Abrahamova víra (Jk 2,21–24)

Doba čtení: 18 minut

2. 10. 2022

Abraham zajásal, když spatřil Kristův den. Abraham oslavoval Krista. Spolu s věřícím Abrahamem přišlo skutečné požehnání také k pohanským národům (Ga 3,14). Dnes se podíváme na Abrahamovu víru, a to v popisu, který nám poskytl jeden z novozákonních pisatelů, nevlastní bratr Ježíše Krista, Jakub. Už jsme viděli mnoho z toho, jak Abraham věřil Bohu, když jsme procházeli jeho životem v knize Genesis. Jakub používá Abrahama, aby na něm ukázal, co to znamená pravá víra. Abraham je nazván praotcem věřících – nikoliv proto, že by byl prvním věřícím na světě – věřící byli i před ním – a teď mám na mysli lidi věřící Bohu, takoví, s nimiž se z Boží milosti sejdeme při hostině Beránkově. Syn Adama a Evy Ábel, který věřil a proto přinesl Bohu lepší oběť než jeho bratr Kain, nebo spravedlivý Noe, kazatel spravedlnosti, který stavěl archu a při tom volal lidi k pokání. Nebo Henoch, který chodil s Bohem, věřil Bohu a nebylo ho, protože ho Bůh vzal. To je jen pár příkladů.

Ale Abraham nám slouží jako vzor – je praotcem věřících, protože jeho víra byla dokonalá a na něm bylo zjeveno všem lidem, že člověk je ospravedlněn z víry a nikoliv ze skutků, které dělá. Nicméně také skutky mají své místo a to nikoliv nezanedbatelné.

Pojďme se tedy podívat na jedinou věc, o kterou tady Jakubovi jde: Co to je pravá víra. Jak se projevuje skutečná víra, která vede ke spasení. Je to jedno z rozlišovacích znamení a my potřebujeme – a musí to být naše životní nutnost a potřeba – potřebujeme vědět, jak vypadá opravdová víra, abychom možná s dobrými úmysly nakonec neskončili v pekle. Všichni dobře známe ono známé pořekadlo, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.

I. Pravá a falešná víra (v. 14–20)

Po přečtení druhé poloviny druhé kapitoly Jakubova listu bychom si mohli snadno říci, že Jakub píše nějakým nevěřícím lidem – vždyť mluví o mrtvé víře, o víře démonů. Vypadá to, že píše lidem, kteří snad ani nevědí, co je to víra a že věří. Ale nemylme se! Abychom snad nebyli uvedeni do klamu, oslovuje Jakub své čtenáře: „bratři moji“. Tedy vy, kteří věříte v Ježíše Krista, kdo jste v něj složili svou naději, vy, kdo říkáte a vyznáváte, že Ježíš je Pánem vašeho života, vy kdo milujete Boha. Ale k tomu „bratři moji“ ještě dodává: „Nemylte se, nenechte se ošálit!“ – co je to platné (v. 14)? K čemu to vůbec je? Dejte si pozor! Na co? Někdo například vyznává, že je křesťan. Ale jeho život mluví trochu jinou řečí.

V Genesis 4 Bůh přijal Ábelovu oběť a odmítl Kainovu. A Písmo nám vysvětluje, že to bylo proto, že Ábel věřil Bohu. Ale Kain nevěřil. Přesto obětoval Bohu oběť. Když ji Bůh odmítl, jeho tvář zesinala. Jak mnoho můžeme poznat z výrazu tváře. Kolik řeči je skryto v našem jednání? Naše jednání je odrazem toho, co je v našem srdci. Říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky. V našem jednání se projevuje naše smýšlení a naše víra. Může ho snad ta víra spasit? Jak se projevuje skutečná spasitelná víra? Ve slovech? V tom, co vyznáváme? Podívejme se velmi rychle nejprve na to, jak podle Písma vypadá:

Démonská víra

Je to víra, kterou mají démoni a je to víra, kterou má mnoho lidí – dokonce takových lidí, kteří se prohlašují za křesťany, kteří říkají: „Pane, pane …“, ale kteří uslyší: Nikdy jsem vás neznal. Jděte ode mě, činitelé nepravosti!“ (Mt 7,23).

