Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. (Gn 9,2)
Při stvoření Bůh dal člověku vládu nade vším živým. Každý živý tvor ho měl poslouchat. Nyní Bůh znovu svěřuje člověku vládu nad zvířaty, ale je to jiná vláda – zvířata se budou bát lidí. Padne na ně bázeň a děs z člověka. To má mimochodem ukázat, jak na tom člověk je – budí hrůzu a děs. Hřích vzbuzuje odpor nejenom u Boha, ale také u Božího stvoření! Možná předtím – a před pádem to tak nepochybně bylo – vládli lidé nad zvířaty skrze lásku, ale po potopě to bude skrze strach. Bůh je svatý a vzbuzuje bázeň, o tom není žádných pochyb, ale Bůh vždycky vede a vládne skrze lásku a nikdy skrze strach. Strach používá ďábel k tomu, aby ovládal lidi a mohl s nimi manipulovat.
Nedávno jsem měl přednášku, při které jsem předkládal argumenty svědčící pro dostatečnost Písma. Šokovalo mě, jak málo lidí, a to v konzervativní evangelikální církvi, vůbec kdy slyšelo něco na toto téma. A to je problém.
Římskokatoličtí apologeti s rozhodností tvrdí, že Bible je „kniha, která patří církvi.“ Kánon Nového zákona (i Starého) byl „ustanoven“ církví, a tak tedy musí platit, že církev je matkou Písma.
Někteří lidé říkají, že nevydrží ani hodinu o samotě. Nemohou v takovém případě nic dělat, dokonce ani přemýšlet. Ovšem žádný křesťan takto mluvit nemůže. Stačí, když mu dám jedno slovo k přemýšlení – Kristus. Ať ho vyslovuje znovu a znovu. Nebo mu dám slovo Ježíš. Jen ho nechte, ať nad ním přemýšlí a zjistíte, že hodina utekla jako voda a že ani celá věčnost nebude dostatečná k tomu, abychom vyjádřili chválu svému Spasiteli.
Máme před sebou příběh, který je pozoruhodný v mnoha ohledech. Jako jeden z mála příběhů v Písmu popisuje, jak to bude po smrti. Ježíš jím navazuje na slova farizeů, kteří se mu posmívali kvůli Jeho učení o věrném správcovství a o správném zacházení s majetkem.
Problém nastal ve chvíli, kdy jsme s Chadem byli spolu už dost dlouho na to, abychom se začali kritizovat. Nestávalo se to často a nešlo o tvrdou kritiku, ale krůček po krůčku jsme oba začali vnímat, že dokonalost, kterou jsme v tom druhém viděli při chození, se vytrácí. Zjistili jsme, že pod tou snahou udělat na druhého dojem, byli jen dva lidé stejně nedokonalí jako ti všichni kolem. A protože jsem Chadova slova stavěla na tak nemožně vysoký piedestal, jakmile přišla kritika, hluboce mě zranila.
Žila jsem jeho komplimenty a chválou a umírala jeho kritikou, i když byla jemná.
Dnes večer nehodlám vstupovat do debaty o učení o vyvolení, abych jej dokazoval. To jsem už učinil jindy a jsem to připraven udělat znovu. Dnes mám za cíl hovořit o praktických dopadech, které jsou výsledkem z tohoto článku víry. My však nemůžeme přejít tento text, abychom si nevšimli, že si je velmi jistý, že jsou zde vyvolení a že tito vyvolení jsou zvláštním lidem. Protože oni jsou tady definováni jako ti vyvolení – tedy ti, kteří jsou jimi ve skutečnosti a pravdě.
Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.
