Křesťan a volby: Jak čelit politickému aktivismu a pasivismu?

Každý rok stojíme před volbami nebo se k nim neustále schyluje. Volby do obecních či krajských zastupitelstev, sněmovny, senátu, prezidentské volby nebo volby do Evropského parlamentu se neustále střídají. Mnoho z nás je tímto množstvím a neustálým tlakem, předvolebními kampaněmi a billboardy unaveno, otráveno a znechuceno. Jak by se k volbám měl v dnešním světě stavět křesťan?

Mezi věřícími se v této oblasti velmi často objevují dva hlavní extrémy: politický aktivismus a politický pasivismus.

Politický aktivismus a past nálepkování

Prvním extrémem je politický aktivismus, kdy křesťané podléhají agitaci a tlakům tohoto světa a jednají podle nich. Projevuje se to například v diskusích o tom, koho volit, přičemž se často sklouzává k nebezpečnému nálepkování lidí a skupin.

Nálepkování je přesně tou strategií tohoto světa, která rozbíjí vztahy, hloubí příkopy a pálí mosty. Jako křesťané bychom si na to měli dát velký pozor. Nemůžeme přece lidi škatulkovat podle toho, koho volí, jaké mají politické preference nebo teologické názory. Toto rozdělování se však dnes masivně projevuje i uvnitř církve a jak ve společnosti, tak v církvi vede k rozdělení.

Politický pasivismus a útěk od reality

Druhým extrémem je politický pasivismus. Někteří křesťané tvrdí, že se o volby vůbec nezajímají, protože apoštol Pavel přece také nechodil volit.

Tito lidé se pod tlakem světa stahují do ústraní a říkají: „Nechceme mít se světem nic společného, jde nám přece jen o evangelium.“ Budou prý kázat evangelium a ostatní věci není třeba se starat. Tento postoj je však krátkozraký, hloupý a velmi nebiblický. Boží slovo nás vede k tomu, abychom všem činili dobro – a to nezahrnuje jen kázání evangelia, ale také praktickou péči o druhé (například o vdovy a sirotky) a angažovanost v reálném životě. Znamená to spravovat všechno, co nám Bůh svěřil s péčí řádného hospodáře. A nesvěřil nám jenom evangelium, i když evangelium je tím pokladem, který je nejcennější. 

Být ve světě, ale ne z něj

Zatímco primárním posláním církve jako celku je uctívat Boha, oslavovat ho a šířit evangelium, jednotliví křesťané žijí své každodenní životy. Mají své rodiny, práci, přátele a musejí se starat o své živobytí – stejně jako tomu bylo u prvních křesťanů v Bibli. Nesnažili se ze společnosti utéct, ale ve všem, co dělali a čím byli, se snažili být svědky Pána Ježíše Krista.

Tam, kde křesťané v historii jednali na základě Božího slova (a nikoliv podle toho, co na ně tlačil okolní svět), docházelo k velkým pokrokům a zlepšení životů lidí. A konec konců zlepšení života i jenom jednoho jediného člověka znamená také větší pokoj a požehnání pro šíření samotného evangelia. Jak napsal Charles Spurgeon v předmluvě ke knize Obrazy Jana Oráče „i malé pokroky v oblasti morálky mohou leckdy přimět lidi k tomu, aby se vydali na cestu za lepšími věcmi“. 

Tento článek je úvodem do série Křesťan a volby, která se zabývá naším vztahem ke státu, rolí církve a biblickými základy. Pokud vás téma zaujalo, můžete si k tématu přečíst knihu Císař a církev od Anthonyho Forsytha, kterou vydalo nakladatelství Soli Deo Gloria.