Proč je dobře, že Ježíš zemřel (Žd 2,10)

Přestože spousta lidí s trestem smrti nesouhlasí, v případě, že zemře člověk notoricky zlý, jako třeba terorista nebo masový vrah, by většina z nás řekla: „To je dobře, že umřel.“ Byl koneckonců odpovědný za smrt mnoha nevinných lidí. Trest smrti slouží spravedlnosti a ty, které by mohlo napadnout spáchat podobný zločin, navíc varuje, že by za něj byli popraveni.

A tak můžeme právem říct: „Dobře, že je ten odporný chlap po smrti.“ Šokovalo by nás ovšem, kdyby někdo prohlásil: „Dobře, že umřel,“ o svém otci, který zemřel přirozenou smrtí. Nebo si vezměme dobrého člověka, který nikdy nikomu neublížil.

Naopak, vykonal mnoho dobrého, aby pomohl těm, kteří pomoc potřebovali, a to i za cenu velkých osobních obětí. Vždy projevoval laskavý zájem o ty, které společnost odmítala. Měl neobyčejnou lásku k dětem. Namáhal se až k vyčerpání, aby posloužil druhým. Kdyby byl takovýhle člověk popraven, jak by mohl kdokoli říct: „Dobře, že umřel?“

Jenže přesně tohle prohlásil autor Listu Židům o smrti Ježíše Krista. Říká, že se „slušelo“, aby Bůh poslal svého vlastního Syna na smrt (2,10 KMS). Tenhle verš musel jeho čtenářům, křesťanům židovského původu, jít pořádně proti srsti! Zápasili s pohoršením kříže.

Věřili sice v Ježíše, ale byli vystaveni pokušení ze strany nevěřících Židů, kteří říkali: „Jak by Ježíš mohl být Mesiáš? Vždyť je po smrti! Náš Mesiáš přemůže všechny naše nepřátele, a ne že umře. Váš Mesiáš nepadl jako hrdina, dokonce ani neumřel jako normální člověk. Právě naopak: zemřel jako obyčejný zločinec, a to tím vůbec nejostudnějším způsobem – ukřižovali ho Římané. Tenhle člověk že má být náš spasitel? Tomu máme věřit? To nemůžete myslet vážně!“

Proto autor ukazuje, že Ježíšova smrt nebrání tomu, aby byl Mesiášem a Spasitelem. Neznamená, že by byl v podřadnějším postavení než andělé, kteří neumírají. Smrt je ve skutečnosti právě tím prostředkem, který Bůh použil nejen k oslavení Ježíše, ale také k tomu, aby k slávě přivedl mnoho synů. Byla součástí věčného Božího plánu. A tak se autor snaží tuto překážku v podobě pohoršení kříže odstranit svým čtenářům z cesty, aby se nestyděli radovat se z kříže a hlásat jej jako Boží moc a Boží moudrost (1K 1,23-24). Náš verš ukazuje, že:

Je dobře, že Ježíš zemřel, aby nám přinesl spasení v souladu s věčným Božím plánem a s jeho dokonalými atributy.

Než jsem začal studovat tento oddíl, měl jsem v úmyslu probrat verše 2:10-18 v jediném kázání. Když jsem se do něj ponořil, zkrátil jsem to na verše 10-13. Ale jak jsem studoval dál, musel jsem si přiznat: „Na jedno kázání je toho už jenom v desátém verši víc než dost!“ Autor nám tu uvádí pět důvodů, proč je dobře, že Ježíš zemřel. Hodlám se pokusit o to, abych pomocí nich prohloubil naše pochopení slávy Kristova kříže.

