Když to uslyšel Herodes...
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Prvorozenému dal Josef jméno Manases (to je Bůh dal zapomenutí), neboť řekl: „Bůh mi dal zapomenout na všechno mé trápení a na celý dům mého otce.“ (Gn 41,51)
Bůh Josefovi požehnal a dal mu dva syny. Prvního pojmenoval Manases, což znamená „Bůh dal zapomenutí“. Bůh dal zapomenutí nejvyššímu číšníkovi a také mu dal rozpomenutí v pravý čas. A také Josefovi dal Bůh zapomenout na všechno jeho trápení a dům svého otce. Zanedlouho – a skutečně to nebude trvat déle než pár let, dá Bůh Josefovi, aby se rozpomenul – a potom se po celém Egyptě rozezní Josefův pláč a Josef se dá poznat svým bratrům. Řekne jim, aby se netrápili tím, že ho prodali do Egypta a nevyčítali si to, protože to byl Bůh, kdo ho do Egypta poslal před nimi, aby zajistil jejich potomstvo a připravil skrze něj veliké vysvobození. Josef dobře ví, že Bůh nade vším vládne a má všechno pevně ve své ruce.
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Je velkou úlevou v pokušeních, máme-li po ruce Slovo. Slovo Boží je nazváno „mečem ducha“ (Ef 6,17). Není nad tuto zbraň, máme-li ji v duchovním boji. Ti, kdo se ubírají na neznámé místo v době nebezpečí, neměli by vykročit bez tohoto meče. Jsme-li v nebezpečí, stačí, uchopíme-li meč Ducha. Čím lépe ovládáme Písmo, tím máme větší výhodu v zápasech s pokušením. Když ďábel zaútočil na Krista, ten měl pro něj připravené Písmo a tak ho přemohl.
Devatenácté století přineslo viktoriánské Anglii celou řadu vynikajících křesťanů. Mezi postavy známé i v naší zemi patří například jeden z otců bratrského hnutí, zakladatel sirotčinců a modlitebník, misionář německého původu George Müller (1805–1898), nebo baptistický pastor známý jako „kníže kazatelů“, Charles Haddon Spurgeon (1834–1892). Dalším, u nás ovšem prakticky neznámým baptistou, je muž nazývaný „kníže vykladačů“, Alexander Maclaren.
Skoro všechna nejednota v církvi pocházela a pochází od duchovních, a to z větší části kvůli věcem nepodstatným a nedůležitým:
Z nekázně kvůli sporným otázkám, které se řeší kvůli dokázání si vlastní důležitosti a protříbení argumentů, než kvůli tomu, co o nich Písmo říká. Takto jedni druhým připravují záludné otázky a každý si podle sebe vykládá Písmo, jak se mu hodí. Odtud tedy pocházejí hádky bez konce, z hádek pak závist, svár, rouhání, porušení mysli a zbavení pravdy, jak svědčí apoštol.
… jak je možné, že tolik křesťanů je uchváceno knihami, které jsou plytké, prázdné nebo knihami, které jsou rouhavé, jako je například kniha Chatrč? ... Když nějaký autor „křesťanské“ knihy, např. Paul Young v knize „Chatrč“, tvrdí, že Bible není pravdivé svědectví o Bohu, tak je jasné, že taková kniha nám žádný duchovní užitek nepřinese. Nehledě na všechna další rouhavá prohlášení, která v knize jsou.
Nauka našeho smíření s Bohem skrze smrt jeho Syna má za cíl zanechat v našich myslích hluboký vjem Kristovy lásky tím, že se o nás postaral; pokud by však nebyla uváděna obezřetně, mohli bychom získat velmi mylné představy o Otci. Pokud si například představujeme, že Otec potřeboval svého Syna, aby ho k tomuto plánu nasměroval, potom musíme připsat veškerou slávu svého spasení Synu a Otce považovat za někoho, kdo se pouze podvolil přání svého Syna a kdo nám prokázal milosrdenství jen díky němu. Celý plán našeho spasení však vzešel od Otce – samotné darování Spasitele bylo ovocem Otcovy lásky.