Mějte z toho jen radost

• Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků. (Jk 1,2–4)

„Různé zkoušky.“ Zkoušky a pokušení každého křesťana se liší od těch, kterým čelí ostatní křesťané. To, co by pro mě bylo nejtěžší zkouškou, by pro vás možná žádnou zkouškou nebylo; a to pokušení, které zkouší vás, by pro mě nemuselo být žádným pokušením. Nemáme sami sebe vystavovat zkouškám, ani si přát zkoušky jiných lidí; stačí, když snášíme ty zkoušky, které nám pro nás připravil sám Pán, neboť jsou moudře zvoleny.

Boží metla utrpení není hračka, se kterou by se dalo hrát. Jeho pec utrpení, věřte mi, není pouhým místem s větším teplem, na které si brzy zvyknete. Když Bůh vloží své vykoupené děti do své pece, dbá na to, abychom tam nezůstali příliš krátce, ani abychom se nespálili; jeho záměrem však je, abychom byli očištěni.

Zkoušky jsou jako oheň; nespálí v nás nic jiného než strusku a zlato učiní tím čistším.

Duchovní prospěch, který jsem získal ze svých strastí, bolestí a zármutků, je naprosto nevyčíslitelný. O jaká požehnání bych přišel, nebýt mých zkoušek a utrpení! Božímu kladivu a kovadlině, jeho ohni a peci vděčím za více, než dokážu vyjádřit. Největší požehnání, která nám Bůh dal, k nám přišla právě prostřednictvím našich zkoušek. Neexistuje lepší učitel než posvěcené utrpení. Je to skvělý učitel a pod jeho metlou se naučíme mnohem více než kdekoli jinde.

Utrpení je kámen, který náš Pán Ježíš vrhá do čela naší obří pýchy; a trpělivost je meč, který jí utíná hlavu.

Stejně jako Petrova ryba měla v tlamě peníze, tak i posvěcené zkoušky skrývají duchovní bohatství pro ty, kdo je trpělivě snášejí.

Zkoušení křesťané jsou nejvděčnější lidé. Vím, co to znamená chválit Boha za sílu pohnout v posteli jednou nohou. Vám se to možná nezdá jako nic zvláštního, ale pro mě to bylo veliké požehnání.

Křesťané, kteří jsou těžce zkoušeni, často přicházejí, aby poděkovali Bohu za všechno. Jsem si jist, že žena, která měla k jídlu jen kousek chleba a šálek vody, byla hodně zkoušená, jinak by neprojevila tolik vděčnosti, když řekla: „Cože! To všechno a ještě k tomu Ježíš!“ Ano, křesťané, kteří procházejí velkými zkouškami, se často stávají těmi nejvděčnějšími lidmi, a to není žádná maličkost.

Posvěcující zkoušky také přispívají k růstu naší milosti. Žádná květina milosti v tomto nehostinném podnebí nikdy nerozkvetla, aniž by byla podrobena zkoušce mrazem či plísní! Zdá se, že určitá míra strastí je pro křesťany nezbytná, aby v nich vznikl jakýsi cukr milosti, díky němuž budou moci v sobě uchovávat bohatou, zralou šťávu milostivého charakteru.

Ach, právě ten pokojík nemoci nechal uzrát milost soucitu. Ta ztráta, ten kříž, ta smrt blízkého – to vše zmírnilo jeho přirozenou hrubost a učinilo z toho muže pokorného a skromného, podobného jeho Spasiteli.

Ti křesťané, kteří jsou těžce zkoušeni, se často stávají lidmi oddělenými od světa. Prožili příliš mnoho strastí, než aby si mohli myslet, že by si někdy mohli postavit své hnízdo v tomto temném a spletitém údolí slz. V jejich hnízdě je příliš mnoho trní, než aby mohli uvěřit, že tento ubohý svět může být jejich věčným domovem. Tito rajští ptáci se vznesou na křídlech a jsou připraveni odletět do země nevadnoucích květin!

• A nejen to: chlubíme se i utrpením, vždyť víme, že z utrpení roste vytrvalost, z vytrvalosti osvědčenost a z osvědčenosti naděje. (Ř 5,3–4)