Jsme stvořeni pro vznešenost. Úkolem člověka je být po všech stránkách ušlechtilý, protože je stvořený k Božímu obrazu. Pokud má však pravdu evoluční teorie, pak je lidstvo produktem slepé náhody. Náš život nemá žádný cíl ani žádný zvláštní význam. Proto si nemůžeme být jistí ani tím, jestli naše vlastní existence jako lidstva i jednotlivce, je dobrá nebo špatná. Proč je lepší být, než nebýt?
V pondělí 6. května 2024 podepsal prezident Cyril Ramaphosa zákon o prevenci a potírání nenávistných trestných činů a nenávistných projevů, který významně podkopává demokratické principy a náboženské svobody v Jihoafrické republice. Tento zákon, který kriminalizuje „nenávistné projevy“ přísnými tresty, představuje vážné ohrožení ústavního práva na svobodu projevu. Je nezbytné, abychom pochopili závažnost tohoto zákona a spojili se na ochranu našich základních práv.
Co o modlitbě vědí ti filozofové, kteří se jí posmívají? Modlitba je jim cizí, a proto nemohou posoudit její moc. Představme si, že by tucet z nich přísahal, že se modlili a že Bůh jejich modlitby nevyslyšel. Uvěřili bychom tomu. A také bychom dospěli k závěru, že modlitby takových lidí by neměly být vyslyšeny.
Modlitba je často přirovnávána k dýchání. Pro každé Boží dítě by měla být něčím přirozeným a snadným. Jednoduše patří k životu křesťana. Křesťan nemůže být bez modlitby. Ale současně v Písmu čteme, že modlitbě se musíme naučit. Jakkoliv přirozená se nám totiž může zdát, je vlastně velmi nepřirozená pro tělesného člověka.
Stanovili jsme si několik základních zásad týkajících se postavení starších a nyní se musíme trochu podrobněji zabývat jejich funkcemi. Přitom se musíme mít na pozoru, abychom si nevytvořili nějaký vzor, který bychom se následně snažili „napasovat“ na konkrétní osoby. Pokud začneme spíše s dary a talenty, které nám Bůh dal, než s předem danými specifikacemi, budeme otevřeni flexibilitě.
Při práci v pastorační službě se setkáváte s příběhy o manipulaci jak ze strany svých kolegů ve službě, tak ze strany nových členů, kteří přicházejí do vašeho sboru. Postupem času se ukazuje, že existuje přístup ke službě, který je hluboce manipulativní a zároveň rozšířený napříč církvemi různého původu a velikosti.
Kdykoli začneme uvažovat a hovořit o tom, jakou roli hrají slova a skutky v životě věřícího člověka – křesťana – vždycky je to nakonec otázka rovnováhy. V dnešním relativistickém světě je však i pojem rovnováhy otázkou a proto je pro věřícího důležité, aby došel správné rovnováhy biblicky, podle Písma, Božího slova, Bible.
Jako je jedno evangelium, tak jsou tyto dva texty jedno, takže slovo Boží evangelium jmenuje evangeliem věčným. A jako je ve světě jen jeden plán, tak si můžete být jisti, že jestli si přeje mít na zemi krásnou vinici, tak ji bude mít a jestli si přeje, abyste tu vinici vytvořili vy, spolehněte se na to, že to takové bude mít. Neboť takové to všechno má, jak to od věků promyslel.
V minulém čísle časopisu jsme publikovali článek o tom, zda by se křesťané měli zabývat konspiračními teoriemi. Autoři článku před takovým jednáním křesťany varují a vedou nás k tomu, abychom vkládali svou důvěru v Boha a v to, že on v pravý čas zjeví pravdu, kterou zjevit chce. A Boží slovo nám jasně říká, že ne všechna pravda bude zjevena v tomto světě.
Porozuměli jsme, co je pevný Boží hrad, v němž přebývá bezpečí. Je potřebí také znát, jak a kudy se na ten hrad vchází. Neboť co by bylo platné vědět, že někde je takové bezpečné útočiště a nevědět, kde je hledat, kudy a jak se do něho dostat. Vždyť jsou tisíce tisíců lidí, kteří jej nenacházejí a ani nevědí jak, i když o něm něco slýchají.
Bůh ve své milosti a ve svém slitování vylil svého Ducha na všeliké tělo, jak zaslíbil. V onen den bylo obnoveno tři tisíce duší a začala se obnovovat tvářnost země. Zrodila se nevěsta Kristova, církev, která nemohla být ustanovena, dokud Pán nekončil dílo, kvůli kterému přišel, nebyl vyvýšen vzhůru a ustanoven hlavou jak církve, tak také všech mocností a sil.
Za francouzské revoluce byl jeden mladík odsouzen k smrti na gilotině a zavřen do jedné z věznic. Mnozí ho velmi milovali, ale byl tu jeden, který ho miloval víc než všichni ostatní dohromady. Jak to víme? Byl to jeho vlastní otec a láska, kterou choval ke svému synovi, se projevila takto: když se četla jména ze seznamu, otec, jehož jméno bylo úplně stejné jako synovo, odpověděl na toto volání, a poté se za zvuku bubnů vydal na popraviště a jeho hlava se skutálela z popraviště místo synovy, a tak se stal obětí mocné lásky.
