Vzhůru k nebesům (15)

Dne 4. září.

Zas doma u Arnošta, který má radost, že jsem zas u něho. Dnes je našemu synáčkovi rok, a otec, jako už obyčejné ze strachu přede vším, co vypadá jako radovánka, uzavřel se ve svém pokoji. Zítra mu bude za to hůř, a jsem jista, že s někým bude míti zas bohosloveckou hádku.

Dne 5. září.

Ten někdo byla jeho dcera Kateřina, jak to už bývá. Dítě spalo mi na klíně. Sáhla jsem po knize ležící na stole už dlouho pro ozdobu, již však nikdo nečetl pro drobný tisk. Byl to svazek Shakespearův. Bitva začala takto:

Otec: „Je mi líto, milá dcero, že vidím v ruce tvé světského spisovatele.“

Dcera trochu šelmovsky: „Proč, otče? Chtěl ses bavit?“

„Ne, jsem na rozmluvu dnes velmi slabý. Tepna bije slabě.“

„Tož dovol, abych ti četla.“

„Ne z tohoto světského spisovatele.“

„Ale osvěží tě to. Nikdy se nepobavíš. Mám ti trochu čísti?“

Otec se stal neklidným. „Osvěžení je osidlo. Musím duši svou vždy mít upřenu na nebeské věci.“

„A dokážeš toho?“

„Ach ne, pohříchu ne. Toť předmět mého zahanbení i bolu, že toho nedokážu.“

„Kdyby sis však popřál lehké nějaké malé zábavy občas, mysl tvá by si odpočinula a ty by ses vrátil k nebeským věcem s novou horlivostí. Proč by neměla míti mysl svých dob odpočinku zrovna tak jako tělo?“

„Budeme míti dosti času k odpočinku v nebi. Zde je naší úlohou na zemi bdíti a býti střízlivým k vůli svému protivníku, a ne čísti divadelní kusy.“

„To není, tatínku, mým zaměstnáním. Četba ta je mým odpočinkem a osvěžením.“

„Křesťané nepotřebují zábavy; nalézají odpočinek, osvěžení, vše, čeho potřebují, v Bohu.“

„Nalézáš ty, otče?“

„Ach ne, ach ne! Zdá se býti tak daleko.“

„Mně je velmi blízko, tak blízko, že může viděti každou myšlenku srdce mého. Můj drahý tatínku, je to jen tvá nemoc, která ti vše dělá tak neskutečné. Bůh je opravdu tak blízek, opravdu tak nás miluje, a má takový soucit s námi! Zdá se mi to býti tvrdé, že ty nenalézáš žádné útěchy u Něho, ač jsi tak dobrý a snažíš se líbiti se Jemu.“

„Nejsem dobrý, milá dcero, jsem bídným červíčkem v prachu.“

„Ať si! Bůh je dobrý v každém případě, a nebyl by poslal Syna svého, aby za tě zemřel, kdyby tě nemiloval.“

I dala jsem se do zpívání. Otec má rád, když zpívám. Měla jsem to sladké vědomí, že co jsem řekla, je pravda a víc než pravda, a tak jsem zpívala tím radostněji.

Doufám, že to není bídná domýšlivost, že jsem se opovážila mluviti takto s otcem. Zajisté je desetkrát lepší než já a ví toho desetkrát tolik, co já. Ale je to jeho nemoc, která mu zakaluje mysl. Mám předsevzetí, že se budu modliti, aby světlo vniklo v jeho duši. Bylo by to rozkošné viděti, an září pokoj Boží na tomto bledém smutném čele!

Dne 28. března.

