Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Náš Bůh je hoden chvály! A my máme nepřeberné množství důvodů, proč bychom ho měli chválit. Už jenom z oné skutečnosti, že je Bůh, vyplývá, že je naší povinností ho chválit – je nejvyšší a nejdokonalejší bytostí, která existuje, existovala a bude existovat na věky. Máme ho také chválit za jeho činy a za jeho nesmírnou velikost. Některé z jeho činů si můžeme připomenout i při čtení tohoto čísla Soli Deo Gloria.
Jednoho dne kovář foukal do měchu, když zbožný McCheyne vstoupil do kovárny, aby se schoval před deštěm. Když kovář foukal do uhlíků a ty se rozhořely, jednoduše se ho zeptal: „Na co myslíš, když ten oheň hoří?“ Na odpověď nečekal a klidně odešel. Kováře to však přimělo přemýšlet o nadcházejícím hněvu a také ho to vedlo k tomu, aby před ním utekl. Nemůžeme říci, co může být v milostivé Boží prozřetelnosti prostředkem, který vás přivede k rozhodnutí.
V poslední době definice rovnosti mužů a žen prošla kulturním posunem. Zatímco v průběhu dějin bylo obecně zřejmé, že rovnost co do hodnoty, morálního statusu a postavení před Bohem skutečně existuje i uprostřed rozdílů (ať už jde o odlišné role nebo biologické rozdíly), moderní egalitářské hnutí redefinovalo „rovnost“ tak, že podle něj rovnost vyžaduje „stejnost“. Muži a ženy si nemůžou být rovni, jestli mají jiné role.
„Všechno má svůj čas.“ To znamená, že existuje Bohem stanovený čas, kdy Bůh určuje, aby se každá proměnlivá okolnost stala. Některé věci vycházejí přímo z jeho ruky. V jiných je činitelem člověk – lidská láska nebo nenávist, dovednost nebo síla tajemně působí na Boží vůli. Tak jsou lidské záměry překonány a nejhorší vášně srdce jsou obráceny k dobrému. Tak „zlé ruce“ naplnily Hospodinův „záměr“, když přibily Pána slávy na kříž (Sk 2,23).