Ve čtrnáctém verši vidíme, že takoví víra, může být doktrinálně správná. Někdo říká, že má víru, tedy ví, co by to mělo znamenat, ví, že tady jsou věci, kterým je potřeba věřit. Ale jeho víra není vidět na jeho životě, ignoruje proměnu srdce. Není tam nové srdce!

V dalších dvou verších (15–16) vidíme, že to může být víra, která je hluboce upřímná. Tady je někdo, kdo skutečně věří tomu, co říká, ale není opravdový, protože neslouží potřebám druhých. Druzí lidé jsou mu lhostejní. Jakub uvádí konkrétní příklad – velmi praktický a nijak dramatický. Není to žádný „hrozný“ hřích, krádež miliard nebo vražda. Je tu člověk, který má hlad a je mu zima. A je tu někdo, kdo se o něj nepostará, přestože tvrdí, že má víru. K čemu je taková víra? Nedostatek dobrého jednání je hřích, stejně jako vražda.

V sedmnáctém verši vidíme, že taková víra klade důraz na fakta, na intelektuální pochopení, na rozumová vysvětlení, ale není živá, nespoléhá na živého Boha. Víra bez skutků je mrtvá. Tento verš je klíčový pro naše porozumění tomu, co je to skutečná víra. Skutečná víra se bude projevovat ve skutcích. Nebo když to řekneme obráceně – naše skutky ukazují na to, čemu skutečně věříme. Víra se neutají, ale vždycky přinese ovoce.

Následující verš (v. 18) vysvětluje, že démonská víra se odmítá dobrovolně se podřídit Kristu a souhlasí s hříchem.

Někdo však řekne: „Jeden má víru a druhý má skutky.“ (Jk 2,18)

Jakub tady nestaví proti sobě dva koncepty – koncept skutků a koncept víry, ale znovu ukazuje na to, že víra a skutky musí jít spolu ruku v ruce. Tak jako je mrtvá víra bez skutků, tak jsou i skutky bez víry mrtvé. Je mnoho skutků, které vůbec nemusí pramenit z víry. Lidé nebudou spaseni nebo ospravedlněni na základě svých skutků. Na základě svých skutků budou lidé vždy jenom odsouzeni! Podstatou hříchu je totiž nevěra v Ježíše Krista. Bez Krista nemůžeme udělat nic a bez něj jsou všechny naše skutky jenom kydáním špíny na Jeho svatost a spravedlnost.

Skutky bez víry – to je démonská víra, stejně jako víra bez skutků. Skutky bez víry nemají svůj základ v Bohu, odmítají se podřídit Kristu a proto víra, která stojí za takovými skutky, je víra démonská.

Ve verši devatenáct Jakub popisuje víru démonů zcela otevřeně a říká, že taková víra – a nepochybujte o tom, že to víra skutečně je – vede k přicházejícímu soudu a je ochotná ke kompromisu. Jakub tady velmi ostře vysvětluje, že nestačí jenom prohlášení o tom, že někdo věří v Ježíše Krista. Kolikrát jsme to již slyšeli? Oni také věří, oni také věří, my také věříme …. – jsme všichni na stejné lodi. Ale Jakub říká, že to tak není! Ty věříš, že je jeden Bůh. Dobře činíš. Všimněte si, co Jakub dělá: staví věci do naprostého protikladu! Ty věříš? To je skvělé. I démoni věří! Vidíte, jak je to vágní, takové vyznání. Vidíte, do jaké společnosti řadí Jakub ty, kdo věří v Boha a nejednají podle toho? Někteří démoni mají větší víru a lepší teologii než lidé v církvi.

Neuznáš, ty nechápavý člověče, že víra bez skutků není k ničemu? (Jk 2,20)

Démonská víra uvádí druhé do klamu, ale vede také k sebeklamu a svádí k marnému životu, který vede do prázdnoty. Mimochodem všimněte si, co je kořenem takové víry: nechápavost, pýcha na vlastní víru. Opravdu je Ježíš tvým Pánem a Spasitelem? Pravá milost se liší od zkušenosti démonů – démoni věří, že je Bůh svatý a nenávidí hřích – zaslíbil soud a vykoná ho. Důvod, proč se démoni třesou, je, že znají Boha víc než my. Přesto démoni nemohou zakusit Boží milost. Můžeme mít velké myšlenky o Bohu a velké zkušenosti s Bohem a přesto ho nemusíme znát.

