Vzhůru k nebesům (22)

Říjen.

Nuže, stalo se po mé vůli, ale bojím se, že to byla vůle nemoudrá. Neboť ačkoliv jsem se těšila volnému času získanému tím, že byl každý z města venku, a výhodě, že jsem se mohla věnovat nejsladší práci na světě, péči o své miláčky, horko a těžký vzduch byl zkouškou pro mě i pro ně. Moje krásná Růže odešla posledního května, aby dále kvetla ve svém vlastním domě, proto myslila jsem, že se nebudu ohlížet po jiné chůvě, nýbrž že převezmu sama všecku péči o děti. To by nebyl veliký úkol pro silnou osobu, avšak já nejsem silná, a velká část času, strávená jejich oblékáním a voděním na procházku, vyčerpala mé síly. Potom všecko spravování a jiné šití musí být hotovo, a s přílišným namáháním přiloudí se mrzutý ton, netrpělivé slovo. Přece však nemohu být tak netrpělivá s malými dětmi, jako bych byla, kdyby nebylo vzpomínky, že bych to počítala jen za potěšení sloužit ještě jednou svému milovanému hošíčkovi, ať by to stálo únavy kolikkoliv.

Avšak nyní objevily se nové starosti, a proto hledala jsem osobu, které bych mohla bezpečně svěřit své dítky za své nepřítomnosti. Dosud měla jsem v tomto směru tři odlišná pokušení v lidské podobě. První čiperná, čistě vypadající žena, oznámila mi hned na počátku, že je dokonale způsobilá převzít všecku tíhu s dětmi a že by dala tomu přednost, abych pečovala o své starosti, když by ona pečovala o své.

Odpověděla jsem, že moje starosti spočívají hlavně v tom, pečovat o své děti a býti s nimi, načež odpověděla, že se obává, že bych s ní asi nesouhlasila, protože má svůj vlastní názor na výchovu dětí. Dodala pak blahosklonně, že za všech okolností by očekávala v případě nějaké různosti úsudku mezi námi, že já, jsouc mladší a méně zkušená z nás dvou, podrobila bych se vždycky jí. Jala se potom vykládat mi své názory, pokud se týče vedení výchovy dětí.

Především,“ pravila, „nikdy se nemazlím ani nepiplám s dětmi. To je činí rozhýčkanými a chorobnými.“

„Ó, vidím, že se mi nehodíte,“ zvolala jsem.

„Není potřebí, abyste pokračovala. Já pokládám lásku za nejlepší vychovatelku pro malé děti.“

„Skutečně, naopak domnívám se, že se vám hodím dokonale,“ odpověděla neohroženě. „Byla jsem dvacet let v obchodě a vždy jsem se hodila tam, kde jsem byla. Budete překvapena, až spatříte, kolik šití udělám a jak budu držet děti v klidu.“

„Avšak já si nepřeji držet je v klidu,“ odporovala jsem. „Přeji si, aby byly veselé a čilé jako křepelky a mám mnohem větší starost o to, aby měly zábavu, než aby bylo šití hotovo, ač přiznávám, že je to důležité.“

„Nuže dobře, milostpaní, posadím se a budu je houpat po hodiny, budete-li si toho přáti.“

„Avšak toho si nepřeji,“ zvolala jsem, rozhořčena jsouc chladností, která poskytovala ji tolik převahy nade mnou. „Nemluvme již ničeho o tom; nehodíte se mi, a čím dříve odejdete, tím lépe. Chci být paní ve svém domě a nepotřebuji rady, pokud se týče mých dětí.“

„Sotva odejdu dříve, než byste želela toho, že jste se rozešla se mnou,“ odpověděla klidným, útrpným způsobem.

Obávala jsem se, že jsem se nezachovala zcela důstojně ve svém jednání s touto osobou, s kterou nebylo mi potřebí vést nějaký rozhovor, a můj klid nebyl mi vrácen ani jejím podáním mi ruky přátelským způsobem při jejím odchodu, ani vyslovením naděje, že budu jednou „zeleným stromem v ráji Božím“. Ani nebyla jsem velice potěšena, dověděvši se, že našeptala mé kuchařce, že můj rozum není docela zdráv.

