Sedm pravidel každodenního chození s Bohem

Sedm pravidel každodenního chození s Bohem

Doba čtení: 11 minut

Těchto několik poznámek je určeno křesťanům, kteří vážně přemýšlejí o svém životě, a protože jsou znepokojeni stavem svého nitra, touží po tom, aby vešli do blaženého pokoje a klidu, do něhož občas již tak trochu nahlédli.

Jak vznikly tyto poznámky? Návštěva pánů Stanleye Smithe a Studda v Melbourne Hall se stala mezníkem v mém životě. Před jejich návštěvou se mé křesťanství vyznačovalo něčím křečovitým a nestálým. Často vzplanulo v jasném nadšení a zase upadalo. Při jejich návštěvě jsem si ujasnil, že ti mladí muži mají něco, co jsem já neměl. Zdálo se mi, že v jejich srdci je zdroj nevyčerpatelného pokoje, síly a radosti. Nikdy nezapomenu na onen šedivý listopadový den a jeho sedmou hodinu ranní. Bledé světlo nového dne vnikalo do ložnice a zápasilo s mihotavou září dohořívajících svíček, které již od časné hodiny ranní ozařovaly otevřenou Bibli. Podivným dojmem působily v tomto nejistém pološeru postavy obou písmáků oblečených do starého oblečení, v němž kdysi hrávali kriket nebo závodili na lodi, a které je nyní mělo chránit před citelným chladem drsného rána. Rozmlouvali jsme spolu a tento rozhovor měl vliv na vývoj celého mého dalšího života. Proč bych neměl dělat to, co oni? Proč bych neměl dát sebe s celou svou přirozeností Bohu, abych den po dni konal jen to, co on dělá ve mně? Proč bych i já neměl býti, byť jen hliněnou, nádobou, kterou by Mistr mohl používat, poněvadž ji sám vyčistil a posvětil?

Co mi ti muži řekli, nebylo nic nového ani zvláštního. Řekli, že se nemá věřit v Krista jako v někoho, kdo mě jednou spasí, ale že je mu třeba důvěřovat jako vítězi nad každým hříchem, jako osvoboditeli od každého břemene. Řekli, že Pán Ježíš by se chtěl usídlit v každém srdci a bydlet v tom, které by mu bylo cele vydáno. „I kdyby nám v našem životě něco bránilo, abychom mu vydali celou svou přirozenost, tak kdybychom byli aspoň ochotni dát se připravit k tomuto vydání se, Kristus by to sám způsobil, že bychom se nejen ochotně vydali, ale že bychom z toho dokonce měli radost.“ Řekli, že nás Kristus okamžitě přijme, když se mu vydáme, nebo se o to aspoň pokusíme. To vše bylo naprosto jednoduché. Takto bych to mohl říci i já. Nicméně oba ti pánové mi dali podnět k tomu, abych učinil rozhodný krok. A jsem jim navěky zavázán vděčností, že to udělali. A pokud by ve vzdálené zemi měli číst tyto stránky, kéž jsou povzbuzeni vědomím, že alespoň jedno srdce bylo zasaženo novým ohněm a že jeden hlas se pozvedl k modlitbě za to, aby ještě více poznali a zamilovali si toho, který se pro tohoto modlitebníka stal skutečnějším díky jejich bratrským slovům.

Nezapomenutelnou pro mne zůstane noc, která mi přinesla opravdové spojení s Bohem. Anděl, který zápasil s Jákobem, našel také mne a toužil ze mne učinit královského syna. V mém srdci a životě však byly věci, které, jak jsem si uvědomil, byly přinejmenším sporné, ne-li přímo špatné. Věděl jsem, že Bohu musely být protivné. Bylo mi jasné, že právě tento rozhodný odporu, s nímž jsem se k těmto věcem ve svém nitru přibližoval nebo se jich dotýkal, ukazuje, že se pod zdánlivě nevinným povrchem skrývají veliké nenáležitosti. Jen nemocný úd se obává dotyku, jen slabé oko se chrání před jasným světlem. Nicméně jsem necítil z počátku ani nejmenší ochotu rozloučit se s těmi věcmi. Byl to tvrdý boj, než jsem byl konečně hotov tiše říci: „Pane, zde jsem a chci, abys mě učinil povolným, ano toužím po tom, aby se děla tvá vůle ve mně a skrze mne jako je už učiněna v nebi. Přijď, vezmi mě a zlom mne a dokonči ve mně své dílo.” To byla rozhodná hodina a brzy potom jsem pocítil sílu k těmto slovům připojit také následující: „A nyní se ti odevzdávám tělem, duší i duchem, v radosti i žalu, ve světle i ve tmě, v životě i ve smrti, abych jedině, cele a věčně byl tvůj. Učiň ze mne ke své slávě, Pane, co nejvíce je možné.” Žádné pocity nadšení, ani žádné opojení radosti mi nepotvrdily, že Bůh přijal můj dar. Naopak – odcházel jsem skoro s obtíženým srdcem. Uklidňoval jsem se jenom tím, že jsem se ujišťoval, že Bůh jistě přijal, co jsem mu dal, a to v okamžiku, kdy jsem to udělal. Toho jsem se v příštích dnech držel a opakoval jsem si stále slova: „Jsem jeho.” A nakonec jsem došel k radosti, pokoji i vítězství, a tím i k osvobození od těžkého břemene. Také jsem vnímal, jak Bůh přetváří mou vůli a činí mi lehkým to, co se mi zdálo nemožným. Cítil jsem, že mě pro své jméno vede cestou spravedlnosti, ale vede mě tak jemně, že to pro mé slabé oči sotva postřehnutelné.

