Pokání a Boží soudy

Jsem nesmírně vděčný za to, že Ondra Kutý mi dovolil publikovat jeho postřehy, které se týkají současné církve. Možná je potřeba znovu zdůraznit, že se týká církve v tom široce chápaném slova smyslu, tedy jde o to, „co se nazývá církví“. Mohli bychom totiž trvat také na tom, že Kristova církev, to „co je skutečnou církví“, je opravdu tím, o čem mluví Boží slovo – je to nevěsta, která je posvěcená a očištěná lázní ve Slovu, je „slavná, bez poskvrny, vrásky a čehokoliv podobného, aby byla svatá a bezúhonná“ (Ef 5,26–27). A Boží slovo nás ujišťuje, že taková církev skutečně je v tomto světě. Jak to popisuje Ondra, je obtížné ji hledat v tom širokém proudu toho, co se nazývá církví. Ale přesto tady je. Nemá billboardy kolem silnic ani reklamu v místních novinách, ale má jednotlivce, kteří z celého srdce milují Boha a svého bližního. Ostatek, tedy ten pravý Boží lid, však nakonec nacházíme všude možně – jak v domácích setkáních, která se někdy ani neosmělují nazvat se církví, tak mezi těmi, kteří se setkávají v pronajatých prostorách, aby mohli být spolu a společně oslavovat Boha, tak také v modlitebnách a kostelích „tradičních“ církví. Někde je to více a někde je to méně, ale jedno je zjevné – skutečný Boží lid je věrný Božímu slovu a je charakteristický svou láskou k pravdě, tedy na prvním místě samotnému Pánu Ježíši Kristu a ruku v ruce s tím také Písmu.

Nicméně v Božím slově vidíme, že aby Bůh odhalil, kdo je a kdo není jeho lid, jedná s celým tím celkem, který se otevřeně nazývá Božím lidem, tedy církví. A tento lid vede skrze své soudy k pokání. A princip, který vidíme v Bibli, je v podstatě velmi jednoduchý – kde je pokání, tam nacházíme Boží milost a spolu s ní také Kristovu církev, kde není pokání, tam nacházíme další Boží soudy. Velmi dobře tohle můžeme vidět v knize Leviticus, kde Bůh říká Izraelcům, kteří právě vyšli z Egypta, jak mají žít v zemi, do které je vede. Mohli bychom namítnout, že dnes tu není starozákonní Izrael a zaslíbená země, a je to opravdu správná námitka, nicméně princip, který můžeme odvodit z tohoto textu, je všeobecně platný a týká se Božího lidu. Všimněte si dobře toho, jak to začíná:

• Zřídím si mezi vámi příbytek a nezprotivíte se mi. Budu procházet mezi vámi a budu vám Bohem a vy budete mým lidem. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abyste tam nebyli otroky. Rozlámal jsem břevna vašeho jha, abyste mohli chodit zpříma. (Lv 26,11–13)

Tohle není popis starozákonního Izraele. Nikdy to tak v Izraeli nebylo, že Bůh byl uprostřed svého lidu a tento lid se mu nezprotivil. To jsou slova, která platí o lidu nové smlouvy, o lidu, který má nové srdce a miluje Boha i svého bližního. To je lid, který byl skutečně vysvobozen ze svých hříchů, to je lid, který chodí zpříma a neuctívá nikoho jiného, než Pána Ježíše Krista samotného. A Boží slovo pokračuje:

• Jestliže mě nebudete poslouchat a nebudete plnit všechny tyto příkazy, jestliže zavrhnete má nařízení a zprotivíte si mé řády, takže nebudete plnit všechny mé příkazy, ale budete porušovat mou smlouvu, pak já vám učiním toto: (Lv 26,14–16a)

Kde je zaslíbení nové smlouvy, tam je také srdce, které je poslušné Bohu (Ez 36,27). Kde je neposlušnost Bohu, tam nedošlo k proměně, kde není touha po poslušnosti Bohu a láska k němu, tam není nová smlouva. Tam přicházejí ke slovu Boží soudy:

• Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství. Nadarmo budete sít obilí, snědí je vaši nepřátelé. Postavím se proti vám a budete poraženi svými nepřáteli, a budou nad vámi panovat ti, kdo vás nenávidí, budete utíkat, i když vás nikdo nebude pronásledovat. (Lv 26,16b–17)

Hlad, válka, nepřátelství, podrobení se, nenávist, strach, úzkost, zbabělost … Bůh bude stíhat lid, který se nazývá jeho jménem svými soudy – právě tak stíhá Bůh svými soudy také bezbožníky, kteří se protiví jeho vůli (Ř 1,18nn). A je tady jednoduchá volba – buď bude tento lid činit pokání, nebo budou Boží soudy pokračovat.

