U něho není proměnění (Jk 1,17)

A jen u něho! – Kdežto se kol kolem všechno mění, všechno, všechno. – Když tak sedíme večer pohromadě a vypravujeme o těch starodávných časech, člověk si už skoro ani nemůže představit, jak to bylo všechno možné. A když si tak pomyslím, že již za těch starodávných časů sedávali lidé pohromadě a vyprávěli si o těch starostarodávných časech, až žasli a trnuli – to bylo už nějakých změn a kolikrát asi byla pod sluncem ta samá věc znova nová! – A „jeho oči hledí, jeho pohled zkoumá lidské syny“, a to dnes, a to včera a když David si své stádo popoháněl, ON na něj hleděl a jeho pohled zkoumal srdce i ledví.

ON se nemění, a proto mění, co se mu líbí. „Lidský synu, mohou tyto kosti ožít?“ – „Panovníku Hospodine, ty to víš.“ – Tak prorok – a lid? „Naše kosti uschly, zanikla naše naděje, jsme ztraceni.“ A jakpak jinak! Jeruzalém zbořen, svatyně spálena a ti, již ondy sloužívali bohům cizozemců v zemi své, slouží nyní cizozemcům v zemi ne své! – Ne, ne, již je po nás! – A zda to nezmění ten, jenž se nemění? – „ Proto prorokuj: ‚Hle, já otevřu vaše hroby a vyvedu vás z vašich hrobů, můj lide.‘“ A jeho čas přišel, ON povolal pastýře Kýra a chrám se stavěl a lid Boží si připomínal v zemi otců časy své a starodávné: „Bůh není jako člověk, aby klamal a jako syn člověka, aby se měnil.“ (KRAL)

A minuly časy dávné. Ten, jenž byl prorokován, Immanuel, „žádoucí všem národům“, přišel na svět a obracel srdce otců k synům a srdce synů k otcům, a když na oslátku vjezd svůj slavil, stlali mu roucha a ratolesti metali na cestu: „Hosanna, vítej, pomoz, spas nás!“ Bylo to v neděli a pět dní sotva uplynulo a to nedělní Hosanna znělo v pátek: „Ukřižuj ho, Ukřižuj ho!“ A oni Ho ukřižovali! – Já se měním, a přec se nezměním.

Ale ON mne změní, vždyť se nemění. Když ty suché kosti tenkrát slyšely hlas Hospodinův, stal se hluk a stal se hřmot a jedna kost se blíží k druhé. A aj, žíly a aj, maso, ale ducha žádného nebylo v nich, – až do nich vešel duch, a ožili a postavili se na nohou svých, zástup velmi veliký. – U něho není proměnění? – Aj, tu žíly, aj, tu maso, tělo z těla otců starodávných, – a ducha v něm není! Nebude tu žádné změny? – „Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním.“ To praví ON sám, ten nezměnitelný. A když v nás započal dílo své, neměl by je též dokonat? Jistě, jistě, ON je dokoná a „pro budoucí pokolení je to psáno, aby lid, jenž bude stvořen, chválil Hospodina.“ ON změnil otce naše, ze starých učinil nové, ON nás také změní, ON, ten nezměnitelný.

U něho není proměnění.