Podíl lidu Božího

• Lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. … Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu. (Ž 17,14–15)

My všichni, milí přátelé v Kristu, napořád po tom toužíme a teskníme, abychom byli nasyceni. A že to tak je, to jsme si nevymysleli my. Když je tu hlad a touha, to si vymyslel ten, který nás stvořil. A teď ta radostná novina: Není takového hladu, který by nemohl být nasycen. Ale když dojdete nasycení, mnozí z vás řeknete: My jsme dlouho bloudili. Vždycky jsme si mysleli, že hlad je jen jeden a nasycení jen jedno, ale z textu vidím, že je dvojí hlad a dvojí nasycení. Pohleďte, prosím, do verše třináctého a čtrnáctého: „Povstaň, Hospodine, předejdi jej, sraz ho! Kéž mi dá tvůj meč vyváznout z moci svévolníka a tvá ruka, Hospodine, z moci lidí, lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. Ty jim ze svých zásob plníš břicho, sytí se i synové a zbytek nechávají nemluvňatům.“ To první pokolení má dosti a hojně zbude pro druhé pokolení a zámožné je i to třetí pokolení. Oni mají to své, ale tady je ještě jiné nasycení: „Až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Ó, to je něco jiného. A teď ti, kteří mají to své v tomto životě, si hledí toho svého a já jim to budu přichvalovat! Nuž, abych si já hleděl toho svého!

To je obsah toho, co chci předkládat ke společnému vzdělání a dělím vše na čtyři části, abyste mohli opakovat sobě i jiným.

To první mně zní takto:

I. Přirozený člověk hledá přirozené nasycení

Ten přirozený člověk hledá nasycení, ale jen přirozené nasycení a to je jeho oddíl (KRAL), my bychom dnes řekli: podíl. Přejme mu to, ať to má. Všichni bez rozdílu toužíme po nasycení. Proč? Protože nás Pán Bůh takto stvořil. Když tu je hlad, tak se domáhám chleba. Když si slušně hledím své živnosti, to je velice vzácná věc před očima Božíma, ale jak já, tak ty a ten můj soused: Ne, abych mu překážel, nýbrž abych mu napomáhal! Všecky zdravé zásady soužití musím respektovat. Co vám, to mně, co mně, to vám. Když mluvím o chlebu, kterého se máš domáhat, nemyslím pouze na ten vezdejší chléb, nýbrž na všecko to, co potřebuješ. To nejslušnější opatření, oděv a zdravý příbytek a jistý blahobyt. Vy přirození lidé, to je váš oddíl! Když rozumíte hudbě, máte daleko lepší život, než ti, kteří hudbě nerozumí. A každý potřebuje vědu, abyste vypátrali, co se přirozeně dá vypátrat. Toho si hleďte, to je váš podíl. Tak to Pán Bůh vymyslel. Když skřivan letí do oblak a plným hrdlem vylévá svou chválu, to znamená: „Já jsem došel svého podílu.“ Když se tam ta ryba prohání a několikrát za sebou i vymrští, ta němá ryba mluví: Já jsem došla svého podílu. Ten červ je celý šťastný v tom svém prachu. Co potřebuje? Svůj prach. Přejte mu to, to je jeho podíl.

Ale co patří tobě? Mnohem vzácnější přirozené věci. Usilujte o to, co se dá z toho udělat nejlepšího. Přirozený člověk touží po nasycení, ale jen po přirozeném nasycení. To je jeho všechno.

