Hospodin, který vysvobozuje (Ex 1–40)

Pokoj vám a milost, bratři a sestry. Minulý týden jsme uzavřeli knihu Genesis takovým stručným shrnutím celé knihy. Myslím, že to je moc dobré a užitečné, když se můžeme podívat na celou biblickou knihu z ptačí perspektivy, z určitého nadhledu. Chtěl bych, abychom takové shrnutí udělali postupně u každé knihy Bible.

V Novém zákoně už jsme tímto způsobem prošli listy Filipským, Koloským a 1. Tesalonickým. Tuto a příští neděli bych se chtěl věnovat dalším dvěma knihám tentokrát ze Starého zákona – knihám Exodus a Leviticus. Jsou to další dva díly ze skupiny knih, které se také nazývají Pentateuch, což je z řeckého πεντάτευχος a znamená to pět knih (hebr. je to Chamiša chumšej Tora – pět pětin tóry). Tóra, to je pět knih Mojžíšových – víte, že někdy (např. v modrých Biblích, které tady používáme) jsou také takto označované – jako 1., 2., … kniha Mojžíšova. Pojďme se ale nejdřív ztišit k modlitbě a vyprosit si Boží požehnání.

Druhá kniha Mojžíšova se nazývá Exodus. Je to z řec. ἔξοδος, což znamá vyjití. Hebrejsky se tato kniha ‚welleh šemot‘ (‚jména‘ – podle prvního podstatného jména knihy v hebrejštině):

• [Toto jsou] jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem… (Ex 1,1)

Křesťané používají název Exodus. Tento název vystihuje obsah knihy, neboť jednou z největších událostí, a možná největší událostí v dějinách Izraele vůbec, bylo právě vyjití z Egypta, které je popsané v první polovině knihy.

Kniha Exodus bezprostředně navazuje na knihu Genesis. Navazuje na ní myšlenkově, jak ukazuje hned první verš, navazuje tematicky – děj je pokračováním toho, co se dělo v poslední kapitole knihy Genesis – navazuje na to, co se dělo po Josefově smrti. Mojžíš zapsal události, o nichž jsme četli v knize Genesis, někdy v době, kdy vyváděl Izraelce z Egypta. Kniha Genesis měla být povzbuzením pro lid, který mířil do země, kterou nikdo z nich nikdy neviděl. Kniha Exodus je takovou kronikou nebo deníkem, kam Mojžíš zaznamenal události, které se odehrávaly v souvislosti s vyvedením Izraelců z Egypta. Nebudeme procházet všemi událostmi, které jsou zaznamenané v knize Exodus – je jich hodně a věřím, že jednoho dne se dostaneme k tomu, že knihu Exodus projdeme podobně, jako jsme prošli knihu Genesis. Dnes si připomeneme hlavní události knihy Exodus a na některých z nich si ukážeme, jak veliký je Bůh, který se nám dává poznat v této knize a jak tato kniha ukazuje na Krista. Pojďme tedy k prvnímu bodu.

I. Vyvedení z Egypta – vysvobození z otroctví (kap. 1–18)

• Čtyři sta osmdesát let po vyjití Izraelců z egyptské země, čtvrtého roku svého kralování nad Izraelem, v měsíci zívu, což je druhý měsíc, začal Šalomoun budovat dům Hospodinu. (1Kr 6,1)

Král Šalamoun začal stavět chrám v roce 967 před Kristem. Takže Mojžíš vyvedl Boží lid z Egypta v roce 1447 před Kristem. Ale první zaznamenané události knihy Exodus nás vracejí do doby skoro o století starší.

Příběh Mojžíše, muže Božího (kap. 1–4)

Mojžíš vysvětluje, co se stalo v Egyptě. Hned na začátku knihy čteme o tom, že zemřel Josef i všichni jeho bratři a celé to pokolení (Ex 1,6). Izraelci se rozplodili přesně tak, jak to Bůh předpověděl. Stal se z nich veliký a mocný národ, takže Egypťané dostali strach. Další faraon, který už neznal Josefa, se rozhodl, že tento lid zotročí. Dokonce v Písmu čteme, že to byl Bůh, kdo změnil srdce pohanů, takže se obrátili proti Izraeli:

