Ustavuji s vámi svou smlouvu. Už nebude vyhlazeno všechno tvorstvo vodami potopy a nedojde již k potopě, která by zahladila zemi.“ (Gn 9,11)
Zaslíbením smlouvy bylo, že země již nikdy nebude zničena potopou. V závěru osmé kapitoly Bůh tato slova řekl sám k sobě. Zavázal se ve svém srdci, že už nevyhladí tvorstvo potopou. To neznamená, že nepřijde soud – přijde a bude podobně strašlivý jako potopa, ale bude to soud ohněm. A bude ještě strašlivější než ten předchozí, protože bude věčný, definitivní, konečný. Ale na tomto místě se Bůh zavazuje smlouvou také lidem, že zemi nezničí potopou. Bůh sám mluvil o tom, že potopou se svět nezlepšil, protože i po potopě je každý výtvor lidského srdce od mládí zlý (Gn 8,21). Přesto Bůh prokazuje lidem milost a dokonce tuto svou milost potvrzuje smlouvou, která je obrazem nové smlouvy zpečetěné Kristovou krví.
Dr. Liz Evansová, bývalá lékařka NHS (britská Národní zdravotní služba) a spoluzakladatelka UK Medical Freedom Alliance (UKMFA), přednesla kritickou analýzu společenských, lékařských a církevních reakcí na pandemii covid-19, přičemž se zaměřila na porušení etických zásad a selhání církve při dodržování křesťanských principů. Níže je uveden podrobný souhrn jejích klíčových bodů, které jsou tematicky uspořádány:
Celá země se od základů hroutí. Podpalubí Titaniku nezadržitelně zaplavuje voda, ale na horní palubě dál hraje hudba a vesele se tančí. Lidé si naivně myslí, že když to ještě chvíli vydrží, všechno se vrátí do starých kolejí a svět bude zase takový, jaký byl. Nebude. Jako křesťané nesmíme být naivní, ale musíme být realisté, vidět, co se děje a správně to ve světle Božího slova pojmenovat. Bůh soudí zemi. Soudí ji kvůli bezbožnosti, která vládne a rozmáhá se. Za to musí patřit Bohu naše chvála, i když jsme součástí této hroutící se stavby.
Efezským 4,32 se objevuje na konci dlouhé řady napomenutí pro církev. Zní: „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ Pamatujte, že toto je napsáno církvi. Ať už tedy svět vypadá jakkoli, církev by měla tento verš ztělesňovat a odlišovat se od chování světa. Přinejmenším bychom měli být k sobě navzájem laskaví.
Soudit druhé je přivlastňování si výsady Boha, který je Soudcem celého světa. Je to usednutí na jeho soudnou stolici a převzetí jeho práce, jako byste řekli: „V této věci budu Bohem já.“ Pokud je ten, kdo si přisvojuje Kristovu funkci, aby se stal univerzálním vládcem a hlavou církve, nazýván antikristem, pak si dokážete představit, co dělá ten, kdo se (byť jen v jednom bodě) staví na místo Boha.
Tento v mnoha ohledech kontroverzní puritán byl skutečně Božím nástrojem. Neměl formální teologické vzdělání, studoval sám nebo s pomocí soukromých učitelů. Navzdory chartrnému zdraví a trvalým bolestem, které ho sužovaly celý dospělý život, se stal anglikánským duchovním a ve 26 letech začal sloužit v Kidderminsteru, kde byl až do roku 1661 – s pětiletou přestávkou v letech 1642–1647, kdy byl během občanské války kaplanem v parlamentním vojsku.
Musí nám naše nedostatky a slabosti bránit v účinné službě? A jak bychom měli smýšlet o ostatních členech církve, kteří mají zjevné, omezující nedostatky?
James Alexander Stewart zažíval jako evangelista obrovský úspěch. Ve věku 20 let byl tak vyhledávaný, že kázal čtyřikrát nebo pětkrát denně. Svůj čas také vyplňoval evangelizací na ulicích a v domácnostech. To bylo pro mladého muže příliš, aby to zvládl sám. Stewart k tomu řekl ...
