Vzor pro mladšího muže

• … a sám jim dávej dobrý příklad. Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné, ať je to zdravé a nepochybné slovo… (Tt 2,7-8)

Titus nebyl úplně nejmladší, ale o to více měl být vzorem pro mladší muže. V čem měl být vzorem? V tom, jak dobře vypadat nebo v tom, jak si užívat života? Měl být atraktivní pro mladší muže tím, že bude dělat nějaké bláznivé věci, nechá si narůst dlouhé dredy, udělat piercing nebo tetování po celém těle? Má být vzorem tím, že skáče z padáku nebo dělá adrenalinové sporty? Tím, že zná nejnovější film, který je v kině, nebo hudební skladbu, která je zrovna populární? Nic takového! Podívejte se do osmého verše – hlavní důraz je položen na učení.

Vzor krásných skutků

Ale nejde jenom o učení – Titus má být vzorem. A to mluví také o jednání. Vzor je to, co máte před očima, podle čeho se řídíte, s čím se můžete srovnat pokaždé, když se na něj podíváte. Je to velmi podobné tomu, co napsal apoštol Pavel jinému ze svých spolupracovníků – Timoteovi. Timoteovi napsal Pavel následující slova v době, kdy byl Timoteus rozhodně mladší než Titus zde:

• Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům. (1Tm 4,16)

Jednání i učení – dvě strany jedné mince. O tom je druhá kapitola Titovi. Dobré jednání vychází ze zdravého učení. Náš text mluví o tom, že Titus má být dobrým příkladem. Doslova je v originále, že má být příkladem krásných skutků. Slovo krásný, které je v originále, mluví o mravní i fyzické kráse, mluví o dobrotě, ukazuje na to, co je správné. Je zde zdůrazněno správné jednání. V prvním verši druhé kapitoly Pavel Titovi napsal:

• Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení. (Tt 2,1)

Je to v kontrastu k těm, kteří sice říkají nějaké věci – prohlašují, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají (Tt 1,16). Titus měl učit pravou zbožnost, zdravé učení a měl být vzorem jednání, které z tohoto zdravého učení vyplývá. Takto má být vzorem pro mladší muže. Když bude takto jednat, poslouží ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům – mladým mužům, jimž bude výborným vzorem. A není zde důraz jenom na to, že má být dobrým vzorem, ale má být vzorem dobrých skutků, dobrého jednání. Má žít to, co učí. Jeho učení není jenom nějaká teorie, ale je vidět na celém způsobu jeho života. Není člověkem, který káže vodu a pije víno, ale učí to, co sám také žije.

Existuje jeden druh kázání, který je přítomný v životě každého křesťana – není to kázání, které by znělo z kazatelny, dokonce to není ani kázání, které by mělo slova a bylo slyšet, ale je to kázání, které vychází z textu, je založené na Božím slově, na zdravém učení, a které je vidět. Je to kázání našeho života. Tohle kázání patří k těm nejdůležitějším v životě křesťanů. Víte, když lidem vysvětlujete evangelium, mohou vám říct, že blázníte. Když budete mluvit o Bohu, který je svatý a svrchovaný, budou mít mnoho námitek a výmluv a často uslyšíte: „Kdyby byl Bůh, tak by…“ Lidé obvykle nechtějí příliš poslouchat, co jim říkáme. Ale před kázáním vašeho života nemohou zavřít oči! Kolegové v práci nebo spolužáci ve škole, vaši příbuzní nebo kamarádi se s vámi setkávají někdy i každý den, a když pravdivě žijete evangelium, nemohou utéct před jeho pravdivostí. Nemohou utéct před dobrými, krásnými a správnými skutky, které děláte.

A je nádherné, že Písmo označuje tyto skutky slovem krásný, dobrý, správný, protože to ukazuje na celistvost a dokonalost těchto skutků, tohoto způsobu života. V těchto skutcích je něco, co je odlišuje od skutků zákoníků a farizeů – a tím je láska, která je dovádí k dokonalosti. Zákonictví je strohé a bez milosti, zákoník si pohrdavě odsedne od hříšníka, zatímco Kristus mu prokáže milosrdenství a laskavě ho vede k pokání. Proto, moji milí, buďme příkladem znamenitých (což je další možnost překladu toho slova) skutků! Ale jak už jsem před chvílí řekl, dobré skutky budou ovocem dobrého učení.