• Hospodin velice rozplodil svůj lid, dopřál mu, aby zdatností předčil protivníky, jejichž srdce změnil, takže začali jeho lid nenávidět a záludně jednat s jeho služebníky. (Ž 105,24–25)

Byl to Bůh, kdo způsobil, že se Egypťané báli Izraelců a proto je podrobili nuceným pracím. Hospodin věděl, jak vzbudit v Egypťanech hněv proti Izraelcům, kteří potom k Bohu volali a prosili Ho o vysvobození. Je to neuvěřitelné, ale Písmo učí, že antisemitismus v Egypťanech, včetně samotného faraona, vzbudil sám Bůh. Faraon nařídil porodním bábám, aby všechny izraelské chlapce hned po narození zavraždili. Ale hned na začátku knihy Exodus se setkáváme s Boží bázní na straně lidí, a s Boží dobrotou vůči lidem:

• Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domům. (Ex 1,21)

Tady začíná příběh Mojžíše, který se narodil izraelské ženě z kmene Levi.

• Mojžíšovi rodiče věřili, a proto svého syna tři měsíce po narození ukrývali; viděli, že je to vyvolené dítě, a nezalekli se královského rozkazu. (Žd 11,23)

Od počátku Exodu čteme o víře. Je tady něco, co se bude opakovat až do příchodu Krista – je tady víra jednotlivců v kontrastu k nevěře celého národa. První tři kapitoly popisují dlouhých osmdesát let – Mojžíš se narodil, vyrostl na dvoře faraona, vychovala ho faraonova dcera. Mojžíš se podobal Josefovi. Dokonce o něm čteme, že se vyučil vší egyptské moudrosti.

• Mojžíš věřil, a proto, když dospěl, odepřel nazývat se synem faraónovy dcery. Raději chtěl snášet příkoří s Božím lidem, než na čas žít příjemně v hříchu; a Kristovo pohanění pokládal za větší bohatství než všechny poklady Egypta, neboť upíral svou mysl k budoucí odplatě. (Žd 11,24–26)

Mojžíš se ve svých osmdesáti letech setkal s Bohem, který ho povolal k tomu, aby vyvedl Izraelce z egyptského otroctví.

Velikou mocí (kap. 5–12)

Bůh zasáhl Egypt tvrdými ranami, a donutil Egypťany, aby doslova vyhnali Izraelce a ještě jim vydali všechno své bohatství. Mojžíš napsal:

• Izraelci jednali podle Mojžíšova rozkazu; vyžádali si též od Egypťanů stříbrné a zlaté šperky a pláště. A Hospodin zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů a oni jim vyhověli. Tak vyplenili Egypt. (Ex 12,35–36)

Hospodin změnil srdce Egypťanů, takže ačkoliv nenáviděli Izraelce, když přišel čas, zjednal lidu přízeň v očích Egypťanů. Kniha Exodus nám popisuje Boha, který vládne ohromnou mocí – nejenom mocí nad přírodními živly, jak se to projevuje v egyptských ranách nebo když se otevřelo Rudé moře a Bůh provedl Izraelce středem, ale také mocí nad lidským srdcem. V Exodu se setkáváme s celou řadou velikých zázraků a znamení. Bůh se tady dává poznat svému lidu. Vyvedení z Egypta je klíčovou událostí celého Starého zákona. Je to obraz spasení. Bůh zachraňuje svůj lid. Je to dvojsečná událost – na jedné straně záchrana Božího lidu a na straně druhé strašlivý trest pro jejich nepřátele. Je to obraz budoucích věcí:

• To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. (Ko 2,17)

Bůh zachránil svůj lid skrze prolití krve beránka a potrestal hřích zabitím prvorozeného syna. To se naplnilo v Ježíši Kristu. On je beránkem, který snímá hříchy světa – a musí být beránkem, který snímá právě tvé, vaše hříchy. On je prvorozeným a jednorozeným Synem Božím, který byl zabit na kříži, kde na Něj byl vylit Boží hněv. Nesl trest místo nás. Vyjití z Egypta ukazuje dopředu, ukazuje na Krista. Bůh vysvobodil svůj lid z otroctví. Izraelci byli zotročeni Egypťany a Bůh je z tohoto fyzického otroctví vysvobodil.