1. Je dobře, že Ježíš zemřel, protože to Bohu v souladu s jeho věčným plánem přináší slávu.

Autor mohl o Bohu mluvit prostě jako o Bohu. Proč ho tedy označuje jako „toho, pro něhož je všechno a skrze něhož je všechno“ (KMS)? Leon Morris vysvětluje: „Tato slova ukazují, že Ježíšova muka nebyla náhodná. Měla své místo v Božím velkém věčném plánu.“ (Expositor’s Bible Commentary [Zondervan], ed. Frank Gaebelein, sv. 12, s. 26). Kříž Boží plán nezhatil: naopak, naplnil ho.

Petr zdůraznil tutéž pravdu ve svém letničním kázání: „Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili.“ (Sk 2,23). Boží „předzvědění“ (KMS, NBK, KR) – to, že Bůh „předem“ rozhodl – neznamená, že Bůh prostě předem věděl, co špatní lidé udělají, a přijal jejich chování pasivně jako svůj plán. Bůh Otec se naopak ve svém odvěkém úradku (KMS) rozhodl poslat svého Syna na smrt; přesto však není odpovědný za hříchy těch, kdo ten ohavný skutek vykonali.

Tato pravda je tak důležitá, že Lukáš považoval za vhodné ji zopakovat ve Skutcích 4,27-28, kde se nejranější církev v reakci na hrozbu pronásledování modlí: „Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila.“ Kříž Ježíše nezaskočil. Naopak: právě proto vůbec přišel na zem. V Janovi 12:27 řekl: „Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel.“

Když říkám, že kříž přináší Bohu slávu, myslím tím, že ukazuje vznešenost a nádheru Boží dokonalosti víc než cokoli jiného v celém vesmíru. Slovo „sláva“ se poněkud obtížně definuje. Základním významem příslušného hebrejského slova je „tíha“, a tedy vlastní vnitřní hodnota či znamenitost. V Bibli Boží slávu často znázorňuje jasné světlo, šekína. Potom je tedy Boží sláva vnějším, viditelným projevem jeho vnitřní dokonalosti a nekonečné hodnoty.

Jonathan Edwards ve vém pojednání “The End for Which God Created the World” (S jakým cílem Bůh stvořil svět) uvádí čtyřúrovňovou definici pojmu sláva. Za prvé tento pojem označuje něčí vnitřní znamenitost či velikost. Za druhé popisuje vnější projev této vnitřní slávy, jímž je v Božím případě často jasná záře. Za třetí znamená Boží sláva onu úctu, kterou mu my jako stvoření přiznáváme, protože nám dal svou znamenitost poznat. A za čtvrté je to chvála, kterou mu vzdáváme. Třetí význam klade důraz na to, že Boží znamenitost vnímáme, zatímco čtvrtý na to, že ji hlásáme. (John Piper: God’s Passion for His Glory [Crossway Books], s. 231-239.)

Když autor listu říká, že všechno je pro Boha a skrze Boha, znamená to, že Bůh je první a konečná příčina všeho, co je (Piper, s. 184). V Koloským 1,16 Pavel o Kristu tvrdí že „v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“.

V Římanům 11,36 Pavel jásá: „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky. Amen.“ (Viz také Přísloví 16,4.)

Nesmíme sice nikdy připustit, že by Bůh byl původcem zla (1J 1,5; Ab 1,13), ale nesmíme upadnout ani do druhého omylu a tvrdit, že zlo v nějakém smyslu nepodlého Božímu svrchovanému rozhodnutí nebo že působí jaksi mimo jeho svrchované řízení. Jak už jsme viděli, to nejhorší zlo, které kdy bylo v dějinách světa spácháno, ukřižování Ježíše bylo Bohem předem určeno, a přesto jsou ti, kdo se ho dopustili, plně zodpovědní.

Dokud naše omezená mozková kapacita nestačí na to, aby tyto dvě pravdy logicky smířila, musíme je přijímat jako pravdy zjevené Bohem.