Druhé pokušení přiznalo se, že neumí nic, ale že je ochotno dát se učiti. Ano, mohla být ochotná, ale nemohla být poučena. Nemohla nahlédnout, proč by Herbert neměl dostat všeho, po čem umíní si křičet, ani proč by nemohla brát děti do kuchyně, kde její přítelkyně prodlévaly, místo aby je vyvedla na zdravý vzduch. Nemohla porozumět, proč nesmí říkat Uně každé půl hodiny, že je krásná jako lilie, a že by si andělíčkové v nebi žádali takových vlasů, jako jsou její. A nemohla nalézt žádného smyslu nebo důvodu o tom ve své mysli, proč nemá přijímat v dětském pokoji návštěvy svých přítelkyň, ježto by, jak prohlásila, kuchařka mohla slyšet všecka její tajemství, kdyby je přijímala v kuchyni. Její ujišťování, že si myslí, že jsem velmi hezká paní, a že ještě nikdy nebylo dvou takových dítek, jako jsou moje, minula se cíle, aby pohnuly moje tvrdé srdce, a byla jsem vděčná, když jsem ji dostala z domu.

Třetí pokušení zdálo se na čas být vzorem dokonalé chůvy. Držela sebe i dětský pokoj i dítky v náležitém pořádku; potěšovala Unu, když ji nebylo dobře více než obyčejně pravým bohatstvím nevinných povídek; práce letěla jí z jejích hbitých prstů jako by kouzlem. Chlubila jsem se všude svým štěstím a pěla chvalozpěvy o ní v uši Arnoštovy, až uvěřil v ni celým svým srdcem. Avšak jednoho večera byli jsme dlouho z domu; strávili jsme večer v domě tetině a přišli jsme, ježto Arnošt měl svůj klíč od domu, pokud možno nejtišeji, abychom nevzbudili dětí. Vkradla jsem se do dětského pokojíku, abych se podívala, šlo-li vše v pořádku tam. Brigita, jak se zdá, chopila se té příležitosti, aby si vyprala své šaty v dětském pokoji, a tyto visely po celém pokoji, aby uschly, a veliký oheň praskal za tím účelem. Uprostřed toho všeho svíčku a modlitby majíc na židu, klečela Brigita pohřížena jsouc v spánek; svíčka sotva na palec od jejího rukávu. Její ujišťování, když jsem ji vzbudila, že nespala, nýbrž byla pouze pohřížena v nábožné rozjímání, neobměkčily moje tvrdé srdce, ani nebyla jsem pohnuta vylíčením, že je svatá a proto chodí černě oblečena. Propustila jsem ji všelijakým jen ne svatým způsobem a cítila jsem, že čtvrté pokušení by rozptýlilo tu trochu vlídnosti, kterou ještě mám, do čtyř úhlů světa. Tyto osudy nahoře činily také nesoulad dole. Moje kuchařka byla rozmrzena tolika přicházením a odcházením a učinila kuchyni jakýmsi očistcem, do kteréhož obávala jsem se vstoupit. Posléze, když její pěkná povaha se ztratila a začala být drzá do krajního stupně, pravila jsem chladně:

„Kdyby některá dáma takto mluvila ke mně, pokládala bych jí to za zlé. Avšak žádná dáma by se tak daleko nezapomněla. Přehlížím pak vaši sprostotu jen z toho důvodu, že neznáte lepšího způsobu vyjádřit své myšlenky, nežli je tento.“ To způsobilo dovršení míry! Prohlásila, že s ní nebylo mluveno tak dříve, že není žádná dáma, a že nevěděla, jak se má chovat, a dala výpověď najednou.