Uplynulo skoro 6 měsícův od té doby, co jsem tu psala. Kolem polovice října přišel zase na otce jeden z jeho zlých záchvatů. Byli jsme všichni vyburcováni. Žádal zvláště mne a Arnoštu nezbývalo než mne konečně zavolati. Byla jsem nemálo rozechvěna, tak že jsem se ani pořádně neoblékla. Tak se stalo, že mé lehké nastuzení se ještě zhoršilo. Jakkoli, onemocněla jsem velice a nejhorší kašel, jaký jsem kdy měla, trhal mne a drásal mé tělo. Byla jsem téměř šest měsíců odkázána na pokoj, šest měsíců neužitečnosti, v nichž jsem kazila jen zemi. Chudák Arnošt! Jaká to byla těžká doba pro něj. Na místo veselého uvítání, jehož se mu mělo dostati ode mne, kdykoli přišel domů, ležela jsem vysílena, sklíčena, k ničemu! Je to největší zklamání, jehož se mi dostalo. Mou ctižádostí je, abych byla nejmilejší, nejveselejší a nejlepší manželkou, na místě toho jaký to měl se mnou obtížný život můj muž s mými dětinskými nápady a s mojí nemocí! Ó jak často modlila jsem se k Bohu, aby se jeho vůle stala, třeba-li, i proti mé. Snažila jsem se míti to vždy na paměti každý den. Ale jsem příliš unavena, než abych mohla nyní psáti více.

Dne 30. března.

Zkušenosti, jichž jsem nabyla v tomto utrpení, naplnily mé srdce novými myšlenkami. Jedné chvíle byla jsem tak nemocna, že Arnošt psal pro maminku. Ubohá maminka musela spát s Martou. Bylo mi velikým potěšením míti ji tu, ale věděla jsem, že její příchod znamená, že jsem velice nemocna, i začala jsem tedy rozjímati otázku, zdali jsem hotova umříti. Smrt dívala se na mne jako událost největší důležitosti a váhy, ale zároveň bylo v ní něco nevýslovně slavného při vzpomínce, že už nebudu hříšnicí, ale vykoupenou svatou zůstávající věčně v přítomnosti Kristově. Otec zrovna přišel, když jsem dospěla tohoto bodu.

„Drahá má dcero,“ tázal se, „jsi připravena odejíti před soudce vší země?“

„Nikoliv, otče,“ pravila jsem. „Kristus to za mne učiní.“

„Nemýlíš se?“

Usmála jsem se jen, mluviti jsem neměla síly.

Tu uslyšela jsem Arnošta, svého drahého, klidného, sebe ovládajícího Arnošta, an propuká v hlasitý pláč a vybíhá z pokoje. O jakou jsem k němu cítila lásku. Ale cítila jsem, že svého Spasitele miluji nekonečně více, a že, povolá-li mne teď domů, abych byla s Ním, že Mu mohu důvěřovati, že bude mému Arnoštovi tisíckráte více, než jsem já mu mohla být, a že bude pečovati o mé dítě, mého miláčka, a o mou roztomilou maminku mnohem lépe, než bych já to kdy byla dokázala. Brány nebe byly otevřeny, a zdálo se, že smím už vejíti. A tu zas náhle se přede mnou zavřely, a já jsem byla zas slabým, ubohým, pokoušeným stvořením zde na zemi. Domnívala jsem se, že už jsem dědičkou slávy, a zatím nebyla jsem než popudlivým lidským tvorem, velmi lidským věru, mrzuta, když Marta natřásala peřinu svým hlučným způsobem, rozčilena, když jsem nedostala svého pokrmu v čas, aneb nebyl-li upraven dobře, dotčena a uražena, mluvil-li Arnošt méně úzkostlivě a méně něžně, než tenkrát, když jsem těžce stonala; zkrátka byla jsem zas ta chybující osoba, jako před tím.

Ó jaké to hrozné boje sváděla jsem o trpělivost, snášenlivost a nesobeckost! Kolik slz jsem prolila, stydíc se za svá ukvapená, netrpělivá slova a mrzutý přízvuk. Nebylo divu, že jsem toužila býti tam, kde mdloba bude pohlcena silou a hřích bude nahrazen věčnou dokonalostí.

Avšak tu jsem, práce a utrpení je přede mnou, a k tomu cítím málo tělesné i duchovní síly a statečnosti. Ale požehnána budiž vůle Boží!

Dne 5. dubna.

Včera večer byla jsem s otcem sama doma. Arnošt s Martou byli mimo dům. Postřehla jsem brzo, že otec neklidně se vrtě ve své židli má něco na srdci. Položila jsem tedy knihu a tázala jsem se, co má na srdci.

