Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9,11)
Zaslíbením smlouvy bylo, že země již nikdy nebude zničena potopou. V závěru osmé kapitoly Bůh tato slova řekl sám k sobě. Zavázal se ve svém srdci, že už nevyhladí tvorstvo potopou. To neznamená, že nepřijde soud – přijde a bude podobně strašlivý jako potopa, ale bude to soud ohněm. A bude ještě strašlivější než ten předchozí, protože bude věčný, definitivní, konečný. Ale na tomto místě se Bůh zavazuje smlouvou také lidem, že zemi nezničí potopou. Bůh sám mluvil o tom, že potopou se svět nezlepšil, protože i po potopě je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý (Gn 8,21). Přesto Bůh prokazuje lidem milost a dokonce tuto svou milost potvrzuje smlouvou, která je obrazem nové smlouvy zpečetěné Kristovou krví.
Je smutné, když vidíme, jak se dva křesťané rozcházejí. Víme, že by se to nemělo stávat, protože jsme jedno v Pánu Ježíši. A přirozeně se ptáme, čí je to vina a na čí straně bychom měli stát? Je však možné, že vina není na žádné straně. Podívejme se do Skutků 15,36–41, kde čteme o takové události, která nás při prvním čtení možná šokuje.
Každý křesťan je nakonec povolán k tomu, aby měl duchovní domov. Chodit každou neděli do jiné církve není totéž jako být součástí stejné skupiny věřících. Lidé se mě ptali, co bylo nejtěžší na změně povolání. Odpověděl jsem, že to bylo, jako by zmizelo sto mých nejlepších přátel. Bydlím ve stejném domě. Nakupuji ve stejných obchodech. Ale tolik lidí, které jsem miloval a kteří byli součástí mého života, už tam není.
Především co se týče učení: když nám Bůh skrze naše předky postavil na svícen světlo svého evangelia, neudrželi jsme se v mezích střídmé moudrosti. Namísto toho, abychom v tomto Božím jasu kráčeli pokorně a smýšleli střízlivě podle míry víry, kterou každému Bůh udělil, propadli jsme vyhledávání složitých metod, jak vykládat teologii. Začali jsme zkoumat a vysvětlovat všemožné jemné otázky, na nichž spása vůbec nezávisí, a u každé z nich jsme vymýšleli nekonečné důvody „pro a proti“.
V tomto světě nakonec vždy zvítězí progresivisté. Vím, že to nezní příliš optimisticky. To proto, že to optimistické není. Říkám to proto, že mnoho lidí, kteří se hlásí ke konzervativcům, často postupně, kousek po kousku, slevuje ze svých principů a podléhá agendě progresivistů.
Ježíš často mluvil o vedoucích – ať už v tom smyslu, že káral špatné vedoucí mezi Židy – zákoníky a farizeje, nebo v tom smyslu, že vysvětloval svým učedníkům, jak má vedení vypadat mezi nimi, přičemž jim často dával sám sebe za příklad.
Není to zvláštní, až překvapivé, že musíme být k modlitbě vybízeni? Zdálo by se, že k modlitbě budeme tíhnout sami od sebe. Pravdou však je, že modlitba je pro učedníky tou nejtěžší věcí. V 8. verši vidíme předpověď, že v posledních dnech, až Syn člověka přijde, bude jen málo těch, kdo se skutečně modlí. Ukažte mi člověka na kolenou a já vám ukáži někoho, kdo přemáhá mocnosti pekla.
