O poznání a milování Boha
Kapitola první
Člověk poznává, chce a miluje a tím prvním, co lze poznat, chtít a milovat, je všemohoucí Bůh. Proto má člověk na prvním místě a především poznávat a chtít Boha a jeho samotného nade všechno milovat.
Člověk pak Boha poznává trojím způsobem:
Buď pouze vírou – tak poznává Boha prostý venkovan.
Nebo za druhé, lepším způsobem, totiž vírou a rozumem, jak to dělá křesťanský filozof.
A ten třetí způsob je nejlepší ze všech a stojí nad předešlými dvěma – poznávat Boha jasně a pohlížením na něj – takto ho poznává svatý ve své nebeské vlasti.
A proto prostý člověk věří, že Bůh je, filozof věří, že Bůh je a ví, že Bůh je dobro a nelze si představit, že by bylo nějaké větší dobro, než je Bůh. A svatý v nebeské vlasti poznává jasně a bez hádanek, že Bůh je to nejlepší dobro.
Z toho je jasné, že Bůh je první dobro a nejlepší. A jelikož nemohou být dvě první nejlepší, je tedy nutné, aby byl Bůh jenom jeden a vedle něj nikdo jiný. Proto i sám Bůh všemohoucí říká: „Já jsem Bůh a jiného už není.“ Tento Bůh je jeden v podstatě a trojí v osobách, neboť ačkoliv je jeden, jsou tři osoby, tj. Otec, Syn a Duch svatý. A tak Bůh je nestvořená Trojice.
Bohu Otci náleží moc, aby si prostí lidé nemysleli, že Otec, protože je starší, je méně mocný než Syn.
A Synu náleží moudrost, aby se nevěřilo, že jakožto mladší je méně moudrý než Otec.
A Duchu svatému náleží dobrota, aby si nikdo nemyslel, že je méně dobrý než Otec a Syn.
Nicméně všechny tři osoby jsou stejně mocné, moudré a pokojné, tedy dobré, to znamená, že mají nekonečnou moc, moudrost a dobrotu.
A protože tento všemohoucí Bůh, svatá Trojice, stvořil člověka k obrazu svému a podle své podoby – k obrazu, protože jako Bůh je duch, tak i člověk vnitřní, tj. duše, je duch; a jako jeden Bůh je tři osoby, tj. Otec, Syn a Duch svatý, tak jeden člověk vnitřní je tři věci, tj. rozum, paměť a vůle. A protože Bůh dal člověku moc, moudrost a svobodnou vůli, takže od Boha Otce má člověk moc, od Boha Syna má moudrost, od Ducha svatého má svobodnou vůli, proto, aby mocně hříchu odporoval, moudře před hříchem utíkal a svobodně vůlí si vyvoloval dobré a zavrhoval hřích – proto člověk smrtelně hřešící hřeší proti celé svaté Trojici:
Proti Otci hřeší, když nechce svěřenou mocí odporovat hříchu.
Proti Synu hřeší, když nechce moudrým jednáním před hříchem utíkat.
A proti Duchu svatému hřeší, když si dobrovolně vyvoluje hřích spíše než pravdu.
Hřeší pak lidé trojím způsobem:
-
Z bezmoci, když ze slabosti kvůli strachu upadají do smrtelného hříchu. Takto zhřešil Petr, který ze strachu zapřel Krista.
-
Lidé hřeší z nevědomosti, když si myslí, že dělají něco dobrého. Takto zhřešil Pavel, který pronásledoval Krista v jeho údech, v církvi.
-
Lidé hřeší vědomě ze zlé přirozenosti. Takto zhřešil Jidáš, který kvůli chamtivosti zradil Pána Ježíše Krista.
A proto ti tři lidé, Petr, Pavel a Jidáš, smrtelným hříchem ztratili co do přítomné milosti podobu svaté Trojice; a dva ji opět nabyli, ale třetí, tj. Jidáš, ne. A proto on, když ztratil obraz podoby požehnané Trojice, byl uveden vniveč.
Má se tedy člověk varovati, aby obraz tak velikého krále neposkvrnil hříchem, kterýžto král, pravím, jest přítomen člověku, když hřeší. A proto, kdyby člověk měl to 11a paměti, totiž že požehnaná Trojice jest všude, vidouc člověka, když hřeší, neměl by člověk hřešiti, i kdyby neměl žádný trest vytrpěti za hřích.
