Pane, znič tento hřích!

Milujeme svatost Slova? Slovo je kázáno, aby potíralo hřích a podporovalo svatost. Milujeme ho pro jeho duchovnost a čistotu? Mnozí milují kázané Slovo výhradně kvůli jeho výmluvnosti a nápaditosti. Přicházejí na kázání jako na představení (Ez 33,31.32) nebo jako do zahrady trhat květiny – ale ne proto, aby si podmanili své choutky nebo očistili své srdce. Ti se podobají pošetilé ženě, která si maluje obličej, ale zanedbává své zdraví!

Milujeme usvědčení Slovem? Milujeme Slovo, když se vrací domů k našemu svědomí a střílí šípy výčitek na naše hříchy? Povinností služebníka je někdy kárat. Ten, kdo umí na kazatelně mluvit uhlazená slova, ale neumí kárat – je jako meč s krásnou rukojetí, ale bez ostří! „Přísně je kárej!“ (Titovi 2,15). Namoč hřebík do oleje, kárej s láskou – ale udeř hřebíček na hlavičku!

Křesťane, když se Slovo dotkne tvého hříchu a řekne: „Ten muž jsi ty!“ – miluješ takové napomenutí? Můžeš blahoslavit Boha, že „meč Ducha“ tě oddělil od tvých žádostí? To je vskutku znamení milosti a ukazuje to, že jsi milovníkem Slova.

Zkažené srdce miluje útěchu ze Slova, ale ne výtky: „Oni však toho, kdo trestá v bráně, nenávidí, pravdomluvný se jim hnusí“ (Am 5,10). Jejich oči se blýskají ohněm! Jako jedovatí tvorové, kteří při sebemenším dotyku plivou jed! „Když to … slyšeli, začali na Štěpána v duchu zuřit a zlostí zatínali zuby“ (Sk 7,54). Když se Štěpán dotkl jejich hříchů, rozzuřili se a nemohli to vydržet.

Jak poznáme, že milujeme napomínání Slova?

1. Když toužíme sedět pod kazatelnou, která se dotýká našeho srdce.

Kdo se stará o léky, které nezabírají? Zbožný člověk se nerozhodne sedět pod takovou kazatelnou, která se nebude dotýkat jeho svědomí.

2. Když se modlíme, aby Slovo zasáhlo naše hříchy.

Pokud je v našem srdci nějaká zrádná žádostivost, chtěli bychom, aby byla odhalena a popravena! Nechceme hřích přikrýt, ale vyléčit!

3. Když dokážeme otevřít své srdce meči Slova a říci: „Pane, znič tento hřích!“

4. Když jsme vděční za napomenutí.

„Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne“ (Ž 141,5). David byl vděčný za pokárání.

Předpokládejme, že by se člověk ocitl v tlamě lva a někdo jiný by lva zastřelil a zachránil by ho – nebyl by vděčný? Právě tak, když jsme v tlamě hříchu, který je jako lev, a služebník svým napomenutím tento hřích zastřelí – neměli bychom být vděční?

Milosrdná duše se raduje, když ostré kopí Slova probodne její vřed hříchu! Výtku nosí na hrdle jako klenot: „Zlatý nosní kroužek či náhrdelník z třpytivého zlata je kárající mudrc slyšícímu uchu“ (Př 25,12).

Na závěr dodejme, že je to právě usvědčující kázání, které by mělo duši prospět. Kousavé napomenutí totiž předchází útěše podobně, jako třeskutý mráz předchází líbezným jarním květům.