Křesťanská víra

Živá víra je víra skutečná, je to víra, která má moc, víra, jejímž výsledkem je změněný život. Jakub v tomto oddíle ve druhé kapitole nemluví o tom, jak tato víra vzniká, ale popisuje, jak tato víra vypadá. Živá víra je založena na Božím slově. Skrze Boží slovo jsme se duchovně narodili:

Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy. (Jk 1,18)

A o několik veršů dále říká, že k tomu došlo, když jsme přijali Boží slovo:

…v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše. (Jk 1,21)

Jinými slovy zde Jakub říká přesně totéž, co apoštol Pavel v listu Římanům:

Tedy víra je ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KRAL)

Živá víra je založena na Božím slově a to se týká celého člověka. Mrtvá víra působí jen na rozum; démonská víra se dotýká mysli i citů. Ale činorodá živá víra zahrnuje i vůli. Ve víře ke spasení musí člověk zapojit svou celou bytost. Mysl porozumí slyšené pravdě; srdce po ní touží a vůle na základě víry jedná. Dr. Martyn Lloyd-Jones o tom říká, že pravda Božího slova je předložena mysli, odkud přechází do srdce a teprve potom dochází k jednání vůle. Živá víra vede k pokání z hříchů, tedy k odvrácení se od hříchů, k jejich opuštění a vede k novému životu, k novému způsobu života ve svatosti a službě Bohu. Popis takové víry nalezneme:

Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému. (1Te 1,9)

To je skutečné pokání, které vede k odvrácení se od model k Bohu, to je opravdová víra, která se projevuje službou Bohu živému a skutečnému. Taková víra je skutečně živá. Taková víra přináší spasení a Boží spravedlnost do našeho života. Je to také vaše víra?

Aby dal Jakub vyniknout kontrastu mezi pravou a démonskou vírou, tak přidává ještě příklad opravdové víry: praotce Izraele Abrahama.

II. Ospravedlnění ze skutků?

Což nebyl náš otec Abraham ospravedlněn ze skutků, když položil na oltář svého syna Izáka? (Jk 2,21)

Abraham byl praotec a zakladatel Izraele. A Jakub jistě vybral tento příběh schválně, aby ukázal, že takto jednal ten, který byl praotcem všech Židů, všech dvanácti pokolení, které jsou v diaspoře, jimž svůj dopis adresoval.

Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. ((Žd 11,17)

V Genesis 15 a 22 nacházíme popsaný celý příběh, který zde Jakub připomíná v několika verších. Bůh povolal Abrahama a dal mu zaslíbení:

Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,5–6)

Slovo připočetl, je výraz právnický i finanční; znamená to „vložit na něčí účet“. Abraham, stejně jako každý jiný hříšník, jako každý potomek Adama, měl duchovní konto prázdné. Nebyl schopný nic zaplatit! Jeho duchovní konto bylo jako řecká pokladna – nebo možná jako česká! Na internetu můžete najít stránku, kde je vyčísleno, jak narůstá dluh veřejných financí v naší zemi – to tempo je asi 4800,- Kč za vteřinu (pozn. údaj je z června 2012). Stejné je to s duchovním kontem nevěřícího člověka – každou vteřinu svého života přidává dluh ke svému kontu, protože každá vteřina jeho života je vteřinou nepřátelství a vzpoury proti Bohu. Ale Abraham uvěřil Bohu a Bůh Abrahamovi připsal na jeho účet spravedlnost. Kristovu spravedlnost. Abraham si tu spravedlnost neodpracoval, nezaplatil za ní, nezískal ji svým mimořádným utrpením ani těžkými zkouškami! Přijal ji od Boha jako dar. Byl prohlášen spravedlivým, protože uvěřil. Byl ospravedlněn z víry.

