináší. Nemohu ji však považovat za jednoznačné zlo. Vidím v ní užitečné opatření, které má omezit ničivé působení hříchu v lidských duších. Kdyby člověk nikdy nezhřešil, nebyl bych schopen rozpoznat přínos nemoci. Ale protože hřích je na světě, vidím, že nemoc je přínosem. Je to požehnání stejně jako prokletí. Připouštím, že je to drsná škola, ale nemoc je skutečným přítelem lidské duše.

Zde jsou některé z výhod, které může nemoc poskytnout:

Nemoc pomáhá lidem, aby si připomínali, že jsou smrtelní

Většina z nich žije, jako by nikdy neměla zemřít. Hledí si obchodu, potěšení, politiky nebo zábavy, jako by země byla jejich věčným domovem. Plánují a spřádají plány do budoucna jako bohatý blázen v podobenství, jako by měli dlouhou smlouvu na život a měli navždy žít na tomto ubohém světě. Těžká nemoc někdy tyto iluze zdaleka rozptýlí. Probudí člověka z jeho snění a připomene mu, že musí nejen žít, ale i zemřít. A to je, jak zdůrazňuji, nesmírně dobré.

Nemoc pomáhá lidem vážně přemýšlet o Bohu, o své duši a o tom, co přijde po smrti

Většina lidí si ve dnech zdraví na takové myšlenky čas nenajde. Nemají je rádi. Odkládají je. Považují je za obtěžující a nepříjemné. Těžká nemoc má někdy úžasnou moc tyto myšlenky posbírat, shromáždit je a postavit je před oči lidské duše. I takový zlý král jako Ben-hadad dokázal v nemoci myslet na Elíšu (2Kr 8,8). Dokonce i pohanští námořníci, když měli smrt na dohled, se báli a „každý volal ke svému bohu“ (Jon 1,5). Je jisté, že všechno, co pomáhá lidem takto přemýšlet, je dobré.

Nemoc pomáhá obměkčit lidská srdce a naučit je moudrosti

Přirozené srdce je tvrdé jako kámen. Nevidí nic dobrého v ničem, co není z tohoto života, a nenachází žádné štěstí jinde než v tomto ubohém světě. Dlouhá nemoc někdy dokáže tyto představy napravit. Odhaluje prázdnotu a planost toho, co svět nazývá „dobrými“ věcmi, a učí nás držet je volnou rukou. Obchodník zjistí, že peníze samy o sobě nejsou vším, co srdce potřebuje. Žena světa zjistí, že drahé oblečení, románová četba, plesy a opery - to jsou chabí utěšitelé v pokoji nemocného. Všechno, co nás nutí přehodnotit váhu a míru pozemských věcí, je jistě skutečným dobrem.

Nemoc nám pomáhá pokořit se

Všichni jsme přirozeně pyšní a povýšení. Málokdo, i ten nejchudší, je prost nákazy pýchou. Najde se jen málo lidí, kteří se na někoho jiného nedívají svrchu a tajně si nelichotí, že „nejsou tak špatní jako ostatní lidé“. Nemocniční lůžko je mocným krotitelem takových pyšných myšlenek. Vnucuje nám mocnou pravdu, že všichni jsme ubozí červi, že „přebýváme v hliněných domech“ a že nás „rozmáčkne snadněji než mola“ (Jb 4,19) a že králové i poddaní, páni i služebníci, bohatí i chudí – všichni jsme umírající tvorové a brzy budeme stát bok po boku u Božího soudu! Při pohledu na rakev a hrob není snadné být hrdý. Je tedy nepochybně dobré cokoli, co nám dává tuto lekci.

A konečně, nemoc pomáhá prověřit lidskou víru – zda zachraňuje, nebo ne

Na zemi není mnoho lidí, kteří nemají vůbec žádnou víru. Ale jen málokdo má náboženství, které snese přezkoumání Písmem. Většina z lidí se spokojí s tradicemi převzatými od rodičů a nedokáží uvést žádný platný důvod pro svou naději na nebe.

A právě nemoc je někdy pro člověka nanejvýš užitečná, když odhalí naprostou bezcennost základů jeho duše. Často mu ukáže, že nemá nic pevného pod nohama a nic pevného pod rukama. Přiměje ho zjistit, že ačkoli může mít nějakou formu náboženství – celý život uctívá „neznámého boha“. Mnohé vyznání, které na klidných vodách zdraví vypadá dobře, se na rozbouřených vlnách nemocničního lůžka ukáže jako naprosto nesolidní a neužitečné!

Zimní bouře často odhalí nedostatky lidského obydlí. Stejně tak nemoc často odhalí, že duše člověka je bez milosti. Jistě je dobré vše, co nás nutí odhalit skutečný charakter naší víry.

Neříkám, že nemoc poskytuje tyto výhody všem, ke kterým přijde. Nic takového netvrdím! Nemoc každoročně srazí na kolena myriády lidí, kteří se pak uzdraví – a kteří si z nemocničního lůžka zjevně nevezmou žádné ponaučení a znovu se vrátí do světa! Myriády lidí každoročně procházejí nemocí a jdou do hrobu – a přesto ze své nemoci schopni získat více duchovních zkušeností než zvířata, která hynou! Zkrátka žijí jako zvířata a umírají jako zvířata.

To jsou strašné věci. Ale jsou pravdivé. Stupeň mrtvolnosti, do kterého může dospět lidské srdce a svědomí, je tak hluboký, že nemohu ani předstírat, že ho dokážu pochopit! 

• Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)
• Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)
• Hospodine, vím, že tvé soudy jsou spravedlivé, pokořils mě pravdou. (Ž 119,75)