Měli by se evangelikálové modlit s římskými katolíky?
(Představitelé dvaceti křesťanských vyznání, včetně generálního tajemníka Světové evangelikální aliance Thomase Schirrmachera, se modlí s papežem Františkem na Svatopetrském náměstí (Vatikán) během ekumenické modlitební vigilie 30. září 2023. / Foto: Facebook Gathering Together.)
Když mluvím na konferencích ve světě o římském katolicismu a o tom, jaký vztah k němu mají mít evangelikálové, často se objevuje otázka: „A co společná modlitba? Mohou se nebo měli by se evangelikálové modlit společně s římskými katolíky?“ Dovolte mi, abych vám nabídl svá pravidla, jak se s touto otázkou vypořádat.
1. Bible jasně říká, že bychom se měli modlit za všechny muže a ženy (např. 1. Timoteovi 2,1), takže modlitba za ty přátele, kolegy a členy rodiny, kteří jsou římskými katolíky, je povinná. Není pochyb o tom, že modlitba za římské katolíky je Bohem danou povinností všech evangelikálů.
2. Tato otázka se stává kritickou, když diskutujeme o společné modlitbě s římskými katolíky. Modlitba s někým je duchovní činnost, která předpokládá existenci duchovních vazeb, tj. společenství v Kristu. Jinými slovy, modlitba s někým je legitimní tehdy, když se spolu modlí bratři a sestry v Kristu, kteří spojují svá srdce a hlasy, aby chválili Trojjediného Boha a přimlouvali se za různá témata ve jménu Ježíše Krista. Zde nastává první problém: podle římskokatolické nauky se člověk stává křesťanem při křtu, který obvykle přijímá, když je novorozencem. Právě svátost křtu činí z člověka křesťana. Podle evangelijní víry se člověk stává křesťanem při obrácení, když uvěří evangeliu Ježíše Krista. Bodem obratu není přijetí svátosti (římskokatolický pohled), ale osobní víra vedoucí k proměně života (biblický pohled). Skutečnost je taková, že římský katolík mohl přijmout svátost křtu, ale není věřící v Krista, protože se nikdy neobrátil. Pokud tomu tak je, není sestrou nebo bratrem v Kristu, a proto zde není žádné duchovní pouto, které by umožňovalo pozvednout společně svůj hlas v modlitbě k Bohu. Modlíme-li se společně, říkáme tím, že jsme sjednoceni v Kristu, ale protože tomu tak není, měli bychom se společné modlitbě vyhýbat a praktikovat ji pouze s obrácenými lidmi. To je moje každodenní zkušenost s mými římskokatolickými sousedy: většina z nich byla pokřtěna římskokatolickou církví, ale nevykazují žádné známky biblicky chápaného duchovního života. Nemohu se k nim vztahovat jako k „bratrům a sestrám“. Sice se za ně rád modlím, ale nežádám je o modlitby, ani se s nimi nemodlím na základě předpokladu, že jsme „bratři a sestry“ v Kristu, protože jimi nejsme.
3. Dalším aspektem, který znemožňuje společnou modlitbu, je to, že římský katolicismus vysvětluje evangelium jinak, než jak je popsáno v Bibli. Jazyk se sice částečně překrývá, ale v základních pravdách evangelia, např. v tom, že Bible je konečnou autoritou ve všech otázkách víry a života nebo v tom, že spasení je pouze skrze víru, existují zásadní rozdíly. Z těchto rozdílných vysvětlení vyplývají protichůdná chápání evangelia. Podívejme se například na modlitbu: Podle římského katolicismu není Písmo konečným měřítkem a předpokládá se, že ke spáse přispíváme zásluhami svatých, takže je třeba se modlit ke svatým a k Marii jako k přímluvcům. Tyto praktiky nejsou biblicky obhajitelné. Katoličtí věřící se učí, že se mohou modlit k Marii a svatým a ne pouze k Ježíši Kristu. Pokud se modlíte s římským katolíkem, můžete používat podobná slova, ale přitom budete mít odlišnou víru. Je lepší vyhnout se vytváření zmatků a nejasností a uctivě se zdržet společné modlitby, pokud dotyční zjevně neprojevují známky svého obrácení ke Kristu. To, že jsou římskými katolíky, ještě neznamená, že jsou „bratry a sestrami“ ve víře.
4. Nepopírám, že existují římští katolíci, kteří jsou skutečně obrácení. Boží milost působí v mužích a ženách, kteří spoléhají na Ježíše Krista jako na svého Spasitele a chtějí se řídit Božím slovem. Tito lidé však mají problém se svou římskokatolickou identitou. Pokud následují Krista pouze podle Bible, jsou v rozporu se svou údajnou římskokatolickou vírou. Možná jsou věřícími v biblickém smyslu, ale jsou nedůslednými římskými katolíky. S takovými, kteří jsou skutečně obráceni k Ježíši Kristu, a ne pouze pokřtěni, se můžeme při neformálních příležitostech modlit v soukromí, a přitom se navzájem povzbuzovat k růstu ve víře, i když to bude znamenat, že budeme muset zpochybňovat římskokatolické učení a praxi.
5. Proto se zdržuji účasti na společných modlitbách na veřejnosti a na veřejných akcích. Kromě výše uvedených důvodů (body č. 2 a 3) je totiž třeba vzít v úvahu ještě jednu věc. Jakmile se s někým modlíte na veřejnosti, dáváte tím najevo, že všichni účastníci sdílejí stejnou křesťanskou víru a jsou „bratři a sestry“ v Kristu. Všechny existující rozdíly jsou jen poznámkami pod čarou, které nebrání biblickému společenství. Navzdory tomu, že římskokatolický výklad evangelia je chybný, účastníme-li se společné veřejné modlitby, přijímáme ji jako legitimní verzi pravého evangelia s drobnými obavami z druhotných odchylek. To je symbolické poselství, které plyne ze společné modlitby s katolíky na veřejnosti. To platí o to více, když se modlíme s římskokatolickými kněžími. Pokud se s nimi modlíme na veřejnosti, uznáváme, že církev, ke které patří, a výklad evangelia, který prosazuje, jsou biblickým vyjádřením církve a dostatečně věrným zhodnocením evangelia. Je nezbytné věnovat pozornost síle symbolů. „Ekumenická“ setkání, která zahrnují společné modlitby, mají potvrdit, že všichni účastníci se navzájem uznávají jako „bratři a sestry“ v Kristu a jejich příslušná společenství jsou legitimním projevem biblické církve.
6. V evropských ekumenických kruzích pořádají římskokatolická církev a Světová rada církví mnoho společných modlitebních akcí v rámci Týdne modliteb za jednotu křesťanů (18. – 25. ledna každého roku). Jejich pohled na evangelium a jednotu je založen na svátosti křtu (viz bod č. 2), nikoli na osobním obrácení ke Kristu. Symbolickým poselstvím, které chce tato iniciativa propagovat, je, že všichni křesťané, bez ohledu na vyznání a tradici, ke které patří, jsou „jedno“, „sjednoceni“ jako „bratři a sestry“. Protože tomu tak není, neúčastním se těchto aktivit. Jsem sice ochoten vést dialog s římskými katolíky na všech úrovních, ale společnou modlitbu považuji za výsadu znovuzrozených křesťanů, nikoli však nutně členů různých církví.
Leonardo De Chirico založil a v letech 1997-2009 vedl evangelikální sbor ve Ferraře (sev. Itálie). Od roku 2009 se podílí na projektu zakládání sborů v Římě a nyní je pastorem sboru Breccia di Roma (www.brecciadiroma.it).
Přidat komentář