Učení čisté a nepomíjitelné

• Tvé učení ať je nezkažené, důvěryhodné … (Tt 2,7)

Některé překlady (Pavlík nebo ČSP) umísťují za příklad krásných skutků dvojtečku – ta samozřejmě není v originálním textu, ale má nás upozornit na souvislost, která je celkem dobře vidět v Pavlíkově překladu. Řecký text nás vede k tomu, že krásné skutky, dobré jednání, příklad správného jednání bude patrný v učení, které zastáváme. Možná nám to zní trochu zvláštně, ale můžeme tomu dobře rozumět tak, že příklad dobrých skutků bude zvlášť zjevný v učení. Jak bude takové učení vypadat? Pavel ho charakterizuje slovy nezkažené, důvěryhodné. Nebo jak říkají další české překlady, které mluví o neporušenosti, celosti, čestnosti, vážnosti nebo poctivosti.

To souvisí s tím, co jsem řekl – je to učení, které je dobře podložené životem. Těžko někoho přesvědčíte o radosti ze spasení, jestliže se ze spasení neradujete. Nikdo vám neuvěří, že hřích je vážný, když uvidí, že hřešíte tak snadno, jako ostatní lidé. Slova a skutky musí být v souladu. Ale nejenom to – Písmo zde zdůrazňuje celistvost, vážnost, poctivost učení jako takového. Jde o souhrn učení, a toto učení má být ucelené, jednotné, poctivé. Ne že jednou je to tak a podruhé takto. Pravda Božího slova je ucelená, jediná.

• Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. (Žd 13,8)

U Boha není proměny ani střídání světla a stínu (Jk 1,17) a to by mělo být zřejmé také z našeho učení. Pavel tady mluví k Titovi a ke služebníkům, ale zároveň předkládá před mladé muže cíl, ke kterému mají směřovat. Už jsem zmínil přirozenou nekázeň mladších mužů, která snadno může vést k tomu, že budou mluvit o Bohu, jako kdyby byl popudlivý nebo náladový, jako kdyby byl jako člověk. Proto Pavel zdůrazňuje, že učení má být nezkažené, důvěryhodné. A pokračuje ještě dál:

Kázání zdravé a nenapadnutelné

• … ať je to zdravé a nepochybné slovo… (Tt 2,8)

Mluví o učení jako souhrnu toho, čemu věříme, o doktrínách, o obsahu vyučování – a mohli bychom klidně říci, že mluví o systematické teologii, protože každý máme nějakou teologii, a každý ji máme více nebo méně systematickou. A mluví také o slovu, což ukazuje na kázání, na konkrétní vyučování. Slova, která používá k popisu toho, jak má toto slovo vypadat, jsou v podstatě synonyma ke slovům, kterými popisoval vyučování. Titovo kázání – a kázání každého služebníka, který je povolán k tomu, aby v církvi vyučoval – má být zdravé a nepochybné, doslova nenapadnutelné, nebo jak říká Pavlík, které nelze odsoudit.

Když je řeč o zdravém slovu, ukazuje to na to, co stojí v pozadí – vyučování apoštolů a proroků, základ, kterým je Písmo. Dneska bychom možná řekli Sola Scriptura – protože to je zdravé slovo bez příměsí lidských názorů, tradic a filozofií. Mluví se tu o základu, jímž je Písmo, mluví se tu i o způsobu, jak Písmo vykládáme. Jde o to, aby se Titus osvědčil před Bohem:

• Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy. (2Tm 2,15)

Kristus je centrem Božího slova, celé Písmo svědčí o něm a od něj se také učíme, jak máme s Božím slovem správně zacházet. Takové slovo, takové kázání, bude potom zdravé a také nenapadnutelné. Nebude překrucovat text Písma ani do něj něco vkládat, ale bude ukazovat přesně to, co říká Bible. Takové vyučování si nebude protiřečit a nebude protiřečit ani jiným místům v Bibli, ale povede přímo do náručí Pána Ježíše Krista a k oslavě Boha. Právě tak charakterizuje Pavel své vyučování v listu do Korintu:

• My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu. (2K 2,17)