Co dělat, když je vedoucímu, který se dopouští zneužívání, umožněno zůstat ve službě?

Před pár týdny jsem s velkým zájmem sledoval, jak se Jižní baptistická konvence (SBC) vypořádá s některými obzvláště složitými otázkami během svého výročního shromáždění v Nashvillu. Jako na každém podobném setkání se vyskytly věci povzbuzující i méně povzbuzující.

Zvláště mě však povzbudilo, když jsem viděl, že se SBC rozhodla provést skutečné a důkladné vyšetřování toho, jak v minulosti řešila obvinění ze zneužívání. Pro ty, kteří to sledovali, bylo zřejmé, že v sále bylo přítomno mnoho lidí, převážně žen, kterým se nikdy nedostalo spravedlnosti za zneužívání, které musely snášet ze strany některého z vedoucích SBC nebo církve.

Naopak se zdá, že těmto vedoucím, kteří se dopouštěli zneužívání, bylo umožněno zůstat ve službě. Stále byli považováni za osoby „bezúhonné“.

Není těžké si představit nesnesitelnou bolest, kterou to muselo způsobit obětem zneužívání. Nejenže musely snášet samotné zneužívání, ale navíc musely snášet církevní řízení, v jehož rámci jim nikdo nevěřil. K tomu všemu pak musely sledovat, jak pastor, který je zneužil, zůstává v SBC, káže, učí a poskytuje svátosti. Musely sledovat, jak ho ostatní vedoucí vítají potřesením ruky nebo objetím, jako by bylo vše v naprostém pořádku.

Není divu, že se tyto ženy rozplakaly, jakmile SBC rozhodla, že tyto záležitosti řádně prošetří.

Ale stále existuje mnoho lidí – i v jiných církevních denominacích –, kteří se nacházejí ve stejné situaci. Stali se oběťmi zneužívání (ať už jde o zneužívání sexuální nebo duchovní) a spravedlnost se jim nedostalo. Co jim lze říci? Co mohou dělat?

Srdce mi bolestí puká při pomyšlení na tyto lidi. Jako pastor bych proto rád nabídl několik myšlenek těm, kteří trpí.

Nářek: Je správné truchlit nad nespravedlivým světem.

Nářek je v dnešní evangelikální církvi ztraceným uměním – zejména na Západě. Bezpochyby je to dáno obecným blahobytem a pohodlím našeho moderního světa ve srovnání s jinými národy a jinými dobami. Prostě je méně důvodů k nářku.

Stále však existuje nespravedlnost a bezpráví, a my se musíme naučit nad těmito věcmi truchlit, neboť právě ony zarmucují Pána, jemuž sloužíme. A toto špatné zacházení s Božími ovcemi patří k tomu nejhoršímu bezpráví (Ez 34,7–10).

V knize Kazatel cítíme nářek nad těmito křivdami: „Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele“ (Kaz 4,1).

Pamatujte: Bůh je blízko utlačovaným a těm, kdo mají zlomené srdce.

Ti, kdo zažili zneužívání, by si měli uvědomit, že Bůh má obzvláště na srdci útěchu pro ty, kdo byli utlačováni. „Hospodin je zdeptanému nedobytným hradem, v dobách soužení je hradem nedobytným“ (Ž 9,10).

Kromě toho Bůh naslouchá svému trpícímu lidu. I když církev možná neposlouchala správně a ostatní vám možná nevěnují pozornost, Bůh vás slyší. Když byli Izraelci zotročeni, je nám řečeno: „Bůh vyslyšel jejich sténání, Bůh se rozpomněl na svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem“ (Ex 2,24).

Ujištění: Lidské soudy jsou omylné, ale Boží soud je dokonalý.

Všichni víme, že lidské soudy, včetně církevních, se mohou mýlit. Ti, kdo však byli obětí zneužívání a nedočkali se spravedlnosti, tuto skutečnost pociťují na vlastní kůži a velmi bolestivě.

Je smutné vidět, jak často jsou pastoři, kteří se dopouštějí zneužívání, „vyšetřováni“ vlastními církevními orgány a shledáni nevinnými. Lidé zapomínají, že v případech duchovního zneužívání lidmi jako Mark Driscoll, James MacDonald a Steve Timmis – což jsou jen některé příklady z mnoha – je původní církevní vyšetřování údajně „osvobodilo“. Později se však ukázalo, že se skutečně dopustili zneužívání.

V každém z těchto tragických případů musely oběti zneužívání snášet kolísání a zvraty nedokonalého, lidského soudního procesu (v rámci církve). Ačkoliv se na zemi někdy podaří dosáhnout určité míry spravedlnosti, tyto případy ukazují, že naše konečná naděje musí spočívat jinde.

Musíme se tedy naučit důvěřovat Božímu soudu. I když vedoucí, který se dopustil zneužívání, prozatím zůstává ve službě, jednoho dne na něj Bůh uvalí svou vlastní spravedlnost ve svém neomylném a dokonalém soudu. Jak nám připomíná Pavel: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán‘ (Ř 12,19; srov. Dt 32,35).

Modlitba: Proste Boha, aby přivedl pachatele k pokání.

Ačkoli lidské soudy mají reálná omezení a ne vždy vynášejí spravedlivé rozsudky, existuje vždy jeden jistý způsob, jak přivést tyranského vůdce k zodpovědnosti: může se přiznat. V jednom případě na západním pobřeží se vedoucí, který byl obviněn z despotického a represivního chování (tj. duchovního zneužívání), skutečně přihlásil v církvi jako svůj vlastní žalobce. Jinými slovy, přiznal svou vinu.

U vedoucích, kteří se dopouštějí zneužívání, je to samozřejmě mimořádně vzácné. Jak ukázal Chuck DeGroat, jedná se obvykle o narcistické osobnosti, které trvají na své vlastní nevině (a velikosti) a za celou záležitost viní všechny ostatní (viz jeho kniha When Narcissism Comes to Church).

Nikdo však není mimo Boží dosah. Modlete se, aby Bůh – jakkoli by to bylo zázračné – přivedl toho tyranského vedoucího k hlubokému uvědomění si toho, co udělal, a aby činil pokání před těmi, kterým ublížil.

Naděje: Upřete svůj zrak na dokonalého Pastýře ovcí, který vás miluje a vykoupil vás

Poté, co Bůh v Ezechielovi 34 ostře pokáral špatné pastýře Izraele, nezastavil se u toho. Nabízí jiskřičku naděje: Nechte na sebe působit následující zaslíbení:

• Toto praví Panovník Hospodin: „Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Tak jako pastýř pečuje o své stádo, když je uprostřed svěřených ovcí, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny v den oblaku a mrákoty. Vyvedu je z národů, shromáždím je ze zemí a přivedu je do jejich země. Budu je pást na izraelských horách, při potocích a na všech sídlištích v zemi. Budu je pást na dobré pastvě; jejich pastviny budou na výšinách izraelských hor. Budou odpočívat na dobrých pastvinách, budou se pást na tučné pastvě na horách izraelských. Sám budu pást své ovce a dám jim odpočívat, je výrok Panovníka Hospodina. Ztracenou vypátrám, zaběhlou přivedu zpět, polámanou ovážu a nemocnou posílím, kdežto tučnou a silnou zahladím. Budu je pást a soudit“ (Ez 34,11–16).

Ano, naší největší nadějí je, že sám Bůh přijde a stane se naším Pastýřem. A je to Pastýř, který své ovce netýrá, ale položí za ně svůj život. Tímto Pastýřem je Pán Ježíš Kristus: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce“ (J 10,11).