Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Nevíme, kdy se Pán Ježíš narodil, ale z Písma je naprosto zřejmé, že tady byl jeden konkrétní okamžik, kdy se Slovo stalo tělem, kdy Marie počala z Ducha svatého. Kdy Duch svatý způsobil, že se vajíčko v jejím těle začalo dělit a růst, jako kdyby došlo k jeho oplodnění spermií, k čemuž ale nedošlo, protože Marie „nepoznala muže“ (Lk 1,34), ale Bůh sám to způsobil svou mocí a v těle Marie začal růst nový život.
Příběh o narození Spasitele známe díky vyprávění evangelií. Nejkošatěji vypráví vánoční příběh Lukáš. Jeho vánoční betlém má nejvíce postav: Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Josef, Marie, Gabriel, Augustus, Quirinius, andělé, pastýři… Jen ty mudrce a krutého Heroda přenechal Lukáš Matoušovi. A každá ta postava nějakým způsobem zapadá do vánočního příběhu. Ale jedné postavy jako by se evangelíci, báli. Nikoliv krutý Herodes, ale Marie.
Mojžíš nás v Žalmu 90 vybízí, abychom se učili počítat své dny, resp. volá k Bohu, aby nás to učil on sám, protože my sami toho nejsme schopni. Je mnohem jednodušší žít životem „průtokového ohřívače“, kdy je na jedné straně vstup a na druhé straně výstup a není potřeba se ničím zatěžovat, cokoliv promýšlet nebo se něčím zabývat. To je popis konzumního způsobu života, který se nevyhýbá ani křesťanům.
Jednoho dne jsem se ubytoval v hostinci v jednom ze severoitalských údolí, kde byla podlaha strašně špinavá. Napadlo mě poradit paní domácí, aby ji vydrhla, ale když jsem zjistil, že je z hlíny, uvědomil jsem si, že čím víc by ji drhla, tím by to bylo horší. Člověk, který zná své vlastní srdce, brzy pochopí, že jeho zkažená povaha nepřipouští žádné vylepšení; musí mu být vštípena nová povaha, jinak se člověk jen „prodrhne k větší špíně“. „Musíte se znovu narodit!“
