Ta ruka, kterou používá k udržování své svatosti a k vykonávání svých královských soudů – ta bude vztažena, aby podepřela ty, kdo mu důvěřují. Bojíme se nebezpečí, ale máme radost z bezpečí. Člověka, kterého Bůh podpírá, nemohou ďáblové srazit k zemi.
Je milé všímat si přítomného času v Písmu. Odpouští, uzdravuje, vykupuje, korunuje, se uspokojuje, vykonává soud, ale nejkrásnější ze všech je přece jen tento přítomný čas: „krev Krista Ježíše očišťuje nás od každého hříchu“. Očistil nás, když jsme po prvé poklekli u jeho kříže, a až překročíme zlatý práh, očistí nás od poslední skvrny hříchu. Ale očišťuje také v každé hodině, jako když potok teče v řečišti přes kameny, až se třpytí a lesknou.
Soud rozhodl, že církve v německém městě Lage byly během pandemie koronaviru nezákonně donuceny k uzavření. Ve snaze omezit nové varianty zakázala místní samospráva města v Severním Porýní-Vestfálsku ještě v březnu 2021 všem sborům scházet se k veřejným bohoslužbám. Opatření bylo považováno za přehnané, protože v té době se vyskytlo ohnisko koronaviru pouze v rámci jednoho sboru.
Křesťané potřebují moudrost. „Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty“ (Př 3,13–15).
Co je to moudrost? Moudrost je schopnost vidět věci jasně a jednat podle nich. Moudrý člověk je ten, kdo vidí věci tak, jak skutečně jsou, chápe, co má v různých situacích dělat, a dělá to.
Svědomí vydává svědectví tím, že určuje, zda se nějaká věc stala nebo nestala. „Jak dosvědčuje jejich svědomí“ (Ř 2,15). „Toto je naše chlouba: Naše svědomí nám dosvědčuje“ (2K 1,12). Zde musíme zvážit tři věci: (1) o jakých věcech svědomí svědčí; (2) jakým způsobem; a (3) jak dlouho.
Timoteus měl také pověření ustanovovat starší v Efezu, ale nebyla to jediná věc, kterou měl udělat. Jak budeme procházet listem, uvidíme, že toho bylo velmi mnoho, co nebylo v pořádku v efezské církvi, v církvi, kterou Pavel po tři roky vyučoval, kde sám připravoval a ustanovil starší.
Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“
Od neužitečných věcí směřuje Pavel k neužitečným lidem, nebo ještě lépe, jak uvidíme za chvilku, ke škodlivým lidem, k sektářům. Doslova se v našem textu mluví o sektářském člověku, tedy o člověku, který působí rozvrat, rozkol. V tomto smyslu desátý verš velmi dobře navazuje na devátý, kde se mluví o všem, co vede k rozkolu a čemu se má křesťan vyhýbat.
Tedy v tichosti poučovat ty, kteří se staví proti, kteří, milí přátelé v Kristu, zatím nemají tichost a nemají se dobře, ale kterým má být dobře a mají se utišit! Když někdo pozná Pána Ježíše, tak z něho má samozřejmě radost, a chce, aby ho poznali i ti, které má rád.
A nyní jak se znesvěcuje Boží jméno? Vším tím, co se protiví jeho vůli a jeho slovu. Nejvíce se však znesvěcuje Boží jméno hanebným životem těch, kteří v ústech obracejí slovo Boží, ale mají neobrácené srdce.
Odvaha nebo statečnost nepatří mezi ctnosti, které by mezi křesťany byly v současné nějak na výsluní. Ale možná je na čase přehodnotit tyto věci. Vždyť Boží slovo velmi jasně jmenuje na prvním místě zbabělce mezi těmi, kdo nevstoupí do Božího království. Zbabělci spolu s nevěrnými, nečistými, vrahy, cizoložníky, zaklínači, modláři a všemi lháři najdou svůj úděl v hořícím jezeře (Zj 20,8)! Boží lid nutně potřebuje povzbuzení k odvaze.
Milost nás přetváří v drahý kov, a pak nutně následuje oheň a pec. Začínáme u toho? Nebo snad chceme být považováni za bezcenné, abychom mohli v klidu ležet jako kameny na poli! To by však znamenalo zvolit si tu horší část, jako Ezau, vzít si svou porci čočky a vzdát se smluvního podílu. Ne, Pane, raději se necháme uvrhnout do pece, než abychom byli vyvrženi z tvé přítomnosti!