„Má dcero,“ začal, „sneseš od starého muže upřímné slovo?“ Lekla jsem se poněkud, protože jsem poslední dobu byla vůči Martě netrpělivá přes všecku mou snahu. Jsem dosavad hodně nemocna.

„Viděl jsem mnoho umírajících,“ pokračoval, „ale nikdy neviděl jsem nikoho, kdo by byl nejevil nějakého strachu před „královnou strachu“, ani někoho, kdo by byl měl naprostou jistotu, že nalezl milost u Boha tak, aby hodinka smrti jeho byla zcela prosta takových pochybností a ponížení, jak sluší vinnému hříšníku před tváří soudce jeho.“

„Ani já jsem podobného něčeho neviděla,“ odpověděla jsem, ale jistotně taková umírání byla, a nevěděla bych, co by více oslavilo a zvelebilo Boha než taková smrt.“

„Ano,“ pravil zvolna; „ale to byli staří, zkušení a zralí křesťané.“

„Ne vždy staří, otče. Dovol, abych ti vylíčila takový výjev, jaký mi popsal zrovna včera Arnošt.“

Bránil rukou, naznačuje mi, že nechce býti přerušen. „Abych přímo mluvil,“ pravil, „jsem znepokojen o tebe, milá dcero. Jsi mláda a ve květu života. Když se pak zdálo, že jsi propadla už smrti, neprojevila jsi žádného strachu, nežádala jsi žádné útěchy, aniž jsi jevila jaký nepokoj. Musí to být krásné míti takové radostné ujištění, že jsme přijati u Boha, avšak je to bezpečné spoléhati na takové ujištění, kdežto víme, jak oklamávající je srdce lidské a jak je zkažené na veskrz?“

„Děkuji ti za tvé upozornění,“ řekla jsem, „a nic se neboj, tatínku, mluviti se mnou ještě otevřeněji. Žiješ se mnou, vidíš všecky mé nedostatky a chyby, a nedivím se nic, že mne máš za velmi ubohou, slabou křesťanku. Bojíš se opravdu, že se klamu věříc, že přes to miluji skutečně svého Boha a Spasitele a jsem jeho dítětem?“

„Ne,“ pravil váhaje poněkud. „Nemohl bych právě to říci, nemohl.“ Jeho váhání mne znepokojilo. Nejprve zdálo se mi, že můj život musel vydávati velmi nejistý zvuk, když někdo pozoruje jej, mohl nepochopiti jeho řeči. Ale i to mne napadlo, že i ten nejlepší život je nedokonalý a že kořeny jeho nemusejí vždy býti patrny divákům. Otec viděl můj neklid a mé rozpaky a zdál se býti pohnut tím. V tom přišel Arnošt s Martou. Tato pozorujíc jistě, že tu je nějaký nesouzvuk, ihned odešla do svého pokoje. Bylo to od ní velice laskavé, věru.

„Co se tu děje, tatínku? Co je Katuško?“ tázal se Arnošt, dívaje se na naše úzkostlivé tváře. Snažila jsem se mu vyložiti to.

„Myslím, tatínku,“ pravil Arnošt s jakousi vroucností, „že bys bezpečně mohl mně přenechati péči o duchovní blaho mé ženy. Ty jí nechápeš. Já ji chápu. Poněvadž v její nátuře není nic chorobně zádumčivého, poněvadž její důvěra v Krista je dětinně radostná, pochybuješ o ní a posuzuješ ji křivě. Buď jist, že lidé jsou tak osobiví ve své nábožnosti jako v jiných věcech a nelze tedy je vměstnati do jednoho kadlubu. Katuška má lehký výraz v řeči a vyjadřuje své nejsilnější city způsobem, který vypadá jako lehkovážnost a snad se příliš málo o to stará, je-li proto nepochopena.“

Usmíval se na mne při své obhajobě. Nikdy jsem necítila k němu takovou vděčnost. V pravdě nenávidím sentimentálnost ze srdce a je to mou povahou skrývati své nejhlubší, nejsvětější pocity, a proto také nesmím se diviti, bývám-li proto křivě posuzována.