Ze svých zkušeností bych chtěl nyní svým spolukřesťanům dát těchto sedm rad.

1. Zasvěť se cele Bohu

Dr. Doddridge zanechal ve svém deníku krásný popis svého odevzdání se Bohu. Ale ty nepotřebuješ čekat na nic zvláštního ani na žádnou vhodnou příležitost. Stačí, když si opíšeš nějakou dobrou duchovní píseň jako např. tu od slečny Havergelové „Vezmi, Pane, život můj“ a pod ní napíšeš své jméno. Je vhodné připojit nějakou vysvětlující poznámku, aby sis mohl v budoucnosti připomenout své jednání. Je ovšem jasné, že když už se jednou Bohu takto cele odevzdáme, nemůžeme to udělat znovu. Můžeme obnovit svůj slib, můžeme si připomenout své zasvěcení, nebo můžeme doplnit nějaké další věci. A jestliže jsme mezitím zbloudili, můžeme Pána prosit, aby nám odpustil ohavnou křivdu a újmu, kterou jsme mu způsobili a aby obnovil naši duši do stavu, v jaké byla před tímto pádem. Jak lahodné je zaslíbení „duši mou občerstvuje“ (Ž 23,3 KRAL)! Milý čtenáři, najdi si nějaké klidné místo, klidný čas a odevzdej se Bohu.

2. Řekni Bohu, že jsi připravený nechat se použít ke všemu

Jistá paní se octla jednou ve velikých těžkostech kvůli věcem, protože chtěla mít určité věci pod svou kontrolou. Její přítelkyně, které záleželo na tom, aby se ještě více odevzdala Bohu, před ní jednou položila prázdný list papíru a požádala jí, aby ho dole podepsala a potom ho předložila na modlitbě Bohu. Když to udělala, vstoupila na cestu požehnaného života. Jsi připravený udělat totéž? Jsi připravený podepsat prázdný list papíru a dát ho Bohu, aby tam napsal, cokoliv bude on sám chtít? Pokud ne, požádej Boha, aby tě učinil ochotným a uschopnil udělat nejen toto, ale cokoliv dalšího. Nikdy nebudeš skutečně šťastný, dokud nenecháš Pána Ježíše, aby převzal kontrolu nad příbytkem tvého života, zkontroloval každého návštěvníka, a vpustil dovnitř jenom své přátele. On musí vládnout. Musí mít všechno nebo nic. Musí mít klíč od každého šuplíku, od každé skříně, od každého pokoje. Nesnaž se je přizpůsobit jeho pohledu. Prostě mu dej klíče. A on je podle své vůle vyčistí a obnoví a vyzdobí.

3. Spolehni se na to, že Kristus udělá všechno, co na něm závisí, dokonale

Ty dáváš, on bere. Ty otevíráš dveře, on vstupuje. Ty vytahuješ stavidla, on vypouští slavnou záplavu plnosti – plnost bohatství, moci a radosti. Hlína nemá jiný úkol, než se poddat rukám Palissovým. Mramor nepotřebuje nic jiného, než se podrobit dlátu Michelangela. Klávesy varhan musí poslušně reagovat na citlivé dotyky Händela. Student má pouze následovat jemné pokyny Faradaye nebo Whewella. A výsledek se dostaví. Kéž bychom se stejně poddávali proměňujícímu vlivu Pána Ježíše Krista! Jestliže ho necháme, aby v nás bez překážky konal své dílo, je jisté, že nás pozdvihne na nejvyšší pro nás dosažitelný stupeň.

4. Vyznávej hříchy okamžitě

Když necháš kapku kyseliny solné ukápnout na ocel a neutřeš ji, rozežere kov; a když necháš nevyznaný hřích přebývat ve svém srdci, rozežere všechen tvůj pokoj a klid. Nečekej do večera, nebo dokud nebudeš sám, ale uprostřed zástupu, v tlačenici života, když jsou stopy hříchu ještě čerstvé, pozvedni své srdce ke svému milosrdnému a stále přítomnému Spasiteli. Řekni mu, aby tě nyní svou převzácnou krví očistil od tohoto hříchu, abys byl opět bílý jako sníh. Krev Ježíše nás stále očišťuje od nevědomých hříchů, ale je na nás, abychom se jí dovolávali kvůli očištění od hříchů, které si uvědomujeme a rozpoznáváme. Máme to dělat okamžitě, jakmile je spatříme ve svém životě.

