Každý ať se podřizuje vládní moci (Ř 13) I.

Každý ať se podřizuje vládní moci (Ř 13) I.

V několika předchozích článcích k tomu tématu jsem se zabýval vztahem křesťana k autoritám, především ke stání moci (Kde je hranice podřízenosti autoritám I., II.). Nyní se konečně dostáváme k textu, který v posledním roce a půl způsobil mnohá napětí mezi křesťany nejenom u nás, ale skoro všude ve světě. Vlády mnoha států kvůli údajné koronavirové pandemii v mnoha zemích zakázaly křesťanům pořádat bohoslužby, scházet se, podávat si ruce, zpívat, vysluhovat Památku Páně nebo křtít nově obrácené. A mnoho křesťanů s odvoláním na třináctou kapitolu knihy Římanům souhlasilo s takovými nařízeními, takže po celém světě byla místa, kde byly církve zavřené, křesťané se nescházeli, Boží slovo se kázalo na on-line „setkáních“ církve, ale neznělo veřejně, křesťané neuctívali Pána připomínkou jeho oběti skrze chléb a víno ani společně nezpívali. Do našeho shromáždění přišel na konci léta muž, ke kterému Pán začal promlouvat na začátku této korona doby, a on hledal církev, kde by mohl slyšet výklad Božího slova, kde by setkal s dalšími křesťany, kde by se mohl nechat pokřtít. Ale dlouhou dobu žádnou takovou církev nemohl najít, protože naprostá většina církví jednala v souladu s vládními nařízeními.

Je takové jednání církve skutečně vzorem hodným následování pro lidi, kteří nejsou věřící nebo pro takové, jako onen výše zmíněný muž? Je skutečně tohle to, čím by měli křesťané oslovovat okolní svět? Nebo je to dokonce „nesení kříže“, jak se můžeme od některých křesťanů také dozvědět? Mimochodem, co tím asi chtějí říci? Že nesouhlasí s vládními nařízeními, ale kvůli Kristu se jim podřizují? Že nesou břemeno pro Pána a k jeho slávě? A je to skutečně břemeno, které jim dal Pán? Je to skutečně TEN kříž, který mají nést? Skutečně Ř 13 říká církvi, že má dělat úplně všechno, co jí stát nařídí? Co tedy učí tento text Písma?

V tomto článku se podíváme na kontext třinácté kapitoly listu Římanům a zaměříme se především na to, komu jsou tato slova určena – na prvním místě jednotlivým křesťanům. Ukážeme si také, proč nejsou tato slova určena Kristově církvi a proč ani nemohou být a znovu si připomeneme, že i co se týče jednotlivých křesťanů, jsou zde jasné hranice, a tento text není absolutní normou, která by platila vždycky a za všech okolností.

I. Zodpovědnost každého křesťana

Některé listy apoštola Pavla mají poměrně jasnou a jednoduchou strukturu – v první části apoštol vysvětluje evangelium a ve druhé mluví o jeho důsledcích. První část je teologická, druhá část je praktická. Velmi dobře to můžeme vidět např. na listu Efezským, kde v prvních třech kapitolách popisuje evangelium a ve druhých třech kapitolách ho aplikuje do životů křesťanů. V prvních třech kapitolách najdeme jenom jeden příkaz v Ef 2,11, kde je příkaz „pamatujte“, zatímco ve druhých třech kapitolách listu najdeme více než dvě desítky příkazů, které se týkají křesťanského života. Podobné rozdělení najdeme i v listu Římanům. V jedenácti kapitolách vysvětluje Pavel velmi podrobně evangelium, ale počínaje dvanáctou kapitolou, jde k důsledkům, k praktickým aplikacím. Na začátku prvního verše dvanácté kapitoly najdeme malé, nicméně velmi důležité slovíčko „tedy“ (ČSP) nebo „proto“ (KRAL). Proto vás vybízím bratři … Následují čtyři kapitoly, které jsou naplněné praktickými radami a příkazy, které vyplývají z evangelia Kristova. Komu jsou určené? Od začátku dvanácté kapitoly až do konce patnácté jsou určené křesťanům.

  • Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba. (Ř 12,1)

Křesťanova bohoslužba je na prvním místě v tom, že přináší sám sebe Bohu jako oběť živou, svatou a Bohu milou. Ve třetím verši dvanácté kapitoly Pavel znovu říká: „každému z vás říkám …“ A tatáž slova opakuje na začátku třinácté kapitoly: „každý ať se podřizuje vládní moci …“

Křesťan je zodpovědný Bohu a podřizuje svůj život Bohu. Ale kromě toho podřizuje svůj život také dalším autoritám, které mu Bůh v tomto světě dal. Jednou z nich je také vláda. A přesně v tomto se křesťan liší od společenství křesťanů, od církve Kristovy.