• Izraelci vytáhli z Ramesesu do Sukótu, kolem šesti set tisíc pěších mužů kromě dětí. Vyšlo s nimi také mnoho přimíšeného lidu a obrovská stáda bravu a skotu. (Ex 12,37–38)

Příběh Izraele (kap. 13–18)

Tady nacházíme zárodek zmiňovaných budoucích problémů. Izraelci se smísili s dalšími lidmi. Izraelci byli vysvobozeni z fyzického otroctví do svobody, ale v srdci zůstali stále otroky. Za velikých znamení a divů vyšli z Egypta. Hospodin je doprovázel v ohnivém sloupu. Na celý Egypt i na samotné Izraelce dopadla bázeň z Boží velikosti. Izraelci sice vyšli z Egypta, ale jejich nitro zůstalo stále stejné. Sotva vyšli z Egypta, tak začali reptat. Přišli první těžkosti na cestě a Izraelci už říkali, Mojžíš nás zavedl do pouště, abychom tu umřeli. Co budeme jíst, co budeme pít? Vzpomínali na hrnce masa v Egyptě. Rychle zapomněli na těžkou práci, kvůli které volali k Bohu a prosili ho o vysvobození.

Je to jako když začne hořet louka a jedovatí hadi začnou utíkat. Mají strach z ohně. Ale tento strach je nezbaví jedu. Mnoho lidí má strach z Božího soudu – mnoho přimíšeného lidu vyšlo s Izraelci, mnoho z těch, kdo jsou v církvi, jsou takovým přimíšeným lidem. Mají strach z Božího soudu, ale strach z pekla z nikoho křesťana neudělá. To může udělat jenom Boží milost, která promění srdce člověka. Pokud nevidíte takovou proměnu ve svém životě, ale máte pocit, že jste stále jako Izraelci, kteří vyšli z Egypta, potom volejte k Bohu a proste ho o slitování a milost. Neodmítne nikoho, kdo k Němu přichází (J 6,37). Kdo hledá, najde, kdo prosí, dostává a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Mt 7,8). Ale tady příběh Exodu nekončí. Bůh je trpělivý a milostivě vede vzpurný lid. Slitovává se nad nimi.

• Ale on se slitovával, zprošťoval je nepravostí, nevydal je zkáze, často odvrátil svůj hněv a nedal zcela procitnout svému rozhořčení, pamatoval, že jsou jenom tělo, vítr, který zavane a už se nevrací. (Ž 78,38–39)

II. Vydání zákona – vysvobození z hříchu (kap. 19–24)

Hospodin dovedl svůj lid až k hoře Sinaj, kde se Izraelci na Boží pokyn zastavili. Tady došlo k druhé nejvýznamnější události v dějinách Izraele – Hospodin vydal svému lidu zákon. Dal lidem jasná pravidla a nařízení, podle nichž měli žít. Zákon ale nedostali až na hoře Sínaj:

• Tam [v Maře] dal Hospodin lidu nařízení a právní ustanovení a podrobil jej tam zkoušce. (Ex 15,25)

Ale teprve na hoře Sínaj uzavřel Hospodin s Izraelci smlouvu. Ovšem nebylo to jen tak – předtím, než se dal Izraelcům poznat, museli se:

Příprava – posvěcení (kap. 19)

Předtím, než se Hospodin dal poznat Izraeli, tak vyžadoval, aby se posvětili. Bůh se rozhodl, že promluví ke svému lidu. Zjevil Izraelcům svou slávu na hoře Sinaj a promluvil k nim svým hlasem. Poslechněte, co Bůh řekl:

• Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým. (Ex 19,5–6)

Nepřipomíná vám to něco? Všimněte si, že je zde jasná podmínka – pokud budou poslouchat Hospodina. Nikdy k tomu nedošlo. Bůh nazývá Izraelce lidem tvrdé šíje. Jejich srdce se stále odvracelo od Hospodina. Znovu si musíme připomenout, že jde o stín budoucích věcí – Bůh zaslibuje novou smlouvu a s ní také nové srdce, měkké, milující Boha a Jeho slovo. Tato smlouva byla uzavřena Ježíšem Kristem – poslouchejte, co je řečeno církvi:

• Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování. (1Pt 2,9–10)

Nová smlouva je založená na Boží milosti, na Božím slitování, na Božím díle, nikoliv na lidských skutcích, nestojí na poslušnosti. Pozor! Neodstraňuje poslušnost, ale není na ní postavená. Křesťané jsou rod vyvolený, … ABY…