Přála jsem si, abych mohla říci Arnoštovi o všech těchto mrzutostech. Nedělá mu to však dobře a jen ho to trápí. Avšak kolik života ženského je složeno z takového trápení a pokušení! A jak snadno lze to na kolenou přivést do pořádku, a jak daleko snáze ještě pohoršit, když jeden shledává, že uhlí mizí příliš rychle, že máslo dojde právě, když se člověk posadí k snídani, brambory že jsou vodnaté a chléb kyselý nebo tvrdý. A potom, když člověk je přiveden skoro k zoufalství, zmýlí se pan manžel a řekne jemnými slovy:

„Kdybys, miláčku, byla spravedlivě promluvila s Brigitou, jsem jist, že by se byla polepšila!“ Ó, kéž by byla vskutku taková čarovná moc v promluveném slově. A ať dělám, co dělám, peníze, jež mi Arnošt dává, nevystačují mi. Nezná naprosto této obludy s hydří hlavou – domácnost. Vrátila jsem se zase k šití tak zuřivě jako kdy jindy. A se šitím vrátily se staré bolesti v boku, a ostrá, prudká řeč, které nenávidím, které Arnošt nenávidí a které každý nenávidí. Sténám pod tíhou a jsem nanejvýš unavena svým životem. A moje modlitby jsou všecky promíšeny světskými myšlenkami a péčemi. Ulekla jsem se, vidouc všecko to, co má být hotovo do zimy, a jsem v pokušení zkrátit svou pobožnost, abych získala více času dokončit, co musí být dokončeno.

Jak jsem se dostala do tohoto bláta? Kdy to bylo, že jsem sešla dolů z hory, kde jsem viděla Pána, a vrátila se vykonávat tyto nešťastné titěrné maličkostí s takovým úsilím jako dříve? Ach, takové zmítání v mém křesťanském životě mne leká! Nemohu být v pochybnostech, že jsem skutečně dítkem Božím, byla by to neúcta pro Něho pochybovat o tom. Nemohu pochybovat, že jsem zažila skutečné obecenství s Ním jako s některým zemským přítelem – avšak, ó, to bylo daleko, daleko sladší!

Dne 20. října.

Udělala jsem si dnes vycházku k paní Campbellové a jako obyčejně, odešla jsem odsud posílena a občerstvena. Pověděla mi všemožné, vzácné věci, aby mne povzbudila a dodala mi odvahy a přiměla mne přijímat břímě života mile a trpělivě tak, jak přichází. Ujišťuje mne, že toto zmítání mysli ustoupí ponenáhlu klidnějšímu životu, zvláště budu-li se střežit, jak dalece mi jen možno, všeho zbytečného díla, rozrušení a spěchu. A několik uklidňujících slov od ní dodalo mi odvahy nést se k dokonalosti nepočítajíc, kolik nedokonalosti vidím při sobě a jiných. A nyní očekávám nejnovější dar od svého Otce v nebesích i nové péče a obtíže, jež tento přinese s sebou. Jsem ráda tomu, že není přenecháno mně rozhodnout o svém údělu. Bojím se, že bych nenašla nikdy pravé chvíle k uvítání nového ptáčka do svého hnízdečka, jakkoli vroucně miluji šustění jejich křidélek a zvuk jejich hlasu, když přicházejí. Jistě zná pravý okamžik Ten, jenž zná všecky moje zápasy s jakýmsi druhem chudoby, ubohým zdravím a domácími péčemi. Kdybych mohla cítit tak každého času, co cítím nyní, jak bych byla vždycky šťastna!

Dne 15. ledna 1847.

Dnes jest desáté výročí naší svatby a byl to rozkošný den. Kdybych byla vyzvána povědět, co bylo hlavním podnětem mého štěstí, řekla bych, že to nebyla Arnoštova láska ke mně nebo moje k němu, nebo že jsem ještě jednou matkou tři dítek, nebo že moje vlastní drahá matka ještě žije, ačkoliv přímo hýřím v každém ohledu se vším tím. Avšak na dně všeho toho, hlouběji, mocněji než vše jiné, spočívá pokoj s Bohem, který nemohu porovnat s žádnou jinou radostí, jejž střežím, jako bych hlídala skrytý poklad, který musí setrvat, i kdyby všecky ostatní věci pominuly.