Vyjádření „pro něhož je vše a skrze něhož je vše“ nás také učí, že Bůh aktivně spravuje své stvoření. Bez jeho správy se nestane nic. On je tím, kdo „všechno působí rozhodnutím své vůle“ (Ef 1,11). Řečeno spolu s králem Nebúkadnesarem v jeho pokoření: „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: ‚Co to děláš?‘“ (Dn 4,32).

A. W. Pink napsal: „Věřit a uznávat, že ‚pro něho je vše a skrze něho je vše‘, znamená prostě uznat, že on je Bůh – vysoko postavený nade vším, svrchovaný nade vším, vládnoucí vším. Cokoli menšího je vlastně ateismus.“ (A. W. Pink: An Exposition of Hebrews [Ephesians Four Group: Escondido, CA, 2000], elektronické vydání, s. 112.)

A přece mnozí křesťané popírají, že Bůh je ve spasení svrchovaný. Namítají, že tvrdit to znamená popírat takzvanou „svobodnou vůli“ a dělat z lidí roboty či loutky. Asahel Nettleton, kazatel, který byl během Druhého velkého probuzení v USA nástrojem, jehož pomocí Bůh přivedl ke Kristu tisíce lidí, měl jedno kázání na Žalm 97,1: „Hospodin kraluje! Zajásej, země“. V něm vyslovil tuto námitku proti doktríně o vyvolení – že totiž tato doktrína lidi připravuje o jejich svobodnou vůli – a pak řekl:

Když upustíme od učení o určení – co tedy potom? Působí Bůh na lidská srdce nebo nepůsobí? Pokud ne, pak se nemůžeme modlit, aby to dělal. Nikdo se nemůže modlit sám za sebe, aniž by připustil, že je možné, aby Bůh v jeho srdci působil a on sám přitom zůstal svobodný. … [Dále uvádí několik veršů obsahujících prosby, aby Bůh změnil naše srdce.] Ale člověk by se takto modlit neměl, nemůže-li Bůh jeho modlitbu vyslyšet, aniž by ho zbavil svobody jednání. Měli bychom se snad modlit, aby nás Bůh připravil o naši svobodu? Aby z nás udělal stroje? To by se nikdo neodvážil tvrdit. Jak se potom můžeme modlit, aby v nás Bůh činil to co se jemu zalíbilo, pokud – jak námitka předpokládá – nemůže v našich srdcích působit, aniž by zničil naši svobodu? …

Toto učení, že k tomu, aby byl hříšník připraven pro nebe, je změna srdce naprosto nezbytná, je jasným učením Písma. „… nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“(J 3,3). Bible nás také učí, že původem této změny je Bůh: „… kteří jsou zrozeni ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.“3 Pokud ovšem Bůh nemůže působit v lidských srdcích, aniž by zničil jejich svobodu, pak bychom se neměli modlit, aby Bůh obnovil srdce hříšníků. Určitě bychom se přece neměli modlit, aby Bůh z lidí udělal stroje. Ať je lidstvo sebezkaženější, nemůžeme se modlit, aby ho Bůh na jeho dráze hříchu zastavil, protože to bez zničení jejich svobody udělat nemůže. Jsou-li srdce hříšníků pyšná, zatvrzelá a vzpurná, nemůžeme se modlit, aby z nich Bůh učinil pokorné, poddajné a poslušné lidi, protože to nemůže udělat, aniž by z nich udělal stroje.

Následně si pokládá otázku: „Řídí Bůh všechny své tvory a jejich jednání? Řídí činy zlých lidí a ďáblů?“ A ukazuje, že to Bůh nejen dělá (aniž by přitom hříšníky připravoval o jejich svobodu nebo se stal původcem zla), ale že je dokonce žádoucí, aby to dělal – že to je důvod jásat. Protože pokud Bůh všechny tvory neřídí, je naše situace beznadějná. (Asahel Nettleton: Sermons from the Second Great Awakening [International Outreach], s. 371-376.)

A tak je dobře, že Ježíš zemřel, protože to Bohu v souladu s jeho věčným plánem přináší slávu.

