I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. (Gn 12,1)
Bůh povolal Abrahama v Uru, kde jeho předkové sloužili jiným Bohům (Joz 24,2–3). Bůh vyvedl Abrahama z Uru (Gn 15,7). Jedna z teorií říká, že Ur je na jihovýchodě dnešního Íráku. Bůh povolal Abrahama. Boží povolání stojí na začátku cesty každého Božího člověka. Cesta následování Pána Ježíše Krista začíná tím, že Bůh člověka povolá – tak začala cesta každého z nás, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Bůh povolává! Bůh rozhoduje o povolání. Mnozí přišli za Pánem Ježíšem, že ho budou následovat, ale kolik jich jen zase odešlo – někteří smutní, jiní naštvaní, další uražení. Bůh ho zavolal a Abraham šel. A Abraham dorazil přesně tam, kde ho Bůh chtěl mít. To je dílo Boží milosti.
Mladí lvi řvou na svaté. Lev z pekla jim způsobuje nemalé potíže. Ačkoli se možná nedostane přímo na cestu svatosti – neboť tam žádný lev nebude – přesto se k ní velmi přibližuje. „Obchází jako lev řvoucí.“ Pokušení lze dobře přirovnat k útoku mladého lva na Samsona u Timnaty.
„Opravdu se snažím přivádět hříšníky k Ježíši a učinit z Pánova lidu horlivý, aktivní a svatý lid. Bůh, který čte v mém srdci, ví, že nejsilnější a nejvroucnější touhou mé duše je být užitečný při obrácení nesmrtelných duší. Snažím se je co nejvážněji varovat, co nejupřímněji je napomínat a co nejvřeleji je zvát; ale, ach, zdá se, že pracuji téměř nadarmo! Kdo uvěřil mému poselství a komu se zjevila Pánova paže? Jiní mají velké sbory — ale ten můj je malý. Jiní sklízejí mnoho ovoce; já mám jen tu a tam jednoho obráceného. Proč tomu tak je? Co může být příčinou?
V tomto textu ukazuje sv. Lukáš, jak se Ježíš zjevil již popáté. Stalo se to v neděli, když se dva učedníci vrátili z Emauz a řekli ostatním, jak ho potkali na cestě a jak ho poznali při lámání chleba. A milý Spasitel dokazuje svým učedníkům své zmrtvýchvstání pomocí tří smyslů: zrakem, hmatem a chutí, a nakonec to ještě uzavírá Písmem ke slyšení, když jim řekl: „To jsem měl na mysli, když jsem byl ještě s vámi.“
Pán Bůh zná slabost a křehkost našeho ubohého padlého rozumu. Ví, že i po obrácení je naše vnímání dobra a zla nesmírně nejasné. Ví, jak rafinovaně dokáže Satan pozlatit omyl zdánlivou pravdou a obléknout zlo do věrohodných argumentů, až vypadá jako dobro. Vědom si toho všeho, milosrdně nám poskytl neomylný standard pravdy a omylu, dobra a zla, a postaral se o to, aby tento standard byl zaznamenán v písemné podobě – v Písmu svatém.
Moc evangelia je naprosto úžasná, protože osvobozuje člověka z pout hříchu, smrti, ale také z pout pověr a tradic, a současně nám dává svobodu uctívat Boha uprostřed vlastní kultury, uprostřed vlastních tradic, pokud tedy nejsou přímo hříšné. Pán Ježíš Kristus svou smrtí zasadil smrtelnou ránu smrti a svou obětí na kříži přemohl smrt. Jasným důkazem je jeho zmrtvýchvstání.
Mnoho lidí nemá zájem o věčné věci. Více se starají o své kočky a psy než o své duše. Je velkým milosrdenstvím, když jsme přivedeni k zamyšlení nad sebou samými a nad tím, jak to máme s Bohem a s věčným světem. Často je to znamením, že se k nám blíží spása. Ze své přirozenosti nemáme rádi úzkost, kterou v nás vyvolávají duchovní starosti, a snažíme se, jako lenoši, znovu usnout. To je velká pošetilost, neboť je to nebezpečné pohrávat si s tím, když je smrt tak blízko a soud tak jistý.