• Jestliže mě ani potom nebudete poslouchat, budu vás trestat za vaše hříchy ještě sedmkrát víc. Roztříštím vaši pyšnou moc a učiním, že nebe vám bude jako železo a země jako měď. Nadarmo bude spotřebována vaše síla. Země vám nedá svůj výnos a stromoví v zemi neponese ovoce. (Lv 26,18–20)

Všimněte si těch strašných slov „sedmkrát víc“ – to by mělo být opravdu děsivé a mělo by to hýbat naším srdcem. A všimněte si také toho, co je tu popsáno – pýcha, moc, tvrdost, marná snaha, neplodnost navzdory všemu úsilí, těžké a neproniknutelné nebe, které nevyslyší žádnou prosbu a do něhož nepronikne žádná modlitbě … To jsou další Boží soudy, které postihnout ty, kdo nečiní pokání, kdo se nepokoří pod Hospodinovu ruku, kdo se nechytnou jeho Slova. A znovu je tu další rozcestí:

• Jestliže mi i pak budete odporovat a nebudete mě chtít poslouchat, přidám vám sedmkrát víc ran pro vaše hříchy. Pustím na vás polní zvěř. Ta vás připraví o děti, vyhubí váš dobytek a ztenčí vaše řady; vaše cesty zpustnou. (Lv 26,21–22)

Další „sedmkrát víc“ … Polní zvěř – vlci, lvi, medvědi, a další dravci a spolu s nimi i škůdci (jako myši, krysy, hraboši atd.), kteří se rozmnoží a začnou ničit nejenom úrodu a stáda dobytka, ale začnou být problémem pro lidi samotné. „Vaše cesty zpustnou“ – stanou se nebezpečné, takže na ně nikdo nebude vstupovat – ať už kvůli polní zvěři nebo kvůli jinému nebezpečí. Prostě je přestanete používat.

• Jestliže se tím nedáte ode mne napomenout a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor a budu vás bít sedmkrát víc za vaše hříchy. Uvedu na vás meč pomsty, aby pomstil porušování smlouvy. Shromáždíte-li se do svých měst, pošlu mezi vás mor a budete vydáni do rukou nepřítele. Až vám zlomím hůl chleba, bude deset žen pro vás péci chléb v jediné peci a budou vám odvažovat chléb na příděl. Budete jíst, ale nenasytíte se. (Lv 26,23–26)

Už potřetí je tu „sedmkrát víc“ – a co je tu? Meč pomsty, mor, vydání do rukou nepřátel, hlad a přídělový systém, i když bude něco málo do úst, přece to nenasytí. Co stojí za tím vším? Nedáte-li se napomenout a budete mi dále odporovat … Je tu trvalý vzdor a není tu žádné pokání. A bude-li to pokračovat?

• Jestliže mě ani přesto neuposlechnete a budete mi dále odporovat, i já se vám budu stavět na odpor v rozhořčení a budu vás trestat sedmkrát víc za vaše hříchy. Budete jíst maso svých synů a budete jíst maso svých dcer. Zahladím vaše posvátná návrší a roztříštím vaše kadidlové oltáříky, vaše mrtvoly pohodím na mršiny vašich hnusných model a zprotivíte se mi. Obrátím vaše města v trosky, vaše svatyně zpustoším a nepřivoním k libé vůni vašich obětí. Sám zpustoším zemi tak, že nad ní strnou i vaši nepřátelé, kteří se v ní usadí. Vás pak rozptýlím mezi pronárody, vpadnu vám s taseným mečem do zad, takže se vaše země stane pustinou a vaše města se promění v trosky. (Lv 26,27–33)

Boží soudy vedou k naprosté destrukci, kterou máme dobře zobrazenou na starozákonním Izraeli – jak na severním království, tak na jižním. Jedli maso svých dětí, jejich mrtvoly ležely pohozené na troskách jejich model, jejich města byla obrácená v trosky a ostatek byl rozptýlen mezi pronárody. Ten obraz Božího soudu je naprosto devastující a tragický. A pokud budeme číst dál (v. 34–45), uvidíme hloubku Božích soudů, ale spolu s nimi také věčné Boží milosrdenství:

• Avšak i když budou v zemi svých nepřátel, nezavrhnu je a nezprotivím si je, jako bych s nimi měl skoncovat a zrušit svou smlouvu s nimi. Já jsem Hospodin, jejich Bůh. Připomenu jim smlouvu s jejich předky, které jsem vyvedl z egyptské země před zraky pronárodů, abych jim byl Bohem, já Hospodin. (Lv 26,44–45)