2. Je dobře, že Ježíš zemřel, protože se v tom projevují Boží dokonalé atributy.

Řekl vám někdy někdo: „Proč Bůh nemohl hříchy prostě odpustit, bez kříže? Proč k tomu, aby mohl odpustit, potřebuje prolévat krev? Když mně někdo ukřivdí, netrvám na krveprolití, abych mohl odpustit. Proč to tak nemůže udělat Bůh?“

Takový člověk v podstatě říká, že nerozumí Božím atributům. Kdyby Bůh odpouštěl hříchy bez prolití krve, znehodnotilo by to jeho dokonalou spravedlnost. Spravedlnost si žádá, aby bylo za hřích zaplaceno. Představme si to na úrovni lidské spravedlnosti: kdyby se někdo vloupal k vašim rodičům a kvůli pár dolarům na drogy vám zavraždil matku, asi by vás rozzuřilo, kdyby soudce řekl: „Všichni děláme chyby. Necháme to plavat.“ To prostě není spravedlnost! Ježíšova smrt tedy odpovídala Božímu charakteru.

Doveďme to trochu dál: Už kvůli Boží svatosti a spravedlnosti bylo záhodno, aby Bůh dal svého Syna ukřižovat. Bůh nad hříchem nikdy nepřimhouří oko ani nesníží laťku pro svou normu svatosti. Nenávidí hřích tolik, že musí být odsouzena každá zlá myšlenka. Všechny hříchy Božích vyvolených padly na jeho Syna, takže Pavel mohl říct: „Toho, který nepoznal hřích, [Bůh] kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Boží odpuštění nikdy neznamená, že nad tím Bůh prostě mávne rukou. Odpuštění znamená, že na Ježíše dopadl strašlivý Boží hněv, který měl dopadnout na mne.

Také kvůli Boží moci bylo záhodno, aby byl Ježíš ukřižován (1K 1,24). Boží hněv je popsán jako jezero ohně, který hoří dnem i nocí na věky věků, aniž by se jeho hněv vyčerpal (Zj 20,10-15). Ježíš strpěl tento hněv ne za jediného člověka nebo za hrstku lidí, ale za mnoho synů, které má přivést k slávě! Během těch tří hodin temnoty na kříži se na Ježíše navršily všechny hříchy všech těch, kdo ve všech dobách k Božímu lidu, a on to přece – Boží mocí – vydržel!

Dále to bylo záhodno kvůli Boží moudrosti (1K 1,24). Jak mohl Bůh respektovat svou svatost a vyhovět spravedlivým požadavkům zákona, a přitom se slitovat nad hříšníky? Jak ukazuje Pavel v Římanům 3,21-26, kříž Bohu umožnil být spravedlivý a zároveň ospravedlnit ty, kdo věří v Ježíše.

Ukřižování ale bylo záhodno i kvůli Boží milosti a lásce. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3:16). F. F. Bruce napsal: „Právě v utrpení našeho Pána vidíme Boží srdce zcela obnažené; nikde jinde se Bůh nezjevuje jako Bůh plněji ani s větší váhou, než když ho vidíme, jak ‚v Kristu Bůh usmířil svět se sebou‘ (2K 5,19).“ (F. F. Bruce: Commentary on the Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 43.) „V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy“ (1J 4,10). Charles Wesley napsal: „Tos, Bože, tak mne miloval, že život svůj jsi pro mne dal?“

A tak je dobře, že Ježíš zemřel, protože to Bohu v souladu s jeho věčným plánem přináší slávu a protože se v tom projevují Boží dokonalé atributy.

