Když to uslyšel Herodes...
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Noe udělal všechno, jak mu Hospodin přikázal. (Gn 7,5)
To je refrén víry – věřil, a podle toho jednal. Také nás Bůh volá k tomu, aby jeho vůle byla naším pokrmem. Co nám přikazuje? Především a na prvním místě, abychom věřili v toho, kterého on poslal. Odtud potom plyne všechno ostatní. To je spasení z milosti skrze víru a na něj navazuje chození s Bohem, které se projevuje úplně stejně, jako v životě Noeho – poslušností Bohu a jeho Slovu. Bůh nás volá ke Kristu, a my přicházíme, držíme se ho, následujeme ho, a čím víc ho poznáváme, tím víc ho milujeme a tím horlivěji ho posloucháme. Jdeme do Božího slova, učíme se z něj a jednáme podle toho, co čteme v jeho Slově. To je chození s Bohem.
Když to uslyšel Herodes, znepokojil se a s ním celý Jeruzalém. (Mt 2,3)
Je velkou úlevou v pokušeních, máme-li po ruce Slovo. Slovo Boží je nazváno „mečem ducha“ (Ef 6,17). Není nad tuto zbraň, máme-li ji v duchovním boji. Ti, kdo se ubírají na neznámé místo v době nebezpečí, neměli by vykročit bez tohoto meče. Jsme-li v nebezpečí, stačí, uchopíme-li meč Ducha. Čím lépe ovládáme Písmo, tím máme větší výhodu v zápasech s pokušením. Když ďábel zaútočil na Krista, ten měl pro něj připravené Písmo a tak ho přemohl.
Devatenácté století přineslo viktoriánské Anglii celou řadu vynikajících křesťanů. Mezi postavy známé i v naší zemi patří například jeden z otců bratrského hnutí, zakladatel sirotčinců a modlitebník, misionář německého původu George Müller (1805–1898), nebo baptistický pastor známý jako „kníže kazatelů“, Charles Haddon Spurgeon (1834–1892). Dalším, u nás ovšem prakticky neznámým baptistou, je muž nazývaný „kníže vykladačů“, Alexander Maclaren.
Skoro všechna nejednota v církvi pocházela a pochází od duchovních, a to z větší části kvůli věcem nepodstatným a nedůležitým:
Z nekázně kvůli sporným otázkám, které se řeší kvůli dokázání si vlastní důležitosti a protříbení argumentů, než kvůli tomu, co o nich Písmo říká. Takto jedni druhým připravují záludné otázky a každý si podle sebe vykládá Písmo, jak se mu hodí. Odtud tedy pocházejí hádky bez konce, z hádek pak závist, svár, rouhání, porušení mysli a zbavení pravdy, jak svědčí apoštol.
… jak je možné, že tolik křesťanů je uchváceno knihami, které jsou plytké, prázdné nebo knihami, které jsou rouhavé, jako je například kniha Chatrč? ... Když nějaký autor „křesťanské“ knihy, např. Paul Young v knize „Chatrč“, tvrdí, že Bible není pravdivé svědectví o Bohu, tak je jasné, že taková kniha nám žádný duchovní užitek nepřinese. Nehledě na všechna další rouhavá prohlášení, která v knize jsou.
Nauka našeho smíření s Bohem skrze smrt jeho Syna má za cíl zanechat v našich myslích hluboký vjem Kristovy lásky tím, že se o nás postaral; pokud by však nebyla uváděna obezřetně, mohli bychom získat velmi mylné představy o Otci. Pokud si například představujeme, že Otec potřeboval svého Syna, aby ho k tomuto plánu nasměroval, potom musíme připsat veškerou slávu svého spasení Synu a Otce považovat za někoho, kdo se pouze podvolil přání svého Syna a kdo nám prokázal milosrdenství jen díky němu. Celý plán našeho spasení však vzešel od Otce – samotné darování Spasitele bylo ovocem Otcovy lásky.