Vstoupili jsme do nového roku. Co to pro nás znamená? Nová očekávání, nová předsevzetí? … nebo obavy, strachy, úzkosti? … anebo nic zásadního, jen opět změna čísla v kalendáři? S každým novým rokem se před námi otevírá taková „terra incognita“, země neznámá. Rádi bychom věděli, co se na nás chystá. Snažíme se to odhadnout nebo spočítat. Dalo by se říct, že v nás zápasí Naděje a víra versus beznaděj a strach.
Je to vůbec možné, aby takový utrápený a usoužený Jób a taková rozbitá církev měli dobrou naději? Sami nechtěli věřit: Bylo nám jak ve snu. Jóbovi žehnal Pán Bůh k posledu více než po celý jeho život. To jsou Boží fakta.
Elíhú viděl, jak velmoži země utlačují potřebné, a jejich panovačnou tyranii vysvětloval tím, že zapomínají na Boha: „Nikdo neříká: Kde je Bůh, můj Stvořitel?“ Jistě, kdyby mysleli na Boha, nemohli by jednat tak nespravedlivě. A co hůř, pokud Elíhúovi dobře rozumím, stěžoval si, že i mezi utlačovanými dochází ke stejnému odklonu srdce od Hospodina – volají kvůli paži mocných, ale běda, nevolají k Bohu, svému Stvořiteli, ačkoli on ke všem takovým přistupuje milostivě a vykonává spravedlnost a soud kvůli všem utlačovaným.
Máme před sebou jeden z Davidových žalmů, v němž je vyjádřena dětská důvěra v Boha. Mluví se tu o Bohu, který aktivně vysvobozuje, který je živý a působí. Počítáme s Bohem, který je aktivní a zasahuje do našich životů? Věříme, že Bůh jedná, že aktivně působí ve všech věcech tohoto světa, že sestupuje shůry, vlamuje se do našeho světa, do našich životů, do našich okolností?
Hospodinovi vykoupení už nyní chválí jeho jméno, oslavují jeho velebnost, radují se z jeho velikosti a těší se v jeho světle. Boží děti zpívají k Boží oslavě, jejich srdce přetéká vděčností a jejich jazyk plesá, protože poznali Pána a zakusili jeho milost, vyznali ho jako Pána a byli zachráněni pro věčnost.
Měl jsem to potěšení vjet do Leonského města v Římě krátce poté, co se ho zmocnila italská vojska, a všiml jsem si, že na každém domě byly co nejnápadněji umístěny znaky Italského království a jméno Viktora Emanuela. Nespokojili se s tím, že to mají nade dveřmi, ale po celém průčelí domů jste četli „Viktor Emanuel, král italský“, což svědčilo o tom, že se opravdu rádi vymanili z nadvlády papeže a přihlásili se k věrnosti konstitučnímu králi.
Jsme téměř u posledního žalmu a stále jsme mezi „haleluja“. Je to „nová píseň“, zjevně určená novému stvoření a lidem, kteří mají nové srdce. Je to taková píseň, jakou lze zpívat při příchodu Pána, kdy nové zřízení přinese zkázu bezbožným a čest všem svatým. Tón písně je nesmírně radostný a jásavý. Po celou dobu je slyšet rytmus nohou tančících dívek, které drží krok s tympánem a harfou.
29. prosince 2024 zemřel 39. prezident USA a držitel Nobelovy ceny míru z r. 2002, Jimmy Carter. V tomto článku se jihoafrický baptistický kazatel a misionář Peter Hammond zamýšlí nad jeho politikou, především tou zahraniční a hodnotí ji z biblického hlediska. Jedná se o vynikající analýzu, ze které se člověk může dobře učit biblickému rozlišování. –jk–
Vláda byla obviněna z toho, že klade na rodiče, kteří učí své děti doma, nadměrné a byrokratické požadavky a nutí je, aby místním úředníkům hlásili osobní informace o rodině. Byrokratické požadavky by mohly vést k tomu, že rodiče budou muset poskytovat hodinový přehled o životě dítěte a jeho vztazích s rodiči, jakož i o jeho zapojení do externích aktivit, včetně míst, kde se konají bohoslužby.
Je to píseň přírody a píseň milosti. Jako blesk prolétne vesmírem a zahalí nebe i zemi do jediného roucha slávy, tak klanění se Hospodinu v tomto žalmu osvěcuje celý vesmír a způsobuje, že září zářivou chválou. Píseň začíná na nebi, snáší se dolů k drakům a všem hlubinám a pak opět stoupá, dokud se k ní nepřipojí lid blízký Hospodinu.
To jsou tedy obecné závěry, ale mě skutečně zajímá jejich význam pro nás. Někdo mi v této chvíli možná řekne: „Co to má všechno společného s námi?“ A já se snažím ukázat, že to s námi souvisí úplně ve všem, protože jsme se opět dostali do situace, kdy jsou všechny tyto otázky nanejvýš důležité. Ať se nám to líbí, nebo ne, ať to vůbec chceme, nebo ne, jsme v této situaci. Žijeme shodou okolností v době, která je jedním z velkých dějinných zlomů, a to nejen ve světě obecně, ale i v dějinách křesťanské církve.
