Kristus neuhasí doutnající knot

Druhou úvahou týkající se slabých a skromných počátků milosti je to, že Kristus neuhasí doutnající knot. Je tomu tak ze dvou hlavních důvodů. Zaprvé proto, že tato jiskra pochází z nebe: je jeho vlastní, je zapálena jeho vlastním Duchem. A zadruhé, přispívá to ke slávě jeho mocné milosti v jeho dětech, že zachovává světlo uprostřed temnoty, jiskru uprostřed stoupajících vod zkázy.

I ta nejmenší jiskra milosti je drahocenná

V té malé jiskře spočívá zvláštní požehnání. „Když se najde v hroznu šťáva, říkává se: ‚Nemař jej, je v něm požehnání.‘ Tak budu jednat kvůli svým služebníkům“ (Iz 65,8). Vidíme, jak náš Spasitel Kristus snášel Tomáše v jeho pochybnostech (J 20,27) a také ty dva učedníky, kteří šli do Emauz a přemítali, zda přišel vykoupit Izrael, či nikoli (Lk 24,21). Neuhasil to malé světýlko v Petrovi, které bylo takřka zhasnuto: Petr ho zapřel, ale on Petra nezapřel (Lk 22,61). „Chceš-li, můžeš,“ řekl jeden chudý muž v evangeliu (Mt 8,2). „Ale můžeš-li,“ řekl jiný (Mk 9,22). Každý z nich byl jen doutnajícím knotem. Ani jeden z nich nebyl uhašen. Kdyby se Kristus opíral o svou vlastní velikost, odmítl by každého, kdo kdy přišel se svým „kdyby“. Kristus však na jeho „kdyby“ odpovídá milostivým a bezvýhradným slibem: „Chci, buď čist.“ Žena trpící krvácením se jen chvějící se rukou dotkla pouhého lemu jeho roucha, a přesto odešla uzdravená i potěšená. V sedmi církvích (Zj 2 a 3) vidíme, že Kristus uznává a váží si všeho dobrého, co v nich bylo. Protože učedníci kvůli slabosti usnuli, tíženi zármutkem, náš Spasitel Kristus pro ně vymýšlí útěšnou omluvu: „Duch je odhodlán, ale tělo slabé“ (Mt 26,41).

Kdyby Kristus nebyl milosrdný, nedosáhl by svých vlastních cílů: „Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň“ (Ž 130,4). Nyní jsou všichni vítáni, aby přišli pod ten prapor lásky, který rozprostírá nad svými vlastními: „ K tobě … přichází veškeré tvorstvo“ (Ž 65,2). Jedná s umírněností a péčí, jinak by před ním „každý duch zemdlel“ (Iz 57,16). Kristovo srdce bylo pohnuto lítostí, jak říká text, když viděl lid bez jídla, „aby nezemdleli na cestě“ (Mt 15,32). O to více bude dbát na to, aby zabránil našemu duchovnímu ochabnutí.

Podpora slabých

Zde vidíme protikladné rysy ve svaté přirozenosti Krista a v nečisté přirozenosti člověka. Člověk i kvůli troše kouře uhasí světlo. Kristus, jak vidíme, vždycky pečuje i o ty nejmenší zárodky. Jak trpělivě snášel četné nedokonalosti svých ubohých učedníků! Pokud je někdy ostře napomínal, bylo to z lásky a proto, aby mohli zářit ještě jasněji. Můžeme mít lepší vzor k následování než ten, v něhož skládáme naději na spasení? „My silní jsme povinni snášet slabosti slabých“ (Ř 15,1). „Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé“ (1K 9,22). Ach, kéž by tuto ochotu přijímat a zvítězit mělo více lidí! Mnozí, pokud to záleží na nás, jsou ztraceni kvůli nedostatku povzbuzení. Podívejte se, jak se ten věrný rybář lidí, apoštol Pavel, snaží ulovit svého soudce: „Vím, že věříš prorokům“ (Sk 26,27), a poté mu přeje vše dobré pro spasení, ale ne pouta. Mohl by je přidat také, ale nechtěl odradit toho, kdo reagoval. Proto přál Agrippovi pouze to, co bylo v náboženství dobré. Jak opatrný byl náš požehnaný Spasitel vůči malým, aby se nepohoršili! Jak brání své učedníky před zlomyslnými obviněními farizejů! Jak dává pozor, aby nelil nové víno do starých měchů (Mt 9,17), aby neodradil nové začátečníky přísností náboženství (jak to někteří nerozumně činí). Ó, říká, budou mít čas postit se, až odejdu, a sílu postit se, až na ně sestoupí Duch Svatý.

Není nejlepší způsob, zatěžovat mladé začátečníky nepodstatnými záležitostmi, ale spíše jim ukázat lepší cestu a vést je k osvojení základních principů. Pak u nich ty ostatní věci nezískají na důvěryhodnosti. Není na škodu zakrývat jejich nedostatky, omlouvat některé chyby, chválit jejich výkony, povzbuzovat jejich pokrok, odstraňovat z jejich cesty všechny překážky, pomáhat jim všemi způsoby snášet jho náboženství s větší lehkostí a vést je k lásce k Bohu a k jeho službě, aby k tomu nezískali odpor, než si to vůbec uvědomí. Většinou vidíme, že Kristus vkládá do srdcí mladých začátečníků lásku, kterou nazýváme jejich „první láskou“ (Zj 2,4), aby je provázela jejich duchovním životem s větší radostí, a nevystavuje je křížům, dokud nenabudou síly; stejně jako my pěstujeme mladé rostlinky a chráníme je před povětrnostními vlivy, dokud se neujmou. Milost k druhým by nás měla často vést k tomu, abychom se zřekli svých svobod, abychom neurazili slabé. Jsou to právě „ti malí“, kteří se cítí uraženi (Mt 18,6). Nejslabší jsou nejvíce náchylní k tomu, aby se cítili opovrhováni; proto bychom měli být obzvláště opatrní a snažit se je uspokojit.