Významný britský kazatel velšského původu Martyn Lloyd-Jones (1899–1981) ve svých kázáních na proroka Abakuka, která kázal krátce po druhé světové válce, mluví o tom, že „dvě světové války byly nevyhnutelným důsledkem bezbožnosti, která v Evropě převládala více než sto let kvůli lidské pýše a aroganci.“ Tato kázání vyšla tiskem poprvé v roce 1953 pod názvem From Fear to Faith (Od strachu k víře, vydalo nakladatelství Inter-Varsity Press; výše uvedený citát je ze s. 61 z vydání z r. 1973). O sedmdesát let později si můžeme položit otázku, zda se církev z předchozích dob nějak poučila. Jak bude vypadat naše odpověď? Není popis Ondřeje Kutého dostatečně výmluvný? Činila církev pokání? Došlo k návratu k Božímu slovu, k Boží smlouvě, k lásce k Bohu, k lásce k bližním?  

Když se podívám na to, co psali o současné církvi probuzení evangeličtí faráři na konci devatenáctého století, jako byl Šubrt, Karafiát nebo Šebesta, musím dát za pravdu Lloyd-Jonesovi, protože tito Boží muži jsou zoufalí z úpadku církve ve své době, z liberálního přístupu k Božímu slovu, z nedostatku kázně v církvi, z povrchnosti smýšlení, ze zesvětštění bohoslužby… V roce 1888 Šebesta napsal:

„Za současného stavu českého národa není žádná velká naděje, že by opět snadno přijal evangelické učení, protože k tomu necítí žádnou potřebu. Od roku 1848 se navíc tato naděje pouze vytrácí, neboť se národ dál utvrzuje v římských zásadách a už je tam, kde ho kněžstvo vždy chtělo mít – aby pohodlně zdomácněl v Římě, ze zvyku vykonával obřady a o náboženství moc nepřemýšlel. Místo abychom měli vyhlídky, že se staneme evangelickou solí pro celý národ, musíme se spíš vší silou snažit, aby nás tento proud také nepohltil. Kristus je však hlavou své církve, on řídí národy a může zase vše změnit. Proto se nikdy nesmíme vzdát naděje, že bychom mohli náš národ opět získat pro evangelium. Nesmíme se totiž domnívat, že by náš Pán úplně odňal svou milost národu, který pro evangelium tak dlouho a tak mnoho trpěl a bojoval.“

Co by asi tento probuzenec, národní buditel a biblista řekl o dnešní církvi? Co by řekl horlivec Adlof, misionář Clark nebo písmák Balcar? To byli muži, kteří milovali Krista nade všechno a byli ochotni přinášet veliké oběti pro jeho jméno.

A jak bychom měli hodnotit z Božího pohledu další vývoj? Čtyřicet let komunistického útlaku, jemuž se církev z velké části podřídila a dalších třicet let svobody, která ale znamenala… Co přesně? Probuzení? Nevypadá to tak. Návrat k Písmu? Obrácení se ke Kristu? Touha po svatosti? Věrnost Bohu a jeho Slovu?

Poslední tři roky ukázaly, že i pro ty, kteří vyznávají Sola Scriptura byla důležitější nařízení vlády než Písmo a ti, kdo tvrdí, že jim záleží na Solus Christus se raději podřídili ministrovi zdravotnictví než Hlavě církve. A i když už vše pominulo, vidíme nějaké pokání? Je tu nějaký zásadní obrat? Návrat k poslušnosti Božímu slovu? Nebo se dál pokračuje v linii, kterou určuje tento svět?

Takže zameteme uplynulé roky pod koberec a budeme se dál tvářit, jako že se nic nestalo? Co to asi bude znamenat ve světle Leviticu 26? Odpověď Písma je velmi jasná.

Nechtěl bych, aby komentář k předchozímu článku skončil úplně depresivně, i když situace rozhodně nijak růžová není. Ale Boží slovo nám říká, že Bůh je milosrdný. Jeho milosrdenství přemáhá soud. Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila milost. Ale tato milost je přítomná jenom tam, kde je přítomné pokání, tedy změna mysli, odvrácení se od hříchu k Bohu, odložení hříšného jednání a přijetí Božího pohledu na věc. Bůh ve své Slově stále znovu opakuje, že se dá poznat těm, kteří ho hledají, že odpoví těm, kteří k němu volají, kteří se před ním pokoří, kteří neroztrhnou jenom své roucho, ale své srdce, kteří budou činit pokání a obrátí se k němu.

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28–30)