II. Zodpovědnost církve

Bůh ustanovil církev v tomto světě, aby byla nevěstou Božího syna a uctívala Boha. Církev je tady k Boží slávě, když svědčí o Boží milosti v tomto světě, hlásá evangelium každé generaci lidí a činí učedníky Pána Ježíše Krista. Bůh také ustanovil jedinou hlavu církve – Pána Ježíše Krista. Tato hlava vykonává svou vůli ve své církvi mocí Ducha svatého skrze své Slovo, Bibli. Za aplikaci biblických pravd do života církve jsou zodpovědní starší každého místního sboru, které si Pán ustanovil, aby byli pastýři jeho církve. Církev je sloup a opora pravdy (1Tm 3,15).

Kristova církev je cele podřízena autoritě Kristově, ale není žádným způsobem podřízena žádnému člověku, žádné lidské autoritě, kromě starších, kteří jsou podřízeni Božímu slovu. Nad církví nestojí žádný panovník ani žádná lidská vláda. Žádná lidská vláda nemá právo určit, co je církev – a i když to vláda dělá, není na církvi, aby se podřizovala vládní definici. Žádná lidská vláda nemá právo říkat, jak bude vypadat struktura církve – a i když to vláda dělá, církev není podřízena takovým nařízením nebo zákonům. Žádná lidská vláda nemá právě nařizovat, jak mají vypadat bohoslužby církve, jak má vypadat uctívání, zda, kdy a za jakých podmínek se bude církev scházet k uctívání Boha – a když to vláda dělá, církev musí poslouchat Boha a ne světskou vládu. Hlavou církev je Kristus, nikoliv panovník, nebo prezident, či ministr zdravotnictví nebo parlament.

Bůh ustanovil stát, resp. světskou vládu v jakékoliv její podobě a formě a vymezil její pravomoci a oblast působnosti. Stát není hlavou církve a nemůže rozhodovat o církvi, nemůže se míchat s církví ani nemá právo vměšovat se do církve nebo jakýmkoliv způsobem řídit církev. Bůh také ustanovil církev a vymezil také její oblasti působnosti – a církev nemá řídit stát ani se vměšovat do světské vlády. Kdykoliv se v historii dělo jedno nebo druhé, vždycky z toho vzešly vážné problémy a vedlo to k pokroucení evangelia. Bůh nás volá k tomu, abychom drželi církev a stát od sebe a nedovolili vměšování a směšování obojího. Ještě více se budeme tomuto tématu věnovat v některém z příštích článků k Římanům 13. Nyní musíme jít k závěru.

III. Praktické důsledky

Mým cílem bylo ukázat, že text Římanům 13 není o tom, jak by se měla zachovat církev, když stát vyhlašuje svá nařízení. Tento text je určen jednotlivým křesťanům. Je jim určen spolu se vším ostatním, co říká Boží slovo. Církev je ve svém učení i jednání vázána výhradně Božím slovem. Křesťan je vázán Božím slovem, které ho ale odkazuje také na další autority – jako je církev nebo stát – a vede ho podřizování se těmto autoritám. Ale jak jsme si ukazovali v předchozích článcích, ani zde nemůžeme mluvit o absolutním nároku státu na život jednotlivce natož.

Každý křesťan se musí rozhodovat na základě Božího slova a v souladu se svým svědomím. Když stát zakáže lidem shromažďovat se, protože je tady strašlivý virus zabiják a pandemie čísel, kam se jen podíváte, co má udělat církev, co má udělat křesťan?

Církev (navenek reprezentovaná svými staršími) nemůže uhnout od příkazu, který jí dává Bůh. Nikdo nemůže říci, že kvůli nařízení státu se od teď církev nebude shromažďovat (nebo nebude zpívat, podávat si ruce, slavit Památku Páně …). To by přece znamenalo přímý vzdor proti hlavě církve, která chce, aby se církev shromažďovala, aby křesťané společně zpívali Bohu, zdravili se, slavili Památku Páně … V tomto smyslu musí být jednání církve jasné a jednoznačné – je sloupem a oporou pravdy.

Každý jednotlivý křesťan však v takové chvíli stojí před těžkým rozhodováním. Je zodpovědný Bohu a jeho Slovu, kterému se má podřizovat. A Bůh mu ve svém Slově nařizuje, aby se podřizoval starším církve, a současně mu říká, že se má podřizovat také světským vládcům. Proto zde musíme zdůraznit roli svědomí, schopnost duchovního rozlišování a míru duchovní zralosti jednotlivého křesťana. A tím se budeme zabývat v následujícím článku této série.

Přidat komentář