II. Ale to není všechno

Mnoho je těch, kterým to je všechno a znamená všechno, ale není to všechno. A co je víc? To, že ten, který to vymyslel, zakročí ještě svou rukou. Co se stane? Stane se div. Co pak se dějí divy? Pokud nevidíte, že je zde ten předivný, pak se budete divům divit, ale když poznáte, že tu je, pak se divům nedivíte. Jeden div se stále děje, totiž, že zde osobně stále zakročuje. Jaký div? Vy to jinak jmenujete. Vy řeknete, že pošle svého svatého Ducha. A co se stane? To je jeho přímé zakročení. Kdo je Duch svatý? To je On, jak dalece se tebe dotýká. Když se mne dotkne, tu se mi začnou otvírat oči a tu vidím, že to přirozené nasycení není všechno. Zde je nad to něco mnohem vyššího: Zde je ten nebeský Pán, který to všechno vymyslel a zde jsou ty jeho svaté, svaté věci duchovní, takové, jaký je On. Zde je obecenství se živým Bohem! To začínám chápat tehdy, když se mne dotýká, ale dříve ne.

Kdo vám vyloží, že na světě je něco víc, než co jste dosud hledali? To vám nevyloží žádný kazatel, žádný profesor. Jak dlouho se bude červ v prachu plazit a kdy konečně pozná, že je na světě něco lepšího než prach? Věčně věků se bude plazit v tom svém prachu! Skřivan nikdy nebude mít tušení, že je tu něco lepšího než v čem až doposud žil. Proč? Protože on na to není, ale vy na to jste. S vámi by se mohla stát změna. Když se nebeský Pán dotýká vašeho svědomí, vidíme, že tu je něco víc. To nejsou žádné smyšlenky. To jsou reality. Co vidím? Tu začíná můj hřích. Jak by začal můj hřích? Vždyť tu byl vždycky! Ano, ale já začínám teprve rozumět, že tu hřích je, vidím, že nejsem duchovní, že je všechno tělesné. Já nejsem takové tělo, jaké bych měl být; se mnou to není tak, abych já začal mít touhu po vzácných duchovních věcech. Ale když Duch svatý o vás zavadí, vy vidíte, že jsou tu duchovní věci, ale já k nim nemám chuť, ale nechuť. Duch žádá proti tělu a tělo proti Duchu. Tak to vymyslel. Když jste tělesní lidé, máte svůj podíl. Otevřete si, prosím, Žalm 104,14: „Dáváš růst trávě pro dobytek i rostlinám, aby je pěstoval člověk, a tak si ze země dobýval chléb. Dáváš víno pro radost lidskému srdci … Hospodinovy stromy se sytí vláhou, libanónské cedry, které on zasadil.“ Každý tvor na zemi se raduje z Boží dobroty. Ale kde Duch svatý o někoho zavadí, každý začne úpět nad sebou: „Ach, já jsem uprostřed těch tělesných věcí, ale ono se to se mnou nemá tak, jako s tím tvorem. Ten se dovede chovat podle toho Božího řádu, ale já nedovedu!“ Ta laň, když se napila, lehne si a s radostí hledí na slunce, ale nic víc. Ale já ne tak, ty ne tak! Samé převracení Božích zřízených řádů! Tu začíná hřích. Jaký pak hřích při červu, který všecko rozvrtá? Jaký pak hřích při světském, tělesném člověku? Ale když se Duch svatý dotýká našich srdcí, vy vidíte, že to není v pořádku, a ten podíl, který vás tak nasycoval, vás vícekrát nebude nasycovat. Tak se to má, když on začne konat svou milost.

A nyní to třetí:

III. Poznání duchovního hladu

Když se vás takto dotýká, vy, kteří jste byli tak šťastní, stanete se tak nešťastní, že vás na světě již nic nenasytí. Proč to dělá? Jedině kvůli tomu, aby vám připravil váš podíl, který si žalmista tak velice chválí. „Lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Mně padlo to nejlepší! Všechno, co je od Pána Boha, je vzácné. Nehaňte přirozenému člověku jeho podíl. To je vzácná věc. Vrhněte se do vědy a poznáte, že je to všechno převzácné. Světský hvězdář vám začne vykládat tak neobsáhlé věci Boží, že žasnete: To je dálka, to je těles, ta nekonečnost! Všechna má představivost je v koncích a máte vždycky chuť vrhnout se do prachu! A ono mu to jde na minutu! Tak vzdálená tělesa, tak dlouhé doby, a to těleso se neopozdí o minutu. Srovnávejte to s těmi umělými stroji! To vše jsou hračky proti tomu Božímu stroji. A všude samá Boží dobrota. Vy světští lidé, kteří v tom máte ten svůj podíl, vy nemáte příčiny si stěžovat na tento svůj podíl. Příroda je plna chvalozpěvu. To není žádný nářek.

