Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery - to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. (Gn 19,16)
Toto je skutečná rána pro moderní humanisty, kteří hlásají nezávislost člověka na Bohu a nezávislou svobodu lidské vůle. „Bůh by nikdy nejednal proti vůli člověka!“ „Bůh nikdy nebude znásilňovat člověka!“ To můžete opakovaně slyšet. Mohu s tím souhlasit, ale musím žádat důkladné vysvětlení. Zde jasně vidíme, že je to Bůh, kdo zachraňuje, a že skutečně zachraňuje tak, jak chce, kdy chce a koho chce. A že záleží především na jeho rozhodnutí a nikoliv na rozhodnutí člověka. Bůh nechal Lota doslova vytáhnout ze Sodomy. Dva andělé měli čtyři ruce a vytáhli ven jenom čtyři lidi. A ti čtyři lidé vyšli ven s prázdnýma rukama. Byli vysvobozeni, ale jako skrze oheň (1K 3,15). Jsme vychváceni z tohoto světa a nemáme vůbec nic.
Martin Lupáč (narozen pravděpodobně v Újezdě u Týna nad Vltavou, zemřel 20. dubna 1468 v Chotěboři) patří mezi neprávem opomíjené, avšak klíčové osobnosti husitské doby. Byl to všestranně vzdělaný muž, který jako kněz, teolog, polemik a především diplomat evropského formátu zásadním způsobem ovlivnil dějiny českého utrakvismu.
Pán Bůh skrze ústa zlých lidí vykonal mnoho dobrého. Například Kaifáš, když byl toho roku veleknězem, prorokoval: „Je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, a ne aby zahynul celý národ.“ To však neřekl sám od sebe, ale protože byl toho roku veleknězem. Duch svatý použil ústa tohoto kněze, ale Boží milost se jeho poskvrněného srdce nedotkla; neprorokoval totiž díky svým zásluhám, ale kvůli důstojnosti svého úřadu.
Pokračujeme ve výkladu prvního Pavlova listu Timoteovi, jsme ve třetí kapitole a zabýváme se jedním z nejdůležitějších praktických aspektů života církve – a tím je vedení církve. Z prvního verše už jsme si ukázali, že povolání ke službě starších má tři nohy, na kterých pevně stojí, tři části kvalifikace, které musí být v souladu. Jednoduše řečeno je zde vnitřní povolání, tedy touha být starším, být dohlížitelem Božího lidu, je tu odpovídající charakter a je tady rozpoznání církve.
Připomeňte si, co jsme četli: Když přišli z Babylonu, hned druhého roku chtějí stavět chrám na hoře Moria! Vyhledají ty staré základy. Hned obětovali a položili základní kámen, že budou stavět, a ti staří se dají do pláče kvůli tomu, jaké je to všecko chatrné! Jak nám můžeš mluvit o hvězdách, jaké jsem dosud neviděl? Tolik předesílám, a teď se obracím k našemu textu: „‚Já jsem s vámi, je výrok Hospodinův.‘ A Hospodin probudil ducha judského místodržitele Zerubábela, syna Šeltíelova, a ducha velekněze Jóšuy, syna Jósadakova, i ducha celého pozůstatku lidu. I přišli a dali se do díla na domě Hospodina zástupů, svého Boha.“
První cestou k jednotě je milost vnitřní, opravdové zbožnosti. V kom bude Duch Boží, ten se nepochybně těmito důvody a prosbami Ducha Božího pohne a svou mysl k jednotě skloní. Jaká je však k tomu cesta? Zastaralé nemoci se hojí nesnadno.
Odpověď: Rozdělovaly nás tři věci: sektářství, rozdílné názory na některé články víry a rozdílnost církevních řádů. Pokud se podaří stranám v těchto třech bodech porozumět, ukáže se snadná cesta k jednotě. Než k tomu přikročím, ukážu nejprve z Písma, že naše lidská dokonalost před Bohem záleží více v prostotě a upřímnosti prostého srdce než v nějaké bystré obratnosti mozku.
Bůh nejenom bdí nade vším stvořením, ale také všechno v něm vede a řídí ke svému cíli, jímž je dokonalá jednota v Kristu. Tato jednota by měla být zjevná tam, kde je nyní zjevná Kristova vláda, tedy v církvi. A právě nad tím se zamýšlí Jan Amos Komenský hned v následujícím článku. Na něj navazuje kázání Jana Karafiáta s provokativní otázkou ve svém názvu: Kdo bude stavět?