„Nemyslil jsem na její žertovný způsob,“ odpověděl otec. „Staří lidé musí lecco mladým přehlédnouti, ba musíme jim lecco přehlédnouti. Ale co mne naplňuje bolestí, je to, že toto dítě, plné života a veselí, vidí přicházeti smrt bez patřičné hrůzy a bázně, která sluší smrtelníku.“

Arnošt chtěl něco odpověděti, ale předešla jsem jej honem. „Je pravda, že jsem nejevila žádného strachu domnívajíc se, že smrt je tu. Necítila jsem ho. Odevzdala jsem se Kristu, a On mne přijal. A proč bych se byla měla báti vzíti Jej za ruku a jíti, kam by mne vedl? Je pravda, že jsem si nežádala žádné útěchy. Byla jsem příliš slába, než abych mohla klásti otázky, anebo abych chtěla, aby mně byly kladeny. Ale mysl má byla jasná a klidná. Duše má odpočívala v Bohu potěšena, ač mé tělo bylo tak slábo. Přečtu ti ze životopisu Karoliny Fryové dva oddíly, které ti ukáží, jak ubohý hříšník patří na smrt. První je úryvek ze psaní, která psala dověděvši se, že dnové její na zemi jsou sečteni.

„Protože snad někteří uslyší a nepochopí, proč si nepřeji žádného zvláštního času přípravy na smrt, již si žádali často mnohem světější, než já jsem. Píšu ti své důvody i ostatním, jimž můžeš pověděti. Není to proto, že jsem tak svatá, nýbrž proto, že jsem tak hříšná. Zvláštní značkou mé náboženské zkušenosti byl vždy hluboký úzkostlivý pocit hříchu. Hřích dneška a včerejška vyznávala jsem Bohu s úzkostí, již jsem sotva snesla. Volání mé o milost nemohlo zůstati oslyšáno. Každodenně očištěna v krvi Ježíšově musela jsem víc a více sebe nenáviděti. Co bych tedy mohla činiti ve smrti, čeho nečinila jsem za života? Co dělati tento týden jiného, když mi bylo řečeno, že nebudu živa, než co jsem činila poslední týden, když jsem toho nevěděla? Je jen něco, co zbývá nevykonáno: abych mu lépe sloužila. Lůžko smrti není však místem pro to. Proto dím: nejsem-li připravena nyní, nebudu ani odkladem, pokud já mám s tím co činiti. Má-li On ještě více vykonati ve mně, je to Jeho věc. Nepotřebuji prositi jej, aby díla Svého nepokazil přílišným spěchem.“

O několik dní později umřela. Její slova před smrtí byla: „Dnes je můj svatební den, začátek mého života. Přála bych si, aby žádost má umřít; a býti s Kristem nebyla mylně vykládána. Vyznávám, že jsem nejbídnější a největší hříšnice, a žádám si jíti k Němu, abych na vždy zbavena byla břemene hříchu, totiž hříchu své nátury, ne minulého, nad nímž jsem denně lkala, ale přítomného, který páši, aneb který bych mohla spáchati, vědomí čehož činí mne časem napolo šílenou bolestí.“

Nikdy nezapomenu výrazu ve tváři otcově, když jsem dočtla tato pozoruhodná slova. Pomalu povstal se své židle, přišel ke mně a políbil mne na čelo. Odešel pak, ale brzo se vrátil s velikou knihou a ukazuje na prázdný list, žádal mne, abych mu tam opsala přečtená slova. Naříká, že píšu nečitelně a proto jsem se vynasnažila opsati mu to písmem tiskacím.

Dne 20. června.