Mému nemluvňátku jsou dva měsíce a jmenuje se Ethelka. Všecky tři dítky dohromady tvoří překrásný obrázek, jemuž obdivovat se nejsem nikdy unavena. Však neponechají mi mnoho času ku psaní. Tento nový příchozí zabere všecko, co vůbec jsem. Maminka přináší mi potěšitelné zprávy o slečně Cliffordové, která pod jejím něžným, moudrým vlivem stala se opravdovou křesťankou, která se vždycky raduje z Prozřetelnosti, která ji zastavila v jejím běhu a přinutila ku přemýšlení. Maminka říká, že máme studovat více Boží prozřetelnost, než jak činíme, protože má záměr nějaký a účel ve všem, cokoli dělá. Dovedu někdy učinit tak a shledávám v tom zdroj velikého štěstí. Jindy zas pozemské péče zdají se být pouze zemskými péčemi, a já tak často zapomínám, že Jeho moudrá, laskavá ruka je zřejmá i v jedné každé z nich.

Únor.

Helena strávila celý den se mnou, jak často činí, pomáhajíc mi svou dovednou jehlou a s dětmi velmi rozkošným způsobem. Stydím se téměř, že si dovoluji napsat, jak se zdá, že mne vroucně miluje, a jak je ochotna sedět u mých nohou jako žákyně, zrovna v tom okamžiku, když já toužím mít její sladkou, něžnou povahu. Avšak jedna věc je mi hádankou při ní, a to je obtíž, kterou shledává v tom, přivlastnit si onu jednoduchou pravdu, po niž tápal její otec, avšak nenalezl dříve, až když se loučil s tímto světem. Zdá se mi, jakoby Bůh nahrazoval takovým bouřlivým a ohnivým povahám, jako je moje, tím, že se jim zjevuje, za hrozné hodiny hanby a zármutku, do kterých je přivádějí jejich hříchové a pošetilosti. Trpím daleko více než Helena, trpím hořce, hrozně, avšak rozveselím se desetkrát více. Neboť vím, komu jsem uvěřila a nemohu mít pochybnosti, že jsem v pravdě spojena s Ním. Helena je dle své přirozenosti velmi uzavřena, avšak poměrně mluví se mnou zcela otevřeně. Dnes, když jsme seděly spolu v dětském pokoji, malý Raymund vytrhl Uně její hračku, která, jako obyčejně podrobila se mu bez zamračení se. Zavolala jsem ho k sobě; přišel váhavě.

„Raymunde, miláčku,“ pravila jsem, „viděl jsi někdy tatínka, že mi něco vytrhl?“

Usmál se a zavrtěl hlavou.

„Nuže, pokud neuvidíš, že on tak činí mně, nedělej toho nikdy své sestřičce. Muži jsou něžní a zdvořilí k ženám, a malí chlapečkové mají být něžní a zdvořilí k malým dívkám.“

Děti odběhly ke své hře, a Helena pravila: „Vskutku, jak je odlišné toto jednání s jednáním naší matky s námi! Vždycky vedla nás dívky podrobovat se hochům. Nenapadlo je ani, aby byli šli spát, aniž některá z nás musela jim svítit.“

„Toto tedy, tuším, je důvod, proč Arnošt očekával, že ho budu obsluhovat, když bylo po svatbě,“ odpověděla jsem. „Byla jsem poněkud nechápavá naproti takovému očekávání, neboť kromě naučení matčiných účinkoval na mne příklad mého otce. Byl tak dvorný a jednal s ní s takovými ohledy, jakoby byla královnou, a přece s takovou láskou, jako by byla stále děvčátkem. Přirozeně očekávala jsem totéž od mého muže.“

„Tos byla asi zklamána potom,“ pravila.

