Vrcholem radosti je být s tebou (Ž 16,11)

Naše radost v tomto životě je smíšena se zármutkem, jako u růže je trní. Jákob měl radost, když se jeho synové vrátili z Egypta a přinesli pytle obilí, ale bál se, když spatřil v každém pytli uzlík s penězi. David se radoval, když přenášel truhlu Boží, ale zároveň měl bolest nad potrestáním Uzy. Toto je Hospodinova moudrost, kterou usměrňuje a mírní naši radost. Jako si někteří slabí lidé míchají víno s vodou ze strachu, aby se neopili, tak musíme i my mít radost smíchanou se zármutkem, neboť jsme slabí a stali bychom se lehkomyslnými a drzými. „Veselte se s třesením“ čteme v Žalmu 2. a ženy „rychle opustily hrob a se strachem i s velikou radostí“ (Mt 28,8). I když jsme znovuzrozeni a Kristova radost je v nás, přece máme ještě v nitru pocit strachu z Boha, který jsme zakoušeli před svým znovuzrozením. Je tomu právě tak, jakou když po bouři se nám zdá, že bouře dosud trvá, i když prudký vítr již ustal. Milující matka, jež zachránila dítě před pádem, má sice radost, že se jí podařilo je zachránit, ale k této radosti se mísí strach z nebezpečí, jež mu hrozilo. Tak i my, když jsme uchráněni nebezpečných pádů bohatým a něžným milosrdenstvím našeho Boha, ač se z něho radujeme i z vymanění z osidel satana, přece v naší radosti se mísí vzpomínka na bývalou vinu u nebezpečí a plní tak naše srdce pokorou a chvěním. Tady na zemi naše radost je smíšena se strachem i zármutkem. Opravdu věřící vzhlížejí k ukřižovanému Kristu a radují se z jeho lásky, jíž se nic nevyrovná, jsou šťastni, že taková bytost jako on zemřela za ně, kteří se svými hříchy stali Božími nepřáteli. Hledí na svá provinění, jež ranila a ukřižovala Pána slávy a rve jim to srdce. Naříkají jako vdova, která svým vzdorovitým a zlým jednáním zlomila srdce milujícího a laskavého manžela.

Opravdoví věřící hledí na počátky díla milosti ve svém nitru a radují se z práce Božích rukou. Když však porovnávají své jednání se zdrojem spravedlnosti, hořce naříkají, jako lkali Izraelští, když budovali znovu chrám: „Mnozí … kteří viděli dřívější dům, dali se do hlasitého pláče“ (Ezd 3,12). V nebi však naše radost bude plná a bez bolesti. „Váš zármutek se promění v radost“, praví Pán (J 16,20). Nebude tam bolest z nesnáze, kterou nyní okoušíme, ani strach, který máme nyní z toho, co nás čeká. Tam náš zrak hluboce zapůsobí na naše nitro; pohled na Boha a poznání Boha, to nejvyšší a nekonečné dobro, uchvátí a naplní naše srdce blahem a radostí. Petr na hoře proměnění byl tak uchvácen slávou toho, co viděl, že zcela zapomněl na radost i žal světa, který byl pod horou. „Je dobré, že jsme zde“, pravil (Mt 17,4). Jak mnohem spíše zapomeneme na veškerou žalost i radost světa, až naše duše bude nasycena tím, co spatří v nebi, které je tak vyvýšeno nad Petrem na hoře jako je nestvořený svět nad stvořenou slávou.

„Osvěžující proudy“ (1655)