Voddie Baucham Jr. zemřel ve věku 56 let po „náhlé zdravotní příhodě”
Zpráva o smrti Voddieho Bauchama Jr. včera, 25. září 2025, byla pro mnohé velkým šokem. Bylo to náhlé a nečekané. Podle Founders Ministries zemřel po náhlé zdravotní příhodě.
Ve chvíli, kdy umírala a život z ní unikal, pojmenovala ho Ben-óni (to je Syn mého zmaru), ale otec ho nazval Ben-jamín (to je Syn zdaru). (Gn 35,18)
Písmo mluví konkrétně jenom o dvou ženách, které zemřely při porodu, a Ráchel je jednou z nich. Sice se dočkala narození svého syna, ale neviděla ho vyrůstat. To je tragické pro všechny, velmi bolestivé pro pozůstalé a nesmírně smutné. Také svého druhého syna pojmenovala Ráchel s hořkostí: Ben-óni, syn zmaru. Jeho otec ho přejmenoval na Ben-jamín, syn zdaru. Syn zmaru, který se stal Synem zdaru, se narodil v Efratě, což je Betlém. Je tady ozvěna tragédie lidské smrti, pomíjivosti člověka, hříchu a Betlém, který znamená narození syna, narození Spasitele, nikoliv z rodu Benjamínova, ale z rodu Judova, potomka Jákobova, nikoliv však Ráchelina, zaslíbeného Mesiáše. Bůh plný milosti a slitování obrací lidské tragédie v nebeské požehnání.
Zpráva o smrti Voddieho Bauchama Jr. včera, 25. září 2025, byla pro mnohé velkým šokem. Bylo to náhlé a nečekané. Podle Founders Ministries zemřel po náhlé zdravotní příhodě.
Dnes se zamyslíme nad tím, jak volby souvisí s donedávna tolik opakovaným textem z Římanům 13, kde se mluví o podřizování se autoritám. Žijeme v republice, což znamená, že země není ve vlastnictví panovníka, ale je to „věc veřejná“ (z lat. res publica), tedy záležitost občanů. Stát není ve vlastnictví jednotlivce, ale je spravován ve veřejném zájmu, tedy ve prospěch občanů.
28. září slavíme státní svátek nazvaný Den české státnosti. Tradičně je spojován s knížetem Václavem, jehož nechal r. 935 zavraždit jeho bratr Boleslav. Václav nebyl prvním křesťanem na českém knížecím stolci, ale jeho vražda spolu s předchozí vraždou jeho zbožné babičky Ludmily měly nepochybně velký vliv nejenom na utváření české státnosti, ale také na rozšíření křesťanství v naší zemi. Máme skutečně dlouhou křesťanskou tradici a můžeme (a měli bychom) na ni být hrdí.
Milí přátelé v Kristu, toto je stanovisko apoštola, jako by řekl: Nemá to být tak, jak si myslíte, že vám budu předkládat nějaké vymyšlené báje; jsou to fakta, tak se to má. A to je vždy z Boží milosti i mé stanovisko. To, co vám předkládám, nejsou žádné vymyšlené báje, ale skutečné věci. To je stanovisko celé Boží církve.
Mnoho křesťanů prožívá úzkost, když se sami sebe ptají: „Kdy mám opustit svou církev?“ Je to důležitá otázka, která zahrnuje mnoho faktorů. Jednoduše řečeno, neexistuje jednoduchá a vyčerpávající odpověď. Doufám však, že se mi v tomto článku podaří nastínit některé z úvah nad touto otázkou.
Místní církve v Novém zákoně spolupracovaly při evangelizaci a v charitativních projektech. Jejich spolupráci při evangelizaci lze vidět v tom, že jeruzalémská církev vyslala Barnabáše, aby pomáhal v Antiochii (Sk 11,22–24), v tom, že církev v Lystře vyslala Timotea, aby spolupracoval s Pavlem (Sk 16,1–3 ve srovnání s 1Tm 4,14), a ve sdílení lidských a finančních zdrojů pro šíření evangelia (Sk 20,4, Fp 4,14–16).