„Ano, byla jsem. Stálo mne to mnoho mrzutostí a slz, za což se nyní stydím. A Arnošt zlobívá mne nyní zřídka kdy malým nějakým zanedbáním, jež jsem dříve tak roztahovala.“

„Někdy, myslím, že není žádných „malých“ opomenutí,“ pravila Helena, „Často mrzívá nás méně než nic.“

„A často nestačí ani více než všecko, aby nás potěšilo,“ zvolala jsem. „Avšak Arnošt a já měli jsme svůj hrad, do kterého jsme se vždycky uchýlili ve svých trudných dobách, a tím byla naše láska jednoho k druhému. Kdykoliv mne pohněval svým poněkud nerozvážným způsobem, byla jsem nucena odpustit mu, protože jsem tolik milovala. A jemu nezbylo než odpustit mi moje chyby z téhož důvodu.“

„Neměla jsem ani ponětí, že se manželé tak milují navzájem,“ pravila Helena. „Domnívala jsem se, že přejdou nějak přes to, jakmile se péče a starosti dostaví, a které je pak nějak ku předu ženou.“

Smály jsme se tomu obě, a potom pokračovala:

„Kdybych tušila, že budu tak šťastna, jako jsi ty, byla bych v pokušení vdát se.“

„Ahá, tušila jsem, že tvůj čas přichází,“ zvolala jsem.

„Neptej se mne na to,“ pravila, při čemž její krásné líce stávaly se ještě krásnějšími ohnivým, žhavým ruměncem. „Poraď mi raději místo toho; na př. řekni mi, jak se mohu ubezpečit, miluji-li muže, že jej budu milovat ustavičně ve všech případnostech manželského života, a jak mohu být jista, že i on bude moci a chtít trvat v lásce ke mně ?“

„Nuže tedy, předpokládajíc tu skutečnost, že byste byli oba lásky hodni a oba milovali, řeknu toto: Štěstí, jinými slovy láska, v manželském životě není čirá náhoda. Bylo-li spojení dvou lidí, jak to většinou u pravých křesťanů bývá, způsobeno od samého Boha, jeho vůle a úmysl je vždy ten, aby spojení to bylo oběma zdrojem nevýslovné radosti muži i ženě, a to vždy víc a více rok od roku. Avšak jsme nedokonalá stvoření, tvrdohlaví a pošetilí jako malé děti, hrozně nerozumní, sobečtí a neústupní. Nebýváme schopni snést ránu, když shledáme při každém hnutí, že naše modla je zhotovena z hlíny, a že je náchylná být stržena se svého podstavce a ležet v prachu, až ji sebereme a postavíme zase na její místo. Byla jsem překvapena prosbou Arnoštovou při první jeho modlitbě, již konal v mé přítomnosti po naší svatbě, aby Bůh pomohl nám milovat jeden druhého; cítila jsem, že je láska ten pravý základ, na který jsem byla postavena, a že tu není nebezpečí, abych někdy padla do rozpaků poskytujíc svému manželu v plné míře všeho, čeho by žádal. Avšak když den za dnem opakoval tuto modlitbu, a já přirozeně činila tak s ním, přišla jsem k tomu názoru, že toto nejdrahocennější z pozemského požehnání je a musí býti dar Boží, a protože oba díváme se naň v tomto světle a cítíme svou závislost na Něm v tomto směru, že můžeme šťastně postavit se spolu proti všem útokům činěným na nás se strany světa, těla i ďábla. Věřím, že tato ustavičná modlitba byla příčinou toho, že jsme se milovali navzájem tak jednomyslně a že jsme si byli čím dále tím větší útěchou a posilou, že všecky naše malé neshody skončily vždycky novým souzvukem a naše láska doznala vědomí, že spočívá na skále, – a že tato skála je vůle Boží.“