Bylo by to jistě dobré soupeření mezi křesťany: jedni by se snažili nikoho nezranit, druzí by se snažili nikoho neurazit. Nejlepší lidé jsou přísní k sobě samým, ale shovívaví k ostatním. Lidé by však neměli ničit trpělivost druhých; ani ti slabší by neměli od ostatních vyžadovat shovívavost do té míry, že by se spoléhali na jejich shovívavost a tak setrvávali ve svých vlastních slabostech, což by ohrožovalo jejich vlastní duše a bylo by to pohoršením pro církev.

Nesmí ani pohrdat Božími dary v jiných lidech, které nás milost učí ctít, ať se vyskytují kdekoli, ale musí znát svůj úkol a své místo a nepouštět se do ničeho, co přesahuje jejich síly, což by mohlo způsobit, že by se jejich osoba a jejich postavení staly terčem opovržení. Když se v lidech spojí slepota a troufalost, nevědomost a arogance, slabost a svéhlavost, stávají se pro Boha odpornými, pro společnost přítěží, jejich rady jsou nebezpečné, narušují lepší záměry, jsou neovladatelní a neschopní přijmout lepší vedení a jejich osud je nešťastný. Tam, kde Kristus projevuje svou milostivou moc ve slabosti, činí tak tím, že lidem umožňuje poznat sebe sama natolik, aby v nich vzbudil pokoru a vyzdvihl Boží lásku k nim takovým, jací jsou. Činí tak proto, aby ochránil před skleslostí způsobenou slabostí, aby přiblížil lidi k milosti, a to spíše jako výhodu pro chudobu ducha než pro vznešenost postavení a nadání, jež poskytují zkažené přirozenosti živnou půdu pro pýchu. Kristus nikoho neodmítá kvůli slabosti schopností, aby nikdo nebyl odrazen, ale nikoho nepřijímá kvůli velikosti, aby nikdo nebyl povýšen tím, co má u Boha tak malou váhu. Není důležité, jak tupý je žák, když se Kristus ujímá role učitele, který nejen předepisuje, co je třeba pochopit, ale dává i samotné porozumění, a to i těm nejprostším.

Církev velmi trpí kvůli slabým, a proto můžeme uplatnit svou svobodu a jednat s nimi – sice mírně, avšak často přímo. Smyslem pravé lásky je, aby se dotyčný člověk změnil k lepšímu, čemuž však mlčení často brání. U některých nejlépe funguje duch pokory, u jiných však metla. Některé je třeba násilím „vytáhnout z ohně“ (Ju 23) a oni budou v den svého soudu Bohu za nás děkovat. Vidíme, že náš Spasitel znásobuje trest za trestem, když musí jednat s tvrdými pokrytci (Mt 23,13), neboť pokrytci potřebují silnější usvědčení než hrubí hříšníci, protože jejich vůle je zlá, a proto je jejich obrácení obvykle násilné. Tvrdý uzel vyžaduje odpovídající klín, jinak v krutém soucitu zrazujeme jejich duše. Ostrá výtka je někdy drahocennou perlou a sladkým balzámem. Rány sebejistých hříšníků se sladkými slovy nezahojí. Duch Svatý přišel jak v ohnivých jazycích, tak v podobě holubice, a tentýž Duch Svatý nám udělí ducha rozvážnosti a uvážlivosti, který je solí, jež ochucuje všechna naše slova i činy. A taková moudrost nás naučí „mluvit slovo v pravý čas“ (Iz 50,4), a to jak k unaveným, tak i k duším, které si jsou jisté samy sebou. A skutečně potřebuje „jazyk učeného“, který buď povzbudí, nebo srazí, ačkoli zde mluvím o mírnosti vůči těm, kteří jsou slabí a jsou si toho vědomi. Ty musíme vést jemně a pohánět mírně, jako to činil Jákob se svým dobytkem (Gn 33,14), podle jejich tempa a podle toho, co jeho děti byly schopny snášet.

Slabí křesťané jsou jako sklenice, které se rozbijí i při sebemenším hrubém zacházení, ale pokud s nimi zacházíme šetrně, vydrží dlouho. Tuto úctu v podobě šetrného zacházení máme prokazovat slabším nádobám (1Pt 3,7), čímž je nejen ochráníme, ale také je učiníme užitečnými pro církev i pro nás samotné.

Pokud z nemocného těla odstraníte všechny škodlivé tekutiny, zbavíte ho tím i života a všeho ostatního. Proto, ačkoli Bůh říká, že je přetaví „jako se taví stříbro“ (Za 13,9), přesto řekl, „přetavil jsem tě, ne však jako stříbro“ (Iz 48,10), to znamená ne tak dokonale, aby nezůstaly žádné strusky, neboť bere ohled na naši slabost. Dokonalé očištění je určeno pro jiný svět, pro svět duší dokonalých lidí.