3. Je dobře, že Ježíš zemřel, protože ho to potvrzuje jako dokonalého člověka.

Bůh učinil skrze utrpení vůdce naší záchrany dokonalým. Co to znamená? Copak Ježíš už nebyl dokonalý? Ale ano, byl dokonalý ve svých božských atributech a byl také dokonalý ve své mravní poslušnosti. Ale aby se mohl stát vůdcem či velitelem naší záchrany, musel zakusit utrpení, které lidé prožívají v důsledku pádu. Aby se stal naším dokonalým zástupcem, musel být sám bez hříchu, ale musel na vlastní kůži poznat, jak žijí lidé v tomto padlém světě. Aby mohl být naším dokonalým soucitným veleknězem, musel na sobě zakusit všechna pokušení jako my, ale nedopustit se hříchu (4,15).

Budu se tím zabývat podrobněji, až se dostanu k veršům 2,18 a 4,15, ale když už mluvíme o tom, že byl Ježíš pokoušen, musíme si dát pozor, abychom si do Ježíše nepromítali své vlastní zkušenosti s pokušením. Když jsme v pokušení my, jsme sváděni a vábeni svou vlastní žádostivostí (Jk 1,14). Ježíš ale neměl hříšnou přirozenost jako my. Ve svém lidství se podobal Adamovi a Evě před pádem. Zkoušky, které Ježíš snášel, byly skutečnými pokušeními v tom smyslu, že ho satan sváděl, aby neposlouchal Boha (Mt 4,1-11). (Otázka, zda Ježíš mohl nebo nemohl zhřešit, bude muset počkat až na čtvrtou kapitolu. Stručně řečeno, moje odpověď zní: Ne!) Ale ze zkušenosti se poslušnosti naučil prostřednictvím věcí, které vytrpěl (Žd 5,8). Jeho utrpení a smrt ho potvrdily jako dokonalého člověka a umožnila, aby se stal vůdcem naší záchrany.

4. Je dobře, že Ježíš zemřel, protože ho to potvrzuje jako vůdce naší záchrany.

Slovo překládané jako „původce“ (ČEP) je v novém zákoně použito pouze čtyřikrát a vždy v souvislosti s Ježíšem (Sk 3,15; 5,31; Žd 12,2). Je jedním z více než tří set titulů, které Písmo Ježíši přiznává (Pink, s. 112). Označuje někoho, kdo „se jako první účastní toho, co sám ustanovil“. (B. F. Westcott: The Epistle to the Hebrews [Eerdmans], s. 49.) Dá se tedy překládat jako „velitel“, „vůdce“ či „průkopník“. Ježíš prošel cestou našeho spasení před námi a proklestil ji (Bruce, s. 43). Jako velitel nezůstal v bitvě v týlu, odkud by vydával příkazy svým jednotkám v palebné linii. Místo toho vedl sám jednotky dopředu a dal nám tak příklad k následování. Stejně jako Jozue, když vedl Izrael do zaslíbené země, jde i Ježíš před svým lidem, když je vede k záchraně.

John Owen upozornil na to, že nás Ježíš takto vede v trojím smyslu. Vede nás v poslušnosti, tím, že beze zbytku naplnil a uposlechl celý Boží svatý zákon. Vede nás v utrpení, tím, že nám zanechal svůj příklad, který můžeme následovat (1Pt 2,21).

A vede nás do slávy. Svým zmrtvýchvstáním ukázal, že smrt je poražený nepřítel. Protože on vešel skrze utrpení do slávy, povede svůj lid stejnou cestou ke stejnému cíli. Přivede mnoho synů do slávy. (J. Owen: An Exposition of Hebrews [The National Foundation for Christian Education], sv. 3, s. 387-388.)

5. Je dobře, že Ježíš zemřel, protože díky tomu přivedl Bůh mnoho synů do slávy.

Slovo „mnoho“ zdůrazňuje velké množstí vykoupených. Kritikové doktríny o vyvolení neprávem obviňují její zastánce, že věří, že bude spasena jen „hrstka vyvolených“. Bible ale nic takového neříká! I Charles Spurgeon a Benjamin B. Warfield, kteří doktrínu o vyvolení oba vehementně hájili, věřili, že zachránění početně převáží nad zavrženými. (Viz C. H. Spurgeon: Autobiography [Banner of Truth], sv. 1, s. 171, a B. B. Warfield: Biblical and Theological Studies [P & R], s. 334-350.) Jonathan Edwards napsal: „Stejně jako chloubou semene je množství plodů, je množství vykoupených duší, které se zrodily z jeho smrti, jeho chloubou.“ (Piper, str. 236, zdůrazněno v Piperovi.)

