Úplné odpuštění

„Jak jsou mi drahé, Bože, tvé myšlenky.“

• Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu. (Žd 8,12)

Žádná myšlenka nemůže být cennější než tato – Boží myšlenka na milosrdenství vůči nespravedlivým a těm, kteří si to nezaslouží. Vědomí minulých hříchů leží na mnohých srdcích jako těžká lavina. „Což může člověk být před Bohem spravedlivý?“ „Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku?“ „Co bych měl udělat, až Bůh povstane, co mu odvětím, až mě bude stíhat“ To jsou vážné otázky, které navzdory všem snahám je umlčet či se jim vyhnout čas od času trápí i ty nejlhostejnější a nejbezstarostnější. Požehnán buď Bůh, že je nenechal bez odpovědi. On může udělit odpuštění nespravedlivým a pohřbít vzpomínku na hřích v hlubinách zapomnění.

„Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.“ „U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení.“ Díky vzácné, jedinečné myšlence nekonečné lásky „se velmi rozmýšlí, aby zapuzeného od sebe zapudil nadobro.“ „Neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal.“ Skutečný a pravý obětní beránek odnesl břemeno na něj vloženého hříchu do země zapomnění – aby v ten Velký den, „až Bůh povstane“, „budou hledat Judův hřích, ale nebude nalezen.“

Kéž mi bude dopřáno s radostí přijmout tuto slavnou cestu spásy, díky níž může být v naprostém souladu se všemi vlastnostmi Boží přirozenosti a všemi požadavky Božího zákona uděleno odpuštění i největšímu z hříšníků. Nic, co bych mohl udělat já sám nebo co by pro mě mohli udělat jiní, by se v žádném případě neukázalo jako dostatečné k získání této spásy. Ani celý Libanon se všemi svými cedry naskládanými na oltář a jako palivo a se všemi svými stády určenými k obětování a zápalným obětem by nebyl dostatečným usmířením.

Ale tato „vzácná myšlenka“ k nám přilétá na křídlech lásky z Kalvárie – „v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění.“ Je stejně schopný, jak je ochotný, a stejně ochotný, jak je schopný, spasit „až do krajnosti“. Jsou to snad hříchy krvavě červené a šarlatové – nějaké hluboké, temné, odporné skvrny na stránkách paměti – jejichž strašná vzpomínka mě pronásleduje jako přízraky z propasti? – Bůh říká: „Zbělejí jako sníh, budou bílé jako vlna.“ Co je ta velká hora přestoupení před pravým Zerubábelem, nad níž se stahují bouře soudu? Stala se rovinou – Ježíšovo dílo ji srovnalo se zemí.

Co je to za obrovský mrak, shluk minulých hříchů, nabitý odsouzením, který se rozprostírá nad našimi hlavami? Hle, rozplynul se – „Zaženu tvou nevěru jak mračno a jako oblak tvé hříchy.“ Zazářilo na něj slunce spravedlnosti. Jeho paprsky, jako hořící šípy, rozptýlily prvky hněvu. Nyní není vidět nic jiného než jasná azurová obloha zářícího nebe; a uprostřed slavného slunečního svitu se ozývá hlas, který pronáší slova: „Navrať se ke mně, já tě vykoupím.“

• Kdo je Bůh jako ty, který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství. (Mi 7,18)