A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
Březnový koronavirový lockdown svou rychlostí zaskočil církve, takže se nestihly ani zamyslet nad jeho důsledky. S pomocí armády bylo zřízeno několik specializovaných nemocnic a vláda zoufale požadovala okamžitou výrobu ventilátorů. V této fázi nikdo nevěděl, jak špatné to bude. Církve se potýkaly s technologiemi potřebnými k online přenosům. Každý se musel učit velmi rychle a intenzivně.
Těchto několik poznámek je určeno křesťanům, kteří vážně přemýšlejí o svém životě, a protože jsou znepokojeni stavem svého nitra, touží po tom, aby vešli do blaženého pokoje a klidu, do něhož občas již tak trochu nahlédli.
Jákob celý život utíkal před problémy a bojoval proti lidem. Nyní – po setkání s Bohem – dostává požehnání a tímto požehnáním je kromě jiného také jeho zranění – poraněný kyčelní kloub. Jákob už nemůže utíkat před problémy – je rád, že může vůbec chodit a už nemůže bojovat proti lidem. Musí se cele spolehnout na Boha, na to, že Bůh bude bojovat za něj. Vstříc Ezauovi jde úplně jiný Jákob, než který před několika dny (týdny) utíkal od Lábana. Je to Jákob proměněný setkáním s Bohem, Jákob, který získal Boží požehnání, Jákob, který cele závisí na Kristu.
Poslední číslo časopisu The Voice of the Martyrs [listopad 2004] přineslo článek o čtyřiatřicetileté Číňance, která byla v červnu zatčena za rozdávání Biblí a evangelizačních letáků. Představitelé úřadů ji kopali, částečně jí vyrvali vlasy a utloukli ji k smrti. V hlášení uvedli, že zemřela v důsledku „náhlého onemocnění“. Zařadila se tak po bok mnoha z těch, o kterých je řeč v našem dnešním textu.
[Ukázala se Boží milost, která] … vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní… (Tt 2,12)
A naši milí Kraličtí řekli zde „chvály“, ale můžeme dobře číst: „Já pak nehledám slávy své“. Oč běží nám, čeho hledáme my? Světské věci se nám poddají jen po světsku, ale duchovní jen duchovně. Vy ty řády světské musíte uznat, jinak se úspěchu nedoděláte. Ale právě tak ve věcech duchovních. Co je zde napsáno, k mému naučení napsáno jest. „Učte se ode mne! Já nehledám své slávy!“ A teď si myslete, že se ozve hlásek: „Já se neprosím o slávu světa, ale štěstí bych se rád dodělal!“ To je něco, ale dej si dnes říci, jestli se za tím svým štěstím poženeš jako druzí, pak pochodíš jako druzí; oni svého štěstí nikdy nenajdou, protože tam štěstí není, kde ho oni hledají.
