Bud vůle tvá jako v nebi tak i na zemi

Tato prosba je důsledkem prvních dvou proseb. Neboť kde se Boží jméno v pravdě posvěcuje, a kde Boží Syn v pravdě kraluje, tam se též Boží vůle v pravdě plní. Království Boží je jedinovláda, kde všude a ve všem rozhoduje jedině a právoplatně Boží vůle. Jestliže pak Boha a jeho jednorozeného Syna nazýváme králem, ale nečiníme jeho vůli, přikládáme mu pouze titul, který pro nás nemá žádnou cenu. Král, jehož vůle se neplní, je král zbavený trůnu. Království, v němž jediná vůle nevládne, padne rozerváno a zpustne (Mt 12,25). Nemůžeme se tedy modlit, aby Bůh kraloval, bez upřímné a vroucí žádosti, aby se jeho vůle ve všem děla, a dotud nelneme k němu jako k svému králi, dokud vůle jeho není nám pravidlem jediným a skvostem nejdražším.

Musí také být vůle Boží věc nesmírně žádostivá, poněvadž náš Spasitel nás naučil se za ni modlit, a sám se za dnů svého těla vroucně modlil za plnění Otcovy vůle.

Abychom však porozuměli, za co se tou prosbou modlíme, vizme, co v té prosbě obsaženo není. Nemodlíme se, aby Bůh sám činil vůli svou. Neboť on činí, co chce a svou vůli provede, ať se modlíme nebo ne, ať se vzpíráme či nevzpíráme. Tak se ptá Pavel: „Může se vůbec někdo vzepřít jeho vůli? Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“ (Ř 9,19–20.) A Izajáš praví: „Běda tomu, kdo se chce přít se svým tvůrcem, střep z hliněných střepů!“ (Iz 45,9). Bůh sám vyznává: „Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10–11). Daniel pak pokorně vyznává: „Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“ (Da 4,32).

Neprosíme ho též, aby uskutečnil své věčné záměry, poněvadž, co zamýšlel, učiní bez našich proseb, a proto tato prosba není jen pouhé zbožné odevzdání se tomu, co Bůh zamýšlel.[1] Tak také neprosíme, aby nás Bůh svou mocí přinutil, abychom plnili Boží vůli, poněvadž Bůh nechce mít otroky, nýbrž své svobodné děti.

Boží vůle je vyjádřením toho, co se děje samo, nebo co se jeho skrze jeho stvoření, a v čem má své Bůh zalíbení, poněvadž to souhlasí s jeho určením nebo s jeho příkazy. Když se tedy modlíme „Buď vůle tvá!“:

1. Vyznáváme, že mnoho činíme, s čímž Bůh nesouhlasí, a proto v tom nemá své zalíbení.

2. Prosíme, aby nám dal poznat, co se mu líbí, a dal nám ochotné srdce i sílu k plnění těchto věcí.

3. Prosíme, abychom jednali k jeho zalíbení, jako jednají andělé a jako to dělal náš Spasitel, v němž nebe a země byly uvedeny do souladu.

4. Toužíme, aby se země stala brzo součástí nebe.

[1] Jak Beza a Aretius soudí, Boží vůli v této prosbě nazývají „voluntas decernens“ (rozhodující vůle), a celou prosbu nazývajíce „declaratio animi acquiescentis in voluntate Dei“ (souhlasné prohlášení mysli s vůlí Boží).