Prvního května přišla k nám s jinými jarními květinami naše malá plavovlasá a modrooká dceruška. Cítila jsem se býti bohačkou slyšíc Arnoštův hlas, an někomu za dveřmi odpovídá: „Matka a děti mají se dobře.“ Považ! My jsme se už cítili bohatými před tím a nyní jsme o tolik ještě bohatší! Není však ani tak veliká ani tak silná, jako byl Arnoštek a do naší radosti mísí se trochu obavy. Přes to právě její slabá soustava tělesná činí nám ji drahou. Arnoštek dívá se na ní s hrdostí a oddaností milovníka téměř. Bude-li nám zachována, představuji si jej jako jejího ochránce. Musela jsem jej svěřiti péči Martině. Nebýti jí, nevím, co by bylo z něho bývalo za mé nemoci. Jednou z nejpříjemnějších příhod denních té doby bývalo, že mi ho přivedla v nejkrásnějším pořádku s tváří zářící blahem a zdravím, vlasy a šaty čistě upravené. Teď co má o něj péči, zamilovala si jej velice; jistě tvoří mezi mnou a jí pouto jednoty, neboť obě souhlasíme v tom, že jest nejhezčím, nejlepším a nejpozoruhodnějším dítětem, co jich kdy žilo a bude žíti.

Dne 6. července.

Přijela jsem domů k mamince s oběma dětmi. Arnošt má za to, že jedinou naději pro děvunku naši je býti s ní mimo město za horkých měsíců. Jak roztomilým je drobečkem! Odkud se béře všecka ta láska? Nemohla bych ji míti raději, kdybych ji byla měla vždycky. A jmenují to lidé životem, kteří neměli nikdy děti?

Dne 10. července.

Zůstane-li náš miláček na živu, budu to vždy přičítati modlitbám maminčiným. Arnoštek, vidím, má povahu vášnivou, veliký kus svévole. Ale jeho vlastnosti jsou krásné. Přála bych si, kdyby měl lepší matku. Bývám k němu tak netrpělivá, je-li rozpustilý a neústupný. Potřebuje pevné, něžné ruky, vedené ne umíněností a rozmarem, nýbrž ovládané stálou bázní Boží. Neměl by nikdy slyšeti podrážděného slova, ani ostřejšího přízvuku. Ale musím vyznati s bolestí a se zahanbením, že slýchá. Už je tomu dávno, co jsem se cítila opravdu zdravou a silnou. Jsem stále nesvá, a nemohu mu učiniti dost po právu, ubohému dítěti. Kromě dokonalé ženy chtěla bych býti dokonalou matkou. Jak ponižující, jak hrozné to nedosahovati ani své vlastní míry. Jak se potom přiblížiti k míře Boží.

Maminka, zdá se, je velmi šťastna, že nás tu má, ač ji stojíme mnoho práce. Povzbuzuje mne v mých snahách po sebevládě a po laskavém dozoru na mého drahého synáčka. Kapitoly pak z její zkušenosti, které se mnou sděluje, jsou zajímavý jako román a při tom mnohem poučnější.

V srpnu.

Můj drahý Arnošt přišel stráviti s námi týden. Je hodně unaven, neboť v městě je mnoho nemocí, a k tomu otec měl opět zcela vážný záchvat. Přivezl s sebou chůvu pro dítě. Je to jeho nový zoufalý pokus sesíliti Aninčino zdraví. Činila jsem mu výtky proto, že se se mnou neradil, ale pravil, že maminka mu psala, že jsem všecka vysílena a neschopna míti zcela na starosti děti. Byla to strašná rána pro mne býti nucena vzdáti se tak mateřských sladkých povinností jedné po druhé. Jako by Bůh chtěl, abych nedělala nic, a nebyla nic než neužitečná trpitelka. Říkám-li to však Arnoštovi, praví, že jsem mu vším a že děti Boží líbí se svému nebeskému Otci, i když musí tiše a trpělivě seděti se založenýma rukama, když je to Jeho vůle, jako když jsou zapřaženy v tuhé práci. Avšak já chci býti v práci užitečná, potřebná svému muži a dětem. Je mi to nesmírně těžké býti tak odstrčena ke stěně jako kus starého nepotřebovaného už nábytku. Vidím nyní, že nebylo mým předním přáním líbiti se Bohu, ale líbiti se sobě, neboť jsem neklidná pod Jeho rukou mne omezující a pokládám své vězení za velice těsné. Ráda bych snášela každou jinou zkoušku, jen kdybych měla více zdraví a síly pro své miláčky. Prosím za trpělivost s hořkými slzami.