Neboť kdo by se opovážil před králem světa nebo před papežem, za přítomnosti mnoha služebníků, ohavně smilnit? Jistě si myslím, že nikdo. A hle, kolik a jak velicí hřeší před králem králů, Pánem panovníků a před nejvyšším biskupem, pravým Bohem, Pánem Ježíšem Kristem, a za přítomnosti andělů.
Běda tedy těm, kteří se dopouštějí neuctivosti a nelibosti proti tak velikému Pánu, jemuž se hřích nanejvýš nelíbí, do té míry, že se k jeho vyhlazení sám Boží syn chtěl se vtělit a vytrpět nejtěžší a nejohavnější smrt.
Je tedy zjevné vzhledem k prvnímu způsobu poznání Boha, jak má člověk Boha poznávat: Předně vírou, když bude věřit, že Bůh je jeden v bytí a trojí v osobách. Potom bude vystupovat rozumem výše a poznávat s filozofem, že Bůh je dobro, nad něž si nelze představit lepší.
Kapitola druhá
Za druhé má člověk Boha chtít. A jelikož Bůh je nejlepší a nejvyšší dobro, proto ho má člověk na prvním místě a co nejvíc chtít nade všecko dobro, a následovně má Boha nade všechno milovat. A co je lepší, má více milovat. A protože Bůh je nejvyšší a největší dobro, jak řečeno, tedy člověk má Boha předně a nejvíce milovat.
A protože milovat Boha znamená chtít zachovávat a také zachovávat jeho přikázání, proto má člověk chtít to, o čem Bůh říká, že je dobré a jeho přikázání zachovávat.
Právě tehdy se chce člověk líbit Bohu, když žije bez smrtelného hříchu a chce Bohu dávat to, co Bohu skutečně náleží a v čem má zalíbení. A protože Bůh má zalíbení v tom, že on sám je to nejlepší dobro, je všemohoucí, vševědoucí, jeden v bytí a trojí v osobách, že je stvořitel a udržovatel všeho a vykupitel lidského pokolení, jemuž náleží bázeň, čest, chvála a sláva, proto má člověk chtít toto vše Bohu dávat a jeho přikázání věrně zachovávat.
Bůh sám řekl člověku: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ A toto znamená milovat Boha:
„Celým svým srdcem“, tj. z celého rozumu a bez bludu.
„Celou svou duší“, tj. z celé paměti, a bez zapomnění.
„Celou svou myslí“, tj. z celé vůle, aby rozum, paměť a vůle byly nade vše ukotveny v Bohu, v něm byly upevněny a aby v něm spočinuly.
Tak tedy ty, člověče budeš milovat svého Pána Boha, jehož jsi služebníkem, ne kvůli Bohu, ale kvůli své potřebě.
Budeš milovat Pána, který má nad tebou moc všude, kde jsi.
Budeš milovat Pána, který tě může ochránit před každým nepřítelem.
Budeš milovat Pána, který může tě odměnit víc, než všichni páni.
Budeš milovat Boha, který tě vidí, který s tebou je všude, kde jsi nebo budeš.
A budeš milovat Pána Boha svého: svého z důvodu stvořeni, svého z důvodu zachování, svého z důvodu vykoupení, svého z důvodu péče, svého z důvodu přijetí za syna.
Je tedy zjevné, za druhé, co má být člověku vlastní, totiž chtění vzhledem k Bohu, jímž má člověk chtít a také milovat Boha nade všechno. A když takto Boha chce a miluje, pak je jeho věrným služebníkem.
Kapitola třetí
Z věcí již řečených povstává třetí, co člověku náleží, totiž těšení se v Bohu.
Neboť každý člověk, který Boha nade všechno miluje, ten se v Bohu tom nejvíce raduje a těší. A od této radosti poklesá, když se milováním obrátí více k stvoření než k Bohu, a tak sebe sama znehodnocuje vzhledem k Bohu.
A proto praví Spasitel: „Kdo miluje otce, nebo matku, nebo manželku, nebo syny, nebo bratra, nebo sestru, ba i tu svou duši více nežli mne, není mne hoden.“
Je tedy zjevné, jak má člověk Boha poznávat, chtít a radovat se v něm. A jestliže člověk ty tři věci náležitě zachová, bude jimi po smrti v nebeské vlasti dokonale ozdoben.
Toto je krátký traktát věnovaný strážci Řehořovi z počátku března 1415.
Přidat komentář