Bůh dal svému lidu zákon (kap. 20–23)

Ve dvacáté kapitole nacházíme jeden z nejznámějších textů Bible – není známý tak, že by ho lidé znali, ale vědí o něm – je to Desatero. Když se zeptáte lidí na něco ohledně křesťanství, tak to bude jedna z věcí, které pravděpodobně budou vědět. Ovšem, když se jich zeptáte na konkrétní přikázání, tak možná budou znát dvě tři, ale to je tak všechno. Boží slovo nás ujišťuje o tom, že zákon je dobrý a přikázání jsou spravedlivá a svatá. Ale normou křesťanského života není Desatero, ale Kristus.

• Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1K 9,21)

Znamená to, že si křesťané mohou žít, jak chtějí? To rozhodně ne! Jen se podívejte, kdo je náš Bůh! Je to svatý Izraele. Když promluvil, tak se země chvěla, a lidé křičeli hrůzou. Náš Bůh je spalující žár (Žd 12,29). Naší dokonalou normou je sám Ježíš Kristus. Jan nám připomíná, že:

• Kdo říká, že v něm zůstává, musí žít tak, jak žil on. (1J 2,6)

Ale ani zákon není bez užitku – je tady k tomu, aby nás usvědčoval z hříchu a vedl do náruče toho, který jediný hříchy odpouští a posvěcuje se za nás – zákon nás vede ke kříži Ježíše Krista. Pavel k tomu říká:

• Víme, že zákon je dobrý, když ho někdo užívá správně a je si vědom, že zákon není určen pro spravedlivého, nýbrž pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy, smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení. (1Tm 1,8–10)

Zjevení Boží slávy (kap. 24)

Bůh dal svému lidu zákon a potom měl obecenství se staršími Božího lidu. Dvacátá čtvrtá kapitola Exodu je jednou z nejkrásnějších kapitol v této knize. Je zde obřad uzavření smlouvy s Izraelem. Mojžíš postavil kamenný oltář, přinesl oběti a Bůh skrze krev uzavřel smlouvu s Izraelem:

• Potom vzal Knihu smlouvy a předčítal lidu. Prohlásili: „Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil.“ Mojžíš vzal krev, pokropil lid a řekl: „Hle, krev smlouvy, kterou s vámi uzavírá Hospodin na základě všech těchto slov.“ (Ex 24,7–8)

Už toto je spojené s velikou slávou, ale to, co následuje, je ještě větší. Sedmdesát izraelských starších vystoupilo na horu spolu s Mojžíšem, Áronem a jeho syny Nádabem a Abíhú:

• Uviděli Boha Izraele. Pod jeho nohama bylo cosi jako průzračný safír, jako čisté nebe. Ale nevztáhl ruku na nejpřednější z Izraelců, ačkoli uzřeli Boha; i jedli a pili. (Ex 24,10–11)

III. Vybudování stánku – vysvobození z modloslužby (kap. 25–40)

Teprve po těchto událostech Bůh zavolal Mojžíše a dal mu kamenné desky.

Mojžíš na hoře (kap. 25–31)

Mojžíš vystoupil na horu a byl s Bohem čtyřicet dní. Kromě kamenných desek dostal řadu dalších přikázání včetně toho, jak má být Bůh uctíván.

Mojžíš dostal od Boha dvě desky zákona, na kterých bylo Božím prstem napsáno deset slov, zkrácená verze Desatera (Ex 34,28 ČSP). Často můžete slyšet, že na jedné desce byla první čtyři přikázání, která se týkají našeho vztahu s Bohem, a na druhé desce bylo dalších šest přikázání, která mluví o vztazích mezi lidmi. Lidé, kteří se zabývají biblickou archeologií a smlouvami ale říkají, že celý obřad uzavření smlouvy přesně odpovídá tomu, jak se v době Mojžíše uzavírali smlouvy. Součástí uzavření smlouvy vždy bylo vyhotovení smlouvy ve dvou kopiích. Je tedy velmi pravděpodobné, že Mojžíš dostal od Boha dvě desky zákona, které byly naprosto identické – každá deska obsahovala všech deset slov.

