Zjevení dobroty (Tt 3,4)

Zjevení dobroty (Tt 3,4)

Na začátku třetí kapitoly Pavel vybízí Tita, aby znovu připomínal bratrům, jak mají žít, aby dělali čest učení našeho Spasitele Boha. To bylo obsahem podstatné části druhé kapitoly, kde se věnoval jednotlivým skupinám lidí a v jejímž závěru potom ukázal, že to je Boží činná, aktivní milost, která mění životy těch, za které Kristus zaplatil. Ale zatímco druhá kapitola se mnohem více zaměřuje na správné jednání v rodině a v církvi, na začátku třetí kapitoly Pavel obrací pozornost křesťanů k jednání vůči těm, kdo mají vládu a moc, k jednání vůči těm, kdo stojí mimo církev. A připomíná křesťanům, že nemají pomlouvat (dokonce ani politiky nemají pomlouvat), nemají se hádat, ale mají být vlídní a laskaví. A prvním důvodem, proč musíme jednat s druhými laskavě a mírně, je skutečnost, že jsme byli úplně stejní jako oni.

  • Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. (Tt 3,3)

Jak výstižný popis našeho života! Přesně takoví jsme byli. A takoví jsou stále ještě ti, jejichž srdce nebylo proměněno Boží milostí, která se zjevila v Ježíši Kristu. A protože jsme byli stejní, musíme být nyní trpěliví a s mírností a láskou jim ukazovat na velikost Boží milosti a dobroty. A to je druhý důvod, proč má naše mírnost být známá všem lidem – a to už nás také vede přímo do našeho textu. Tím důvodem je, že jsme nebyli zachráněni kvůli tomu, jak jsme byli skvělí a jak jsme se dobře chovali, ale jenom kvůli Božímu milosrdenství, s nímž se nad námi slitoval.

  • Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha … (Tt 3,4)

Ve druhé kapitole jsme četli, že se ukázala Boží milost. Je tam úplně stejné slovo jako v tomto verši – když se zjevila Boží milost, zjevila se také Boží dobrota a láska. Apoštol Jan na začátku svého evangelia napsal:

  • Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

Zákon mluvil o milosti a ukazoval na milost. Ale v Kristu se milost i pravda staly skutečností. V Kristu můžeme zakoušet milost i pravdu. Kristus je zjevením a vtělením Boží dobroty i lásky. To neznamená, že lidé před Kristovým vtělením nic nevěděli o pravdě, lásce, dobrotě a milosti. Když Mojžíš prosil Boha, aby mu ukázal svou slávu, Bůh mu řekl, že před Mojžíšem projde všechna jeho dobrota – mimochodem, co myslíte, která z osob Boží trojice prošla před Mojžíšem se slovy: „Slituji se, nad kým se slituji a smiluji se, nad kým se smiluji“ (Ex 33,19)? Přesto lidé před Kristovým příchodem neznali a ani nemohli znát plnost Boží dobroty, lásky, pravdy a milosti. Tato plnost se zjevuje teprve v osobě Pána Ježíše Krista. A toto zjevení má dvě roviny – obecnou rovinu a osobní rovinu.

V obecné rovině, v tom nejširším slova smyslu, se Bůh dal poznat světu tím, že poslal svého Syna, aby na sebe vzal lidské tělo a v lidském těle přinesl oběť smíření za hříchy svého lidu. Když se naplnil čas, Ježíš se narodil, stal se tělem a přebýval mezi námi. A na kříži Golgoty dokonal dílo spasení, smířil hříšníky se svatým Bohem, protože jako dokonalý zástupce hříšníků se stal prostředníkem spásy a obětí smíření za naše hříchy. Na lidském těle Bůh odsoudil hříchy lidí (Ř 8,3). Na těle svého vlastního Syna! Stalo se to v konkrétním čase na konkrétním místě a za zcela určitých okolností. V našem chápání mluvíme o historické události, tedy o něčem, co se stalo a je to jednou provždy takto dané. Co se stalo, už nelze změnit. Lze to zamlčovat, je možné to překrucovat, je možné to zlehčovat nebo se tomu dokonce vysmívat, zpochybňovat a popírat to, ale není možné to změnit. To je objektivní zjevení Boží dobroty a lásky.

Kromě toho je tady subjektivní zjevení. Všichni se dnes mohou seznámit s dílem vykoupení, které vykonal Bůh skrze svého Syna. A ti, kteří nemohou, mají prostředky v Božím stvoření a ve vlastním svědomí, které jim ukazují na Boží existenci a mají je vést k tomu, aby hledali odpuštění hříchů. Ale lidské srdce je tvrdé. Je tím nejpřevrácenějším ze všeho, co bychom našli na této zemi (Jr 17,9). A dokud se Bůh nesmiluje a nepromění ho, nechce vidět pravdu a ani jí rozumět. O této proměně ještě budeme mluvit na konci pátého verše, ale nyní si musíme říci, že tato proměna je vykonána skrze zjevení – Boží milost zjevuje Boží dobrotu. Boží milost proměňuje a vyučuje, takže hříšný člověk, duchovně mrtvý ve svých vinách a hříších, najednou vidí a rozumí, slyší evangelium a chápe ho. Rozumí tomu, že evangelium se týká přímo jeho samotného, že jde o něj.

