Reformace: Tvrdé údery na citlivá místa
Martin Luther (1483–1546) působil jako farář ve Wittenbergu a zároveň jako profesor na Wittenberské univerzitě. Díky velmi spletitému sledu událostí se na území Wittenbergu objevil prodejce odpustků, který své zboží nabízel za pomoci přehnaných slibů. Odpustky představovaly udělení odpuštění alespoň části časného trestu, který hříšníkům náležel za ty hříchy, které nedokázali odčinit pokáním. Tato milost byla udělována z papežské moci a uplatňovala se prostřednictvím zásoby zásluh nashromážděných v nebi – přebytečných zásluh Krista, Panny Marie a svatých. Když Luther zjistil, že někteří z jeho věřících si tyto odpustky kupují a v důsledku toho vedou bezstarostný život, ujal se pera, aby krok za krokem poukázal na pošetilost celého tohoto systému. Na konci svých 95 tezí však zjistil, že nevypracoval pouze kritiku zneužívání odpustků – to již udělali i jiní –, ale že podkopal teologický základ této praxe.
Mnohé z těchto slavných 95 tezí se zabývaly určitými ustanoveními církevního práva, která se týkala trestů a pravomoci – či spíše jejich absence – papeže nad dušemi v očistci. Jeho logika ho však občas vedla k teologickým závěrům tak radikální povahy, že ho postavily do praktického protikladu k celému systému, který podporoval odpustky. Například první teze zněla: „Když náš Pán a Mistr Ježíš Kristus řekl: ‚Čiňte pokání‘, chtěl, aby celý život věřících byl životem pokání.“ Druhá z toho logicky vyplývala: „Toto slovo nelze chápat tak, že se vztahuje ke svátosti pokání, tedy ke zpovědi a rozhřešení, jak je vykonává duchovenstvo.“ Účinnost odpustků byla zakotvena ve svátosti smíření; Luther zpochybnil biblický základ této svátosti. V bodě 6 Luther prohlásil: „Papež nemůže odpustit žádnou vinu, ledaže by prohlásil a ukázal, že byla odpuštěna Bohem.“ Později, v bodě 26, Luther uvedl: „Papež činí velmi dobře, když uděluje odpuštění duším v očistci, nikoli mocí klíčů, kterou nemá, ale prostřednictvím přímluvy za ně.“ Odepření moci klíčů papeži nakonec podkopalo celý systém ex opere operato a nahradilo jej prohlášením o odpuštění pouze mocí evangelia. To se ještě výrazněji projevuje v článku 36: „Každý křesťan, který upřímně činí pokání, má právo na úplné odpuštění trestu a viny, a to i bez odpustkových listů.“ V bodě 56 zpochybnil pojem „pokladnice zásluh“ poznámkou: „O pokladech církve, z nichž papež uděluje odpustky, se mezi Kristovým lidem dostatečně nediskutuje a nejsou dostatečně známy.“ Jeho stručný soubor tezí k tomuto tématu vedl k závěru v bodě 62: „Skutečným pokladem církve je nejsvětější evangelium o Boží slávě a milosti.“ Poté přešel k dlouhé řadě tezí, které poukazovaly na zjevný problém s odpustky v rámci současných mylných představ, které spíše prohlubovaly chamtivost a tělesnost lidí, včetně papeže, než aby podporovaly skutečné pokání a náležitou křesťanskou jistotu.
V roce 1523 zahájil Ulrich Zwingli (1484–1531) ve městě Curych rozsáhlou reformu. Chtěl tak potvrdit směr kázání a reforem ve městě. Inspirován Lutherovou disputací s Janem Eckem v Lipsku (1519) pozval Zwingli biskupa z Kostnice, aby se s ním v Curychu zúčastnil podobné disputace. Biskup vyslal zástupce, který zjevně nebyl na podmínky debaty připraven. Všechny body musely být odůvodněny nikoli tradicí, koncilními rozhodnutími či papežskými prohlášeními, ale výhradně na základě jasného učení Písma. Pro tuto debatu Zwingli připravil 67 článků. Prvních patnáct tvořila kladná vyznání víry a zbývající části představovaly přímé námitky proti převládajícímu učení a praxi římskokatolické církve. Článek 2 shrnul evangelium takto: „Náš Pán Ježíš Kristus, pravý Syn Boží, nám zjevil vůli svého nebeského Otce a svou nevinností nás osvobodil od smrti a smířil s Bohem.“ Článek 5 uváděl: „Proto se všichni, kdo považují jiná učení za rovnocenná nebo nadřazená evangeliu, mýlí a nevědí, co je to evangelium.“ Bod 13 uváděl: „Kde se naslouchá této hlavě [tj. Kristu], tam se člověk jasně a zřetelně dozvídá Boží vůli a je jeho Duchem přitahován k němu a proměňován do jeho podoby.“ Články 15 a 16 zněly: „Neboť v pravdě spočívá naše spása a v nevěře naše zatracení; neboť veškerá pravda je v něm zřejmá. Z evangelia se člověk dozvídá, že lidská učení a nařízení nemohou sloužit ke spáse.“
Mezi články o nápravě Zwingli zařadil bod č. 18 týkající se mše: „Že Kristus, který se jednou obětoval, je na věky jistou a platnou obětí za hříchy všech věřících, z čehož vyplývá, že mše není obětí, nýbrž připomínkou této oběti a ujištěním o spasení, které nám Bůh dal,“ načež následuje: „Že Kristus je jediným prostředníkem mezi Bohem a námi.“ Ohledně dobrých skutků Zwingli napsal: „Kristus je naše spravedlnost, z čehož vyplývá, že naše skutky, pokud jsou dobré, jsou z Krista, ale pokud jsou naše, nejsou ani správné, ani dobré.“ Při řešení omylů týkajících se svátosti pokání Zwingli zahrnul sedm článků o „odpuštění hříchů“. Mezi nimi byly i tyto dva: „Pouze Bůh odpouští hříchy skrze Ježíše Krista, svého Syna a jediného našeho Pána. Kristus nesl všechny naše bolesti a břemena. Kdokoli tedy připisuje skutkům pokání to, co náleží Kristu, mýlí se a pomlouvá Boha.“
Tyto prvotní teologické počiny ukazují, že reformace nebyla o trivialitách či politice, ale o společném a odhodlaném úsilí zbavit se veškerého balastu tradice, kanonického práva a papežských dogmat, které dusily jasnost a přirozenou sílu evangelia. Chtěli jednoznačně prosadit Pavlův princip: „Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Galatským 5,1).
Přidat komentář