Ale to nejvzácnější vám Pán Bůh nezjevil. Když se vás však dotýká, tak vám zjeví svou svatost. Tu je On. Svatý, svatý, svatý! Kdo to ví? Jen vy, kterých se dotýká. Jak byste mohli vidět světlo, když nevidíte temnotu? Ale kvůli tomu vás znepokojuje, aby vám zjevil sebe ve své předivné lásce. Ano, on je takový, že přirozený člověk to nechce ani slyšet. On, ten nekonečný a svatý, a vzal na sebe naše tělo. To není pro každého, pokud s vámi není zle! Ale když už voláte: Co si, počnu?, tu vás vede, aby vám dal sebe sama, abyste spatřovali ve spravedlnosti jeho tvář a byli nasyceni jeho obličejem. Ale jak? Jinak ne, než že krev Krista Ježíše, Syna Božího, očisťuje vás od všelikého hříchu. Ta krev tu je a hříchů shlazení. Jak se toho stanete účastni? Bez víry ne, ale věřícímu je všechno možné. Co je to víra? Kristus nikdy nevykládal, co je víra. To vykládal Pavel: „Víra je podstata věcí, v něž doufáme.“ Ten nebeský Pán to řekne jinak: „Já jsem ten vinný kmen a vy jste ratolesti.“ Všechno vzácné ovoce, které v něm bude, ukáže se i při vás. Jak se stanete ratolestí? To je jeho starost, ale když skrze víru přebývá ve vás, jak by tu nebyla jeho mysl a všechna ta jeho tvářnost? Jste takto předzřízeni, abyste byli připodobněni Božímu obrazu. Máte takové obecenství s ním, jaké s ním měl Henoch a Noe. Budete s ním chodit ve dne v noci, ať spíte nebo bdíte. To je váš svrchovaný podíl. Když všechno odpustil a stal se mým Otcem, pak se obejdu beze všeho a beze všech. Jinak ale ne!

Tak tomu rozuměl. On vám připravuje to nejvzácnější, když vám ukáže, že váš světský podíl vám nestačí. A nyní to čtvrté:

IV. Můj podíl je na rozdání

Jak je to s tím mým podílem, zdali mně co zbývá a zdali z toho mají něco jiní? Když vám něco dal ten nebeský Pán, nikdy tomu nerozuměl tak, abyste to všechno podrželi jen pro sebe. Podívejte se do Joba 31,16–17: „Odmítl jsem nuzákovo přání, oči vdovy nechal hasnout v beznaději a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl?“ Když on mi dal skývu chleba, nikdy tomu nerozuměl tak, abych ji jedl sám a nikdy nikdo z toho nic neměl. Jestli jsem nasycen jeho přízní a milostí, co z toho mají druzí? Sám nemohu z toho dát nic. To je marné úsilí. Ale jestliže on se smiluje nad námi tak, že mi duchovní věci kvetou, to se velmi podobá,, že i vám něco padne. Jestli vám vaše duchovní věci krásně kvetou, není pochyby, že i vašim dětem něco vzácného padne. Kdy mně duchovní život kvete? Nikdy, když se připodobňuji tomuto světu. Vám nepokvetou duchovní věci, když si hledíte těch tělesných, přirozených věcí, i když nejsou hříchem. Nic přirozeného nenapomáhá mému duchovnímu životu.

To je to nejlepší, co mi Pán Bůh dal, abych já měl jej a chodil s ním jako Henoch, a přinášel jeho ovoce, ale jen tak, když jsem u něho. Jinde místo pro mne není. Lidí věku tohoto, jejichž podílem je pouze život. Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ Amen.

Kázáno 3. října 1909.