Když se vrátíme ke čtvrtému verši – v originálním textu čteme, „když se zjevila Boží dobrota“, nebo bychom to mohli přeložit také jako „jakmile se zjevila“. To slůvko ukazuje na Boží dílo. A v jistém slova smyslu není ani nutné ho překládat, protože primárně neukazuje na objektivní zjevení Boží dobroty, ale na subjektivní a důraz je položený na Bohu, na jeho jednání.

Třetí a čtvrtý verš stojí proti sobě v kontrastu – ve třetím verši jsou popsáni hříšníci – a my všichni jsme k nim kdysi patřili a přesně takto, jak to tady stojí, jsme žili. Třetí verš popisuje naše nitro a naše vztahy před tím, než se nám zjevila Boží dobrota. Čtvrtý verš popisuje Boží nitro a Boží vztahy. Boží dobrota a Boží láska k lidem. Čtvrtý a pátý verš mluví o osobním zjevení Boží dobroty – všimněte si, že v pátém verši se mluví o díle Ducha svatého, o znovuzrození. Když tedy čtvrtý verš mluví o zjevení Boží dobroty a lásky, mluví o tom osobním zjevení, které můžeme nazvat znovuzrozením nebo obnovením Duchem svatým, které je na jiných místech Písma označeno také jako uvěření nebo vyučení od Otce, zapečetění Duchem svatým, pomazání od Svatého nebo narození shůry. To všechno jsou synonyma jedné a téže události – okamžiku, kdy nám Bůh zjevil svého Syna a na něm nám ukázal všechnu dobrotu a lásku.

Kolikrát jste před svým obrácením slyšeli evangelium? Někdo možná jen párkrát, jiný mnohokrát. Kdy jste ale poprvé uviděli Boží dobrotu a lásku projevenou na Kristově kříži? Teprve tehdy, když jste uvěřili! Kolikrát jste řekli evangelium svým přátelům nebo příbuzným? Někteří z nich slyšeli evangelium nesčetněkrát. Přesto vám budou ochotní neustále tvrdit, jak je Bůh hrozný, když dopouští války a zemětřesení a vůbec všechny ty hrůzy, co se na světě dějí. Jak to, že nevidí Boží dobrotu a lásku, kterou Bůh prokázal, když dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný? Ten hlavní důvod je, že jsou stále ještě ve verši tři a jejich srdce jsou tvrdá, zatvrzelá, odmítavá, neproměněná. Proč to tak je? Protože jim Bůh nezjevil plnost své dobroty a lásky, kterou nám prokázal, když poslal svého, aby byl obětí smíření za naše hříchy.

V tom je totiž láska, že Bůh dal svého Syna za nás. Největší akt Boží dobroty a lásky můžeme paradoxně vidět na tom nejstrašnějším místě na světě – na kříži, kde byl umučen Pán Ježíš Kristus. Popravčí nástroj, římský kříž, dřevo prokletí – tam Bůh zjevil plnost své dobroty a lásky. Tam můžeme vidět přetékající Boží dobrotu, protože Boží syn šel až na toto místo. V Gestemane se modlil:

  • Abba, Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich, ale ne, co já chci, nýbrž co ty chceš. (Mk 14,36)

Ježíš věděl, co ho čeká! A vůbec nešlo o fyzická muka, ponižování, bití, bičování, zesměšnění, pokoření a pomalou potupnou smrt. Především šlo o to, že ponese Boží hněv kvůli našemu hříchu. Šlo o to, že bude oddělen od Otce, s nímž měl jako člověk do té doby plný a dokonalý vztah. Přesto Ježíš šel. Přesto říká: „Ne, co já chci, ale co ty chceš.“ Proč? Protože je dobrý a ve své dobrotě dokonal dílo spasení. Nesestoupil z kříže, když se mu posmívali a vyzývali ho k tomu, ale nesl tíhu Božího hněvu i tíhu smrti, aby nám prokázal to nejvyšší dobro – abychom s ním mohli strávit věčnost. Jeho láska se projevila v tom, že se stal člověkem. Vzdal se slávy, kterou měl u Otce a stal se jedním z lidí, stal se tělem a krví.

  • A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,7–8)

Jaký větší důkaz Boží lásky bychom mohli chtít? Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní (Ř 5,8). Na Kristu ukřižovaném se plně zjevuje dobrota a láska našeho Spasitele Boha. Tento Kristus ukřižovaný vám byl zvěstován, byl vám postaven před oči, vykreslen, vymalován před očima a Bůh použil toto zvěstování evangelia, aby vám skrze něj zjevil svého Syna, aby vám zjevil svou dobrotu a lásku, aby se na vás zjevila jeho zachraňující milost. Víra, a tedy znovuzrození, je ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží (Ř 10,17). Uslyšeli jste dobrou zprávu o Kristu a Bůh otevřel vaše srdce, takže jste této dobré zprávě také porozuměli a v tu chvíli jste už nemohli udělat nic jiného, než tuto dobrou zprávu přijmout, věřit v ní a cele jí podřídit svůj život. Proč to Bůh udělal? Aby vám ukázal velikost své dobroty a lásky.

Přidat komentář