Ježíš se modlil, abychom mohli být s ním tam, kde je on, a viděli jeho slávu (J 17,24). Pavel řekl: „Ale až se ukáže Kristus, váš život, tehdy i vy se s ním ukážete v slávě“ (Kol 3,4). Co to znamená být přiveden do slávy? To na téhle straně nebe nemůže nikdo říct. Přinejmenším to ale znamená, že budeme mít oslavená vzkříšená těla, nepodléhající hříchu, nemocem, slabostem ani smrti. Znamená to, že budeme mít slavný smysl života: být s Kristem a chválit ho a sloužit mu celou věčnost. „Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ (1J 3,2).

Můžeme si být jisti, že Otec mnoho synů do slávy úspěšně dovede, protože to, abychom se tam dostali, závisí na něm. Sloveso přeložené zde jako „převedl“ je totéž slovo, které použito v Lukášovi 10,34 o milosrdném Samařanu, když „zavezl“ raněného muže do hostince, kde se o něj postaral. Ten muž byl příliš zesláblý a vyčerpaný než aby se tam dostal sám.

Samařan pro něj udělal něco, co on sám pro sebe udělat nemohl. „… ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista“ (Fp 1,6). Protože naši záchranu si vzal na starost Bůh, který ji svému lidu zajistil smrtí a vzkříšením vlastního Syna, dosáhne toho i navzdory všem útokům světa, těla a ďábla proti jeho synům a dcerám.

Závěr

Líbí se mi, jak to vyjádřil Jan Kalvín v Institucích (Institutes of the Christian Religion [Philadelphia: Westminster Press, 1960], sv. 2, s. 1362):

To je ta úžasná výměna, kterou s námi ze své nezměrné dobroty učinil: že se stal Synem člověka spolu s námi a učinil nás tak Božími syny spolu s ním, že on sestoupil na zem a připravil tak pro nás vystoupení na nebe, že na sebe vzal naši smrtelnost a udělil nám tak svou nesmrtelnost, že přijal naši slabost a posílil nás tak svou mocí, že na sebe přijal naši bídu a předal nám tak své bohatství, že na sebe vzal břemeno naší nepravosti (které nás tížilo) a oděl nás tak svou spravedlností.

Zažili jste tuto úžasnou výměnu vy sami? Kristus ji nabízí všem, kdo přijdou k jeho kříži. Přestaňte se držet špinavých hadrů své vlastní spravedlnosti. Přiznejte Bohu, že jste hříšníci, kteří si nezaslouží nic jiného než jeho hněv. Spolehněte se na Ježíšovu smrt jako na jediný přijatelný způsob, jímž mohly být vaše hříchy splaceny. Pak pro vás kříž přestane být kamenem úrazu a bláznovstvím, a stane se Boží mocí a moudrostí (1K 1,23-24). Bude vaší jedinou chloubou (Gal 6,14).

Otázky k diskuzi

1. Proč je Kristova krev pro naše spasení nezbytná? Proč nám Bůh bez kříže nemohl prostě jen tak odpustit?

2. Kdyby vám kritik řekl: „Jestli Bůh řídí svět, ve kterém jsou lidé, kteří týrají děti a páchají vraždy, tak nemůže být dobrý,“ jak byste mu odpověděli?

3. V jakém smyslu byl Ježíš přiveden pomocí utrpení k dokonalosti? V jakém smyslu nepotřeboval být přiveden k dokonalosti?