K novému roku

Já jsem Boží dítě. To vím. Ale já také vím, že jsem jako bylina hned z jitra pomíjející a že ke skončení svých let docházím jako řeč. Kteří se mnou rostli, zemřeli; není jich tu více. Mne tu také jednou, a snad velmi brzo, nebude. Co potom? To mne děsí!

Ale po smrti je také život. Tam v tom krásném nebi přebývá Bůh, stvořitel všech věcí a můj otec, se svým Synem, mým spasitelem, a s Duchem svatým, mým posvětitelem, a se všemi svými svatými a vyvolenými anděly. Musí to být krásný život v hledění na Boží slávu a užívání si jí mezi těmito svatými nebešťany tak utěšeně spojenými s Bohem i mezi sebou láskou! Co oko nevidělo, ucho neslyšelo, a co na lidské srdce nevstoupilo, to připravil Bůh těm, kteří jej milují! Nyní vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale potom uvidíme  tváří v tvář, nyní poznávám z částky, ale potom poznám tak, jak budu osvícen.

Tam není žádné slunce ani měsíc, neboť Boží sláva osvěcuje všechny a světlem je tam Beránek Boží, Ježíš Kristus. Národy, které dojdou spasení, se budou procházet v jeho světle a pozemští králové přenesou svou slávu a čest na něj, a snesou na něj také slávu a čest všech národů. A nevejde tam nic poskvrňujícího, anebo působícího ohyzdnost a lež, pouze ti, kdo jsou zapsáni v Beránkově knize života. Ach ano, musí to tam být krásný život!

Budu tam také? To je otázka pro mne nejdůležitější.

Zde na zemi už nebudu dlouho, to vím. Mám na svém těle těch znamení dost a dost. Oči slábnou, uši tupnou, síly ubývá, každým krokem se blížím k smrti. Všech našich dnů je sedmdesát let, je-li někdo při síle, osmdesát, a když ty pominou, hned rychle odcházíme. A jestlipak je mnoho těch šťastných, kteří se zde na zemi dočkají sedmdesáti let? Mnohé z mých vrstevníků jsem v tomto právě uplynulém roce doprovodil k hrobu. Bylo by to něco divného, kdyby mne k hrobu doprovodili oni? Tolik vím, že jsem každým okamžikem zralý k smrti.

Měl jsem dobrého přítele, který večer ulehl zdráv a ráno byl nalezen ve svém lůžku mrtev. Nejsem silnější než on; může se mi stát totéž. Kdo mi poví, jestli tento rok a který den a která hodina v něm bude mou poslední? A co potom?

Ach, tam u Pána Boha, u Spasitele, v Duchu svatém, mezi těmi blahoslavenými nebešťany je krásný život, nekonečně lepší mého zde. Budu tam také? – Já jsem duch. Duch zemříti nemůže. Až mi moji milí zatlačí oči, kam půjde tento můj duch? – Nevejde tam nic poskvrňujícího, anebo působícího ohyzdnost a lež! Jestli je to tak, to tam asi sotva bude místo pro mne. Vypadal bych mezi těmi jasnými a svatě čistými nebešťany jako opravdová ohyzda a hyzdil bych i je, a ta tlustě nahromaděná špína mých hříchů by se divně vyjímala v jasné záři toho krásného nebe; pošpinil a poskvrnil bych i ji.

Ale kam potom? – Ó ty můj drahý Spasiteli, Pane Ježíši Kriste, k tobě se utíkám. Bez tebe bych se v té jasné záři nebeského světla musel jen červenat hanbou. Bůh, Boží andělé a všichni vyvolení Boží, ba i moji známí, kteří jsou zde se mnou, moji rodiče, bratři, sestry, přátelé by viděli mou špínu a ohyzdnost, a museli by mnou jen pohrdat. K tobě se utíkám, Pane Ježíši Kriste. Ty jsi přišel na svět, abys mne ode všech mých hříchů dokonale očistil a učinil svatým a nežádáš nic jiného, než abych tomu věřil. Věřím, Pane, pomoz mé nedověře.