5. Odevzdej Kristu každé pokušení a každou starost

Když ucítíš, že se blíží pokušení – podobně jako pták instinktivně vytuší, že se blíží jestřáb – okamžitě pozvedni své srdce ke Kristu a pros ho o vysvobození. Nemůže tě odvrhnout ani si tě nevšimnout. „Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště“ (Ž 91,4). A když tě ohrožuje nějaká malicherná mrzutost nebo ti nějaké vážnější starosti berou pokoj, hned to odevzdej Ježíši: „Pane, jsem pod tlakem, vyřeš to prosím za mne!“ Vzdycháš, že bys to takto chtěl, že by sis přál takhle žít, ale ve chvíli, kdy to je potřeba, zapomínáš jít ke Kristu? Udělej to! Spolehni se na něj, že bude držet v této důvěře. Dívej se na něj, takže bude přebývat v tobě a zachová tě ve své blízkosti. Hned zrána se na něj spolehni, že bude držet tvou duši, a jak poběží hodina za hodinou, čekej, že naplní všechno, cos mu odevzdal.

6. Zůstaň ve spojení s Kristem

Vyvaruj se ducha souzení, kritiky, nemilosrdenství a všeho, co není v souhlasu s jeho dokonalou láskou. Jdi tam, kde můžeš očekávat, že se setkáš s Pánem, kde se shromažďují dvě nebo tři jeho děti, nebo tam, kde bloudí jedna z jeho ztracených ovcí. Pros ho, aby tě jitro za jitrem probouzel do společenství s ním samotným a ke studiu Bible. Udělej si také čas během dne, nejlépe někdy podvečer, kdy nastává doba mezi uplynulou prací dne a požadavky večera, abys s ním mohl být sám, říct mu všechny věci a podívat se na uplynulý den ve světle, které vychází z jeho očí.

7. Očekávej práci Ducha svatého v sobě, skrze tebe a pro tebe

Když je člověk ve správném vztahu s Bohem, Bůh ho používá podle svého zalíbení. Probouzí v člověku touhy, dává mu nápady, posiluje ho v jeho úsilí, ukazuje mu zvláštní východiska. Vše musí být prozkoumáno skrze Písmo a na modlitbách, a pokud je to skutečně od Boha, je nutné poslechnout. Je zde také trvalý zdroj uspokojení. Boží příkazy dávají schopnost. Nikdy nám nedává úkol bez toho, aby nám ukázal, jak a kdy ho máme vykonat, a k tomu nám dává přesně tolik síly a moudrosti, kolik k jeho vykonání potřebujeme. Neobávej se takového života kvůli tomu, že by tě Bůh požádal o něco, co nejsi schopen udělat. To Bůh nikdy nedělá. Pokud cokoliv vloží do tvého srdce, nebudeš moci odolat. A jak se za to budeš modlit, poroste v tobě tíha a závažnost, a jak budeš současně hledat, co Bůh chce, abys řekl nebo udělal, otevře se najednou cesta a ty uděláš nebo řekneš přesně to, co Bůh chce, aniž by sis toho skoro všiml. Spolehni se na to, že Duch svatý jde před tebou, narovnává, co je pokřivené a uhlazuje, co je hrbolaté. Nesnaž se do svobody Boží služby vnášet ducha zákonického „musíš“. „Podívejte se na polní lilie, jak rostou“ (Mt 6,28). Ať je tvůj život stejně prostý, jako ten jejich, protože tvoje víra bude vytrvale předávat všechny těžkosti a zodpovědnosti Pánu, který je vždy s tebou. Réva se nemusí namáhat, aby na jejích větvích objevily trsy hroznů – naopak! Bylo by nepřirozené, kdyby je nepřinesla.

V tomto životě se objeví neúspěchy, ale jsou vždy na straně člověka, ne Boha. Kéž bychom vždy hned objevili příčinu neúspěchu, vyznali ji a došli k obnovení pokoje a radosti. A především: Ovce nepasou pastýře! Pastýř pase ovce, sytí je, vodí je a dává jim odpočinout. Neměli bychom právě toto očekávat od svého dobrého Pastýře? Kdo jen může popsat občerstvující zeleň jeho pastvy nebo křišťálově průzračné prameny, k nimž přivádí poslušné duše, které mu cele důvěřují?

Otevři si, milý čtenáři, ten starý úžasný žalm a znovu si ho zopakuj. Připomeň si, že všechno, co je v něm v budoucím čase, může být řečeno i v přítomném. S odvahou řekni: „Pán je můj Pastýř.“ A tváří tvář mnohému, co vypadá jako suchá a vyprahlá země, vyznej: „Nebudu mít nedostatek. Dopřává mi odpočívat, vodí mě, obnovuje mě, je se mnou, prostírá mi stůl, pomazává mě olejem a přikazuje svým andělům, aby mě doprovázeli.“ Když se duše cele oddá tomuto Pastýři, vede ji k blaženému životu.

Z knihy Kroky k blaženému životu.

Přidat komentář