Kromě desek zákona Bůh ukázal Mojžíšovi vzor stánku, truhly smlouvy, oblečení kněží a to do všech detailů. Možná vám bude čtení těchto pasáží připadat trochu nudné – je zde detailně popsáno všechno možné: zlaté tyče, svorky, desky, oblečení velekněze – nárameníky, destičky, šňůry, roucha zdobená zlatem i roucha prostá, jednoduchá. Člověk se v těchto popisech velice snadno ztratí. Ale znovu si musíme říci, že Boží slovo není nesmyslné a Bůh má na mysli skutečně každý detail. Nový zákon nám říká, že zná počet vlasů na vaší hlavě. Zmíním jenom jednu věc – velekněz měl mít na prsou zlatou destičku s dvanácti drahými kameny a na každém kameni bylo vyryto jméno jednoho izraelského kmene. V Ex 28 je celá řada detailů, které se týkají této věci. Ale znovu to vše ukazuje dopředu.

Náš velekněz – Ježíš Kristus – má na svých prsou, na svém srdci jméno každého z nás. Ačkoliv jsme byli jeho nepřátelé, tak jsme se stali Jeho lidem, stali jsme se mu drahými. Stali jsme se mu tak drahými, že za nás položil svůj život. Jeho srdce nyní bije pro nás – pro Jeho církev, Jeho nevěstu – a tou nevěstou jste vy!

Modlářství Izraelců (kap. 32–33)

Příběh Izraelců je známý a nepokračuje příliš vesele. Když viděli, že se Mojžíš dlouho nevrací, tak přemluvili Árona (a nezdá se, že jim dalo příliš mnoho práce), aby jim odlil sochu boha, který je vyvedl z Egypta. Místo živého Hospodina, kterého všichni slyšeli na vlastní uši a jehož viděli v oblakovém a ohnivém sloupu, začali uctívat zlaté tele. To tele byl jejich Bůh, který je vyvedl z Egypta. Odlili zlaté tele a říkali mu Hospodin. Hned po chvílích slávy přichází modlářství. A nemysleme si, že s námi je to lepší. Bůh nám sice dal nové srdce, ale naše stará přirozenost se stále vzpírá a hledá modly, které by mohla uctívat. Tou nejčastější modlou současných křesťanů je svět a jeho kultura, která se plíživě dostala do církve a nahrazuje uctívání v Duchu a v pravdě. Nejsme imunní vůči modloslužbě a stejně jako Izraelci potřebujeme Boží milost, abychom stáli v pravdě a uctívali Boha tak, jak se Mu to líbí:

• Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)

Podobnou výzvu dal Mojžíš lévijcům, když sestoupil z hory:

• Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: „Kdo je Hospodinův, ke mně!“ Seběhli se k němu všichni Léviovci. … Potom Mojžíš řekl: „Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání.“ (Ex 32,26.29)

Kvůli modloslužbě přišel strašlivý Boží soud a zahynuly tři tisíce mužů. Ale také se zjevila:

Boží milost (kap. 34)

Bůh odpustil lidu jejich modlářství, když činili pokání a hledali Jeho tvář. A povolal Mojžíše znovu k sobě na horu. Mojžíš měl vytesat jiné dvě kamenné desky, protože ty první roztříštil, když uviděl modlářství lidu.

• A byl tam s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. (Ex 34,28)

Bůh se slitoval nad Izraelem a obnovil svou smlouvu. Izraelci činili pokání a v následujících kapitolách můžeme vidět, že i oni:

Obnovená poslušnost (kap. 35–40)

Poslední kapitoly Exodu mluví o tom, jak Izraelci stavěli stánek a všechno, co s ním souviselo. Chtěl bych tady upozornit na tři věci:

1. Na poušti nebylo žádné zlato ani nic, co by Izraelci mohli použít ke stavbě stánku. Ale Bůh sám se postaral o všechen materiál, když Izraelci vyplenili Egypt. Nyní mohli přinést všechno, co předtím získali – a vidíme, že to přinášeli dobrovolně, ochotně a s radostí.

• I přinášeli Izraelci dobrovolný dar Hospodinu, každý muž a žena, které pudilo srdce, dobrovolně přinášeli všechno potřebné k dílu, které skrze Mojžíše přikázal Hospodin vykonat. (Ex 35,29)

Tady už vidíme něco trochu jiného než předtím. Zde jsou přinejmenším některá srdce lidí proměněná – jejich srdce je pudilo – dobrovolně přinášejí dary. To je Boží dílo. To je známkou proměněného srdce.

