Tu padl muž na kolena, klaněl se Hospodinu a řekl: „Požehnán buď Hospodin, Bůh mého pána Abrahama, že od mého pána neodňal své milosrdenství a svou věrnost. Dovedl mě až do domu bratří mého pána.“ (Gn 24,26–27)
Modlitba je nezbytná. Ale stejně nezbytné je čisté srdce. Jen modlitba, která vychází z vědomí naší vlastní nedostatečnosti a z velikosti Boží milosti, nás může dovést k nalezení Boží vůle. Ruku v ruce s modlitbou jde také zkoumání. Eliezer ve víře jde, modlí se a zkoumá, jak Bůh odpovídá na jeho modlitby. A když zjišťuje, že ho Bůh přivedl do domu příbuzných jeho pána, tak vzdává Bohu chválu. Padá na kolena a chválí Hospodina. Veřejně dává najevo, že to byl Bůh, kdo ho na celé této cestě vedl. Eliezer je zaměřený na cíl. Dříve, než se občerstvil, než něco snědl, předkládá rodině Rebeky svou záležitost. Modlitba a čekání na Boha jsou úzce spojené s cílevědomým a rozhodným jednáním.
Než se dostaneme k oběma hlavním charakteristikám druhého verše třetí kapitoly 1. Timoteovi, musíme si znovu všimnout a zopakovat to, co zdůrazňuje a opakuje tento text – a to je naléhavost a vážnost povolání ke službě starších. První verš třetí kapitoly tuto závažnost vypíchl oním souslovím „věrohodné je to slovo“. Je to zdvižený prst, který říká, že teď musíte dávat dobrý pozor, teď přicházíme k životně důležitým věcem.
Jedním z nejčastějších obvinění vůči křesťanům je tvrzení, že křesťanství má hanebnou historii nesnášenlivosti a pronásledování. A co křížové výpravy? Nebo inkvizice?
Jak bychom na to měli reagovat?
Nenechme se těmito tvrzeními zastrašit. Právě biblický pohled na svět poskytuje nejpevnější základ pro práva jednotlivce, včetně práva na náboženskou svobodu.
Jak se dostal k Pánu Ježíši? Každý svou cestou, každý měl svůj vlastní příběh. Zde je nejprve Ondřej. On sám Ježíše nehledal, ale Jan Křtitel na něj ukázal, a tak Ondřej s Janem šli za ním. Koho potom hledají? Své vlastní bratry. Ondřej se ptá: „Kde je náš Petr, kde je náš Šimon! Milý bratře, mám vzácnou novinu!“ – „Copak?“ – „Našli jsme Mesiáše!“ A Petr jde.
„Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“ Tiší jsou ti, kteří vytrvají v dobru od začátku až do konce. Tiší jsou ti, kteří se nenechají strhnout ani napravo, ani nalevo. Když je někdo chválí, nepovyšují se nad to a netouží po tom být uctíváni ani se tím neslaví. Neuhnou doleva ani tehdy, když jsou hanobeni nebo když se jim děje jiné bezpráví – nehněvají se a neodplácí zlé zlem. Tiší jsou ti, kteří ani sami nejsou cizím bezprávím vyvedeni z míry k hněvu, ani svým chováním nepodněcují druhé k hněvu.
Pán nám skutečně mnoha způsoby neskutečně žehná a jeho Slovo patří k největším požehnáním, která od něj máme. Proto otevíráme toto číslo Pánovým blahoslavenstvím, jehož výklad je od Petra Chelčického. Po krásném kázání Jana Karafiáta pak následuje další ze série přednášek Sharon Jamesové, která se týká toho, jak křesťanství ovlivnilo svět – konkrétně je o tom, že biblické křesťanství navzdory všem excesům v historii prosazuje náboženskou svobodu.
Vy, kteří jste znepokojeni svými vlastními pochybnostmi, nesmíte dojít k závěru, že vás Pán zcela zavrhuje. On rozlišuje mezi dětinskou pošetilostí a zlobou vzpurníka: ví, co je ve vašem srdci, a ví, že patříte jemu. Jste jako loď, která je pevně zakotvena, a ačkoli se příliv valí a loď se kvůli němu houpá ze strany na stranu, takže se sami potácíte, loď se přesto neuvolnila ze svých kotev a vy nejste v žádném nebezpečí. Vaše víra je upřena na Krista a tato kotva vás drží; ačkoli jste trochu zmítáni, neztroskotáte kvůli hříchu, ale budete trpět mořskou nemocí kvůli své pošetilosti.
