Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. (Gn 12,5)
Abraham věřil, a proto se vydal na cestu. Uposlechl, jak mu Hospodin přikázal. Víra bez poslušnosti je mlácením prázdné slámy. Jakub o ní říká, že taková víra je mrtvá. Je stejná jako víra démonů. Ví o Boží velikosti, ví o Boží dobrotě, ví o zaslíbeních, ale nijak se to neprojevuje v životě, v praxi. Abraham se tady řadí do řady velkých Božích mužů z knihy Genesis – Ábel, Henoch, Noe, Abraham. Každý jednotlivý život je úplně jiný – Ábel obětoval, Henoch chodil s Bohem, Noe stavěl a kázal, a Abraham vyšel a došel. Je tady víra, která je poslušná. Je třeba, abychom se naučili tuto jednoduchou poučku – činy mluví víc než slova.
Na začátku čtvrtého století se římská říše potácela v obrovském zmatku, na všech stranách čelila nájezdům okolních národů a zmítala se ve víru občanských válek. Také mezi křesťany zuřily urputné boje a to navzdory mnoha pronásledováním, jimž museli čelit (především na přelomu třetího a čtvrtého století za vlády Diokleciána).
Když Kristus stál u Lazarova hrobu, musely mu po tvářích stékat slzy. Prostě čteme: „Ježíš plakal“ (Jan 11,35). Všichni přítomní viděli jeho slzy, ale on necítil žádné rozpaky. Ve 33. verši čteme, že když viděl Marii a její přátele plakat, nijak je neokřikl, neznevážil jejich zármutek, přestože se chystal vzkřísit Lazara z mrtvých.
Viděli jsme tam příkaz k proměně obnovou naší mysli, abychom poznali Boží dobrou vůli (v. 2), že opravdová láska nenávidí zlo definované Bohem a lpí na dobru definovaném Bohem, a že máme povinnost projevovat slovem i skutkem to, co Bůh definuje jako dobro, i tváří v tvář zlu, které je nám činěno. Konkrétně, pomsta patří Bohu, a i když zakoušíme zlo, nemůžeme vykonávat jeho hněv v jeho zastoupení. Když jdeme do Římanům 13, tyto závěry se stávají naším základem pro další studium.
Člověk, který byl stvořen k obrazu Božímu, měl naplnit zemi Božím obrazem – celá země se měla stát Božím královstvím. A tak to také jednoho dne bude. Ale nedojde k tomu skrze fyzické plození potomstva, ale skrze duchovní potomstvo, nikoliv skrze přirozené, tělesné narození, ale skrze nové narození, znovuzrození z Ducha svatého. A to je možné jenom skrze kázání evangelia všem národům až na sám konec země.
„Se mnou … se mnou!“ Rozumějte, takto nás volá Kristus. „Se mnou, a nikam jinam, než se mnou!“ Je tohle skutečně smysl Písně Šalomounovy? Podívejte se do starých biblických výkladů nebo poznámek. Tam se výslovně píše: ‚Kristus chválí ušlechtilost své nevěsty, příjemnost její řeči, její krásu, víru, lásku i její ovoce. Ona pak, protože ví, že on je pramenem všeho dobrého, jej také oslavuje a touží ho mít u sebe.‘ Tak tomu rozuměli naši předkové.
Zdá se, že existuje mnoho nedorozumění ohledně vztahu mezi typem osobnosti a křesťanským životem. J. C. Ryle řekl: „Milost nemění přirozený temperament, když mění srdce.“ To je pravda. V každé osobnosti je něco, co odráží Boží obraz a jasně září ze svatého srdce, a v každé osobnosti je něco, co má svá jedinečná pokušení ke hříchu kvůli porušenosti lidské přirozenosti.
