Způsoby při modlitbě

Pravá modlitba je modlitba v Duchu a v pravdě předkládaná Otci ve jménu Pána Ježíše. Vedlejší je tedy způsob, jak se chovat a jaký zachovávat vnější postoj při modlitbě. Bůh nehledí na vzhled člověka, ale hledí k srdci (1S 16,7). Svými postoji vyjadřoval Boží lid při modlitbě svou vnitřní náladu; nebyl otrokem jedné formy, a vůbec žádné formy – choval se prostě tak, jak to souhlasilo s jeho city. Choval se tak, jak to nejlépe odpovídalo jeho vnitřnímu rozpoložení. Proto nám také zaznamenalo Písmo sv. různé způsoby chování Božích mužů při modlitbě. Elíezer pohnut vděčností Bohu, poklonil se mu (Gn 24,26) a dobrořečil mu (Gn 24,48). Když lid izraelský uvěřil, že Hospodin poslal Mojžíše a Árona, aby je vysvobodili, klaněli se Bohu na důkaz své oddanosti a poddajnosti (Ex 4,31; 12,27). Rovněž Mojžíš sklonil hlavu k zemi a klaněl se (Ex 34,8) proto, že to odpovídalo jeho vnitřní zkroušenosti a pokorné oddanosti Bohu, který se mu zjevoval v tak velké lásce a milosti.

Lid Boží skláněl též svá kolena před svým Bohem. Šalomoun poklekl a žádal, aby se Bůh v chrámě, který vystavěl, skláněl ke svému lidu (1Kr 8,54; 2Pa 6,13). Daniel klečel a vzýval Boha v zemi zajetí (Da 6,13) a nic nedbal na to, že tím, že pokleká, prozradí se, že neposlouchá královský rozkaz. V zahradě Getsemanské sám náš Spasitel klečel, když se horlivě modlil k Otci a poslušně se poddával jeho vůli (Lk 22,41). Štěpán zemřel na kolenou (Sk 7,60). Apoštolové poklekali ke svým horlivým modlitbám (Sk 9,40; 20,36; 21,5; Ef 3,14).[1]

Lid Boží se také vrhal tváří k zemi na důkaz svého ponižování se před Bohem, jak to udělal Job (Job 1,20) i lid, když Ezdráš Hospodinu dobrořečil (Neh 8,6).[2] Rozprostíral ruce své k Bohu nebo je pozdvihoval (1Kr 8,22; Neh 8,7; Pl 2,19; Pl 3,41; Ž 28,2; Ž 134,2; Iz 1,15; Ezd 9,5; Ex 9,29; 1Tm 2,8), na důkaz toho, že je připraven ochotně přijmout věci žádané od Boha! Nebo se při vědomí své viny bil v prsa (Lk 18,13). Jako ochotný služebník stál před Bohem a uctivě žádal o jeho milost (1Sam 1,26; 1Kr 8,22; 1Pa 23,30; Ž 134,1). Své oči pozdvihoval vzhůru, odkud by mu přišla pomoc (Ž 123,1; Ž 121,1), jak to dělal i náš Pán (J 17,1).[3]

Ale žádná z těchto věcí není podstatná. Modlitba v duchu a pravdě není vázána na formy, nýbrž formy jsou vázány na ni. Když toto budeme mít na zřeteli, pochopíme, že se můžeme modlit v jakémkoli postavení těla, ale pochopíme také, že živá modlitba se podle toho, jakým je naplněna obsahem, projeví se také v postojích našeho těla. Ať se každý rozhodne sám, v jakém postoji se bude modlit. Sám bych doporučoval klekat při modlitbě, a tak se i svým tělem ponížit před Bohem, a zavřít své oči, aby myšlenky nebyly sváděny k zevlování. Máš-li svůj pokojík, zavírej se k modlitbám, a tam můžeš před Pánem i ležet na své tváři i ruce rozprostírat nebo i stát.

Také i ve shromážděních nechť panuje co největší svoboda v způsobech. Kdo cítí takovou potřebu, nechť klečí, nebo ať sedí, nebo stojí. Kde se dbá tuze na formy, je nebezpečí, že sice zůstane jednotná forma, ale Duch z ní vymizí, jak to namnoze vidíme. Přišel jsem do jednoho shromáždění, a tu podle svého zvyku jsem si při modlitbě zakryl rukou oči – někteří farizeové se na mne velice hněvali, že zavádím „americké“ novoty. Jeden farář má ve zvyku zavírat při modlitbě oči (nečte totiž modlitby z agendy) – někteří formalisté se pozastavovali nad tím jeho „nepřístojným“ způsobem, že prý při modlitbě spí. Ovšem lidem tohoto druhu zůstala pouze forma – ale Ducha nemají; neboť kde je duch Páně, tam je i svoboda (2K 3,17).

[1] Viz též: Ezd 9,5; Ž 95,6; Mt 17,14; Mk 1,40; Mk 10,17; Mk 15,19; Lk 5,8; Iz 45,23; Ř 14,11; Fp 2,10.

[2] Srovnej též: Lv 9,24; Joz 5,14; Sd 13,20; 1Pa 21,16; Mt 26,39; Lk 5,12; 17,16; Zj 11,16.

[3] Mezi způsoby v Písmu sv. jmenovanými nenalézá se spínání rukou. Tento způsob byl zaveden do církve od germánských kmenů a byl křesťanskému starověku úplně neznámý. Sr. Vierordt, v „Studien und Kritiken“ 1853, str. 89 násl. – Až dosud u Rusů spínání rukou není příliš oblíbené. Ani současní Židé to neznají. O jejich způsobech viz „Herzog‘s Real-Encyklopaedie für prot. Theol. u. Kirche“, 2. vyd. 1879. Sv. IV. str. 763.