„Pak je jasné,“ pravila Helena, „že ty i Arnošt máte zajištěný zdroj svého štěstí na celý svůj život, ať se potkáte se změnami jakýmikoliv. Děkuji ti velice za to, co jsi pověděla. Ze všeho toho plyne, že jste dospěli tak daleko počítat s náboženstvím ve všem. Avšak já nikoliv. Moje matka byla dobrá i plná lásky; ale, myslím, cítila a učila nás cítit, že máme brát je na sebe, jako oblékáme své nedělní šaty a nosit je, jako nosíme je, pečlivě, uctivě, avšak hezky s dlouhou, zasmušilou tváří. Kdežto ty spojuješ všecko tak, že když jsem s tebou, nikdy nevím, jsi-li zcela podobna nebo zcela nepodobna jiným lidem. A tvoje matka je zrovna taková.“

„Avšak zapomínáš, že jest to Arnošt, jemuž děkuji za své nejlepší myšlenky o manželském životě; nemohu si vzpomenout, že bych byla mluvila se svou matkou nebo někým jiným o tomto předmětu. A pokud se týče toho, že vnáším náboženství do všeho, není ani jinak možné u člověka, u něhož je jeho náboženství životní stránkou jeho samého, a nikoliv jen kabát, jejž obléká, jen když jde do kostela, a pověsí jej zase, když se vrátí až zase do příští neděle.“

Helena se smála. Její smích je ten nejveselejší a k tomu ten nejjemnější, jaký jen možno si představit. Přála bych si zvědět, kdo je ten tak šťastný člověk, že se dotkl jejího srdce!

Březen.

Již to vím nyní a jsem velmi šťastná! Malá, chytrá kočička přede si v tomto okamžiku v náruči Jakubově; aspoň se tak domnívám, protože jsem ze šetrnosti odešla do svého pokoje a zanechala je spolu. Tak, zdá se, měla jsem všecky ony starosti s Lucií nadarmo. Co způsobilo, že si tak zamilovala Jakuba, byla jednoduše ta okolnost, že jeden jeho přítel zahleděl se na ni zamilovaným okem, pohlížeje na ni jako na velmi schopnou matku pro své čtyři nebo pět dětí, které potřebují pastýřky. Ano, Lucie vdala se za muže o tolik staršího, než je sama, že by v čas potřeby mohl být jejím otcem. Činí tak z vědomí povinnosti, říká ona, a povaze, jako je její, může snad povinnost dostačit, a není třeba tlumit žádný křik srdce v takovém jednání. Byli jsme všichni tak šťastni ve štěstí Jakubově a Helenině, že nebyli jsme v té náladě posuzovat rozhodnutí Luciino. Mám neobyčejnou a velmi nesmyslnou závist, po- myslím-li si, jak krásnou chvíli mají oni dole v tuto chvíli, kdežto já sedím zde sama, nadarmo toužíc, abych mohla více vidět Arnošta. Tak jako by moje štěstí nebylo hlubší, požehnanější než jejich, které musí býti očištěno od mnohých škvárů, dříve než se osvědčí býti pravým zlatem. Ano, domnívám se, že jsem tak šťastna se svým drahým manželem a dítkami, jak jen žena a matka může být na tomto padlém světě, který nesmí být pravým nebem, abychom si neoblíbili tolik zemi, po níž putujeme, že bychom toužili upevnit na ní své stany na vždy a přestali vyhlížet a toužit po domově, kam jsme vázáni.

Jakub chce míti svatbu co nejdříve, jak se domnívám, poněvadž odjede do Sýrie na začátku dubna. Jak mnoho misionář a jeho žena musí být jeden druhému, když odloučivše se od všech těch, kteří je milovali dříve, odcházejí ruku v ruce, nejen aby byli cizinci v zemi pohanské, nýbrž aby byli od té doby cizí ve své vlastní, vrátí-li se kdy do ní!

Helena říká v žertu, že nemá ducha misionářského, a že si není vůbec jista, půjde-li s Jakubem. Avšak nemyslím, že cítí přílišnou úzkost v tomto ohledu!

V březnu.

Osvěžuje to srdce člověka, vidět, jak jsou šťastni. A to tím více, když má člověk muže, který, aby čelil tomu, co se děje kolem, sám se chová, jako by se nedávno zamiloval.