2. Všechno, čím měli Izraelci uctívat Hospodina, bylo od Něho samotného. Bůh chce, abychom ho uctívali tak, jak si to přeje On sám. Máme ho uctívat tím, co nám dal. Máme Ho uctívat tak, jak nám to zjevuje On ve svém Slově. Tady není místo pro naše vlastní nápady a způsoby. Kdybychom jednali podle sebe, tak bychom znovu odlévali zlaté tele a vraceli se k modlářství. S tím velice úzce souvisí ta druhá věc:

3. Refrénem posledních kapitol knihy Exodus je poslušnost.

• Všechnu práci vykonali Izraelci přesně tak, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal. Mojžíš celé dílo prohlédl; ano, vykonali je přesně tak, jak Hospodin přikázal. A Mojžíš jim požehnal. (Ex 39,42–43)

Bůh jednal v životech Izraelců. Tady můžeme vidět, v jaké vážnosti bylo Boží slovo – jednali přesně podle něj. Dnes někdy můžete slyšet křesťany, jak říkají, že stejně nemůžeme Boží slovo naplnit, tak nemá smysl ani usilovat o to, abychom podle něj žili. Kdybychom příliš zdůrazňovali poslušnost detailům v Písmu, tak bychom byli jako zákoníci. Jak tragické je takové smýšlení! To je kompromis. To je cesta, která vede přímo k hříchu.

• Poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. (1S 15,22)

Závěr – Bůh vysvoboditel

Kniha Exodus nám ukazuje velikého Boha. V první knize Bible, v Genesis, to byl Bůh stvořitel, Bůh soudce a Bůh plný milosrdenství. Také v druhé knize Mojžíšově najdeme celou řadu charakteristik. Mnohých jsme se dotkli. 

Bůh, který vysvobozuje

Bůh slíbil, že vysvobodí svůj lid a udělal to. Vykoupil Izraelce. Vykoupení ukazuje jediným směrem – a to k Ježíši Kristu. Ke Kristu beránkovi, který zaplatil, jehož krev se prolévá za mnohé. Bylo zaplaceno výkupné, proto Písmo říká, že nepatříme sami sobě, ale Bohu (1K 6,20).

Bůh, který posvěcuje

Svatý znamená oddělený. Bůh sám si pro sebe oddělil svůj lid. Tento lid učí žít ve svatosti. A to znovu ukazuje na Krista:

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Svatost je aktivní. Souvisí s dobrými skutky, souvisí s uctíváním.

Bůh, který vyžaduje uctívání

Bůh je hoden chvály a uctívání. Žádné modly toho nejsou hodny. Bůh je hoden uctívání už jenom z toho důvodu, že je Bůh. Je to nejvyšší bytost. Ale kromě toho je svatý, dokonalý, je veliký ve své slávě a moci. Je mocný, takže se celá zem třese, když Bůh promluví. Boha nelze neuctívat. Ale kromě toho Bůh žádá po svém lidu, aby Ho uctíval. Je to nejenom nutnost, ale je to také příkaz. Bůh nám přikazuje, abychom Ho uctívali, a ukazuje, jak to máme dělat – tím, že budeme sami sebe přinášet jako živou a svatou oběť.

To je něco, co znovu můžeme udělat jenom a jedině díky Kristu.

Ježíš Kristus

 On je také hlavní postavou knihy Exodus. On je hlavní postavou celého Písma. Židé hledali v Písmu moudrost a věčný život, ale Ježíš jim řekl:

• Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39)

Exodus svědčí o Kristu. Jako byl Josef obrazem Krista v Genesis, tak je Mojžíš obrazem Krista v Exodu. Ale nejenom ve stínech můžeme vidět Krista v knize Exodus. Na mnoha místech je přítomen přímo:

• Chtěl bych vám připomenout, bratří, že naši praotcové byli všichni pod oblakovým sloupem, všichni prošli mořem, všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem, všichni jedli týž duchovní pokrm a pili týž duchovní nápoj; pili totiž z duchovní skály, která je doprovázela, a tou skálou byl Kristus. (1K 10,1–4)