Teprve když se těšíme ze smluvních požehnání a vidíme, že náš Pán Ježíš kvůli nám vyrostl jako výhonek slávy, dojdeme k jasnému poznání Boží přízně vůči nám. Ne ze zákona, ale z milosti poznáváme, že jsme Hospodinův lid. Vždy obracejme svůj zrak směrem ke svobodné milosti. Ujištění o víře nemůže nikdy přijít skrze skutky zákona.
Přestože konkrétním důvodem pro sepsání Frankfurtské deklarace byla opatření proti covidu, nejde v ní primárně o tato opatření, ale o základní duchovní důvody, které vedly státy k tak masivnímu porušování ústavou zaručených práv a svobod svých občanů.
Frankfurtská deklarace se snaží těmto hrozbám čelit nadčasovými pravdami Božího slova, a to prostřednictvím prohlášení a odmítnutí odvozených z biblických principů. V tomto článku bych rád stručně ukázal, jak jsou výroky obsažené ve Frankfurtské deklaraci aktuální pro naši dobu.
Kristus jedním slovem žil pro opravdového křesťana. Kristus za něj zemřel. Kristus za něj sestoupil do hrobu. Kristus kvůli němu vstal z mrtvých. Kristus za něj vystoupil vzhůru a vstoupil do nebe, aby se přimlouval za jeho duši. Kristus učinil vše, zaplatil vše, vytrpěl vše, co bylo třeba pro jeho vykoupení. Odtud pramení ospravedlnění pravého křesťana – odtud jeho pokoj. Sám v sobě nemá nic, ale v Kristu má vše, co jeho duše může potřebovat (Ko 2,3; 3,11).
Kniha Exodus bezprostředně navazuje na knihu Genesis. Navazuje na ní myšlenkově, jak ukazuje hned první verš, navazuje tematicky – děj je pokračováním toho, co se dělo v poslední kapitole knihy Genesis – navazuje na to, co se dělo po Josefově smrti. Mojžíš zapsal události, o nichž jsme četli v knize Genesis, někdy v době, kdy vyváděl Izraelce z Egypta. Kniha Genesis měla být povzbuzením pro lid, který mířil do země, kterou nikdo z nich nikdy neviděl. Kniha Exodus je takovou kronikou nebo deníkem, kam Mojžíš zaznamenal události, které se odehrávaly v souvislosti s vyvedením Izraelců z Egypta.
Tento text evangelia ukazuje dobrotu svatého Jana a nenávist kněží, čímž učí věrné křesťany, aby následovali svatého Jana v dobrotě a neupadli do nenávisti kněží. Janova dobrota se ukazovala na tom, jak vyznával pravdu a na jeho pokoře. Vyznal pravdu, když jim řekl, čím není a nezapřel, čím je. Pokoru ukázal, když řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti!“ Zloba kněží, ať již těch, kteří byli posláni nebo těch, kteří poslali, se ukazuje na tom, že jim byl odporný život svatého Jana, když mu říkali: „Proč tedy křtíš?“
Bohatě na nás vylil svého Ducha, abychom měli podíl, doslova abychom se stali dědici podle naděje věčného života. Duch svatý v nás začal své dílo – díky jeho působení se nám otevřely oči, díky jemu jsme byli přivedeni ke Kristu, díky němu jsme pravdivě porozuměli evangeliu, díky němu – díky tomu, že nám dal nové srdce – jsme uvěřili a když jsme uvěřili, byli jsme Duchem zapečetěni (Ef 1,13-14).
A copak my dobře nevíme, že dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré a zlý člověk ze zlého pokladu srdce zlé? Tak to řekli, milí přátelé v Kristu, mnozí. Arci, že nevíte. Pořád si myslíme každý, že z takového zlého srdce můžeme vynášet dobré a pořád si slibujeme od druhých takové slavné věci. Jak byste si toho tolik mohli slibovat, kdybyste rozuměli tomuto textu? Nebeský Pán praví, že to takové není. „Plemeno zmijí: Jak může být vaše řeč dobrá, když jste zlí? Čím srdce přetéká, to ústa mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce vynáší dobré; zlý člověk ze zlého pokladu vynáší zlé.“
Slovy „který jsi v nebesích“ vyjadřujeme též, že země není náš domov a vyjadřujeme touhu po svém pravém domovu, jímž je nebe. Po domově touží každé dítě. A co mu dělá domov domovem? Rodiče. Stejně tak, když se ptáme, kde je náš domov – odpoví nám Písmo: Kde je váš nebeský Otec, tam je váš domov.
V tomto úvodníku bych vás, milí čtenáři, rád seznámil se dvěma novinkami, které se týkají těchto stránek, a také bych chtěl nastínit nějaké plány ohledně budoucnosti. První novinkou je to, že jsme s dalšími bratry založili spolek Soli Deo Gloria, který by měl nadále zastřešovat veškerou mou činnost na těchto stránkách a další věci, které budou s tímto webem spojené.
Dávat druhým je jen zaséváním semene pro sebe. Kdo je tak dobrým správcem, že je ochoten použít svůj majetek pro svého Pána, tomu bude svěřeno více. Příteli Ježíšův, odevzdáváš mu podle toho, jaký užitek jsi obdržel? Bylo ti dáno mnoho – jaké je tvé ovoce? Udělal jsi všechno? Nemůžeš udělat víc? Být sobecký znamená být zlý. Bůh chraň, aby někdo z nás žil pro sebe, což je neštědrá a zničující cesta. Ježíš neměl zalíbení sám v sobě. Veškerá plnost přebývá v něm, ale „z jeho plnosti jsme přijali všechno“ (J 1,16).
Někdy se však zdá nemožné vytvarovat svou vůli tak, aby odpovídala všem nárokům a zákoutím Boží vůle. Jakou úlevou je v takové chvíli odevzdat ji Kristu. Říci mu, že jsme ochotni nechat se učinit ochotnými mít jeho vůli ve všech věcech a požádat ho, aby roztavil naši tvrdohlavou svéhlavost, vytvaroval naši vůli na své kovadlině a přivedl nás k dokonalému souladu se sebou samým.
Po dlouhých sedmi měsících jsme se zase vrátili zpátky k našemu zeměpisnému času. Následujících pět měsíců bude slunce v pravé poledne opět zase přímo nad naší hlavou. Poledne tedy bude na chvíli zase tím, čím má být. Ovšem na konci března se znovu posuneme na východ a naše poledne bude podle východoevropského (kyjevského) standardního času, tedy o hodinu později. Za poledne budeme prohlašovat dobu, kdy slunce bude na jedné hodině. Prostě poručíme přírodním zákonům, aby se přizpůsobovaly nám.