Milí přátelé, ospravedlnění je v Bibli velmi důležitý pojem a my potřebujeme dobře rozumět, o co se jedná. Ospravedlnění je Boží čin, jímž Bůh prohlašuje hříšníka za spravedlivého na základě Kristova díla, které vykonal na kříži. Ospravedlnění není žádný zdlouhavý proces, ale jedná se o okamžitý Boží čin. Mohli bychom říci, že to je právní prohlášení, které platí od okamžiku svého vyhlášení už napořád. Ospravedlnění není něco, co by mohl udělat hříšník – vždycky to musí udělat Bůh. Když člověk uvěří v Krista, je Bohem prohlášen za spravedlivého. Je to stále týž hříšník, nicméně dvě věci jsou úplně nové:

Jeho vztah s Bohem. Už není nepřítel, vzbouřenec, už není pod Božím hněvem, ale byl ospravedlněn a Bůh je nyní na jeho straně. Takový člověk je Božím dítětem. To je faktická duchovní změna, změna duchovního stavu člověka.
Takový člověk dostal od Boha nové srdce a spolu s ním také nový život. Také toto je duchovní změna, která se odehrála uvnitř člověka. Je tady nový člověk. Navenek vypadá stále stejně, ale uvnitř se něco změnilo – z toho, co bylo zkažené, udělal Bůh to, co je svaté.

A tady se dostáváme k naší otázce: Jak můžeme říci, že je člověk ospravedlněn z víry, když toto jednání mezi hříšníkem a Bohem probíhá v duchovní oblasti a v nitru člověka? A jak tomu máme rozumět, když Jakub tady mluví o ospravedlnění ze skutků, zatímco Pavel trvá na ospravedlnění z víry a skutky považuje za nic? Není to protiklad? Nejsou tady dvě věci, které spolu nejdou dohromady? Můžeme nějak smířit Pavla s Jakubem?

Na tyto otázku odpovídá právě Abrahamův příklad: ospravedlněný člověk má změněný život a bude jednat podle Boží vůle; bude poslušný. Jeho víra se projeví na tom, co dělá, ukáže se na jeho na jeho skutcích. Abraham věřil a prokázal opravdovost své víry skutkem. Proto Jakub může napsat:

III. Vztah víry a skutků

Nevidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že ve skutcích došla víra dokonalosti? (Jk 2,22)

Víra se teprve ve skutcích projevila, jako opravdová víra, došla dokonalosti. Když půjdeme do knihy Genesis, tak uvidíme krásnou časovou posloupnost, která dává vyniknout ospravedlňující Boží milosti a poslušnému jednání vírou ospravedlněného člověka. Na mnoha dalších místech Písma nalezneme tutéž posloupnost – je mnoho míst, která mluví o skutcích, které následují okamžitě po víře.

Pavel se po svém obrácení začal okamžitě modlit a postit.
Učedníci opustili svou práci, svůj byznys – rybářskou firmu, vybírání daní …
Zástupy lidí následovaly Ježíše.

V Tesalonice se lidé obrátili, přestali sloužit modlám a začali sloužit živému Bohu, mluvili o své víře s druhými lidmi. Neměli bychom tedy být překvapeni tím, že Jakub mluví o tom, že skutky následují víru.

Pavel začíná větu – pouhá víra tě může zachránit – a Jakub tu větu ukončuje slovy, že ta spasitelná víra nikdy není sama. Jakub mluví o spasení jiným způsobem než Pavel. Pavel mluví o počáteční zkušenosti víry. Jakub mluví o konci víry. Jakub zdůrazňuje soud. Věnuje se mu. Pavel se věnuje základům spasení. Skutky pro něj nemají žádnou cenu pro začátek spasení. Mluví se připočítané spravedlnosti. Když jsme ospravedlněni – Bůh nás prohlašuje spravedlivými. Spravedlnost Ježíše je trvale přenesena na věřícího. Není ve svých zkušenostech spravedlivý jako Boží syn, ale je prohlášen za spravedlivého a je mu přičtena spravedlnost Božího syna, Pána Ježíše Krista. Jakub říká, že ti, jimž byla tato spravedlnost přiřčena, budou mít v určitém čase také zkušenost této spravedlnosti. Budou žít tuto Kristovu spravedlnost a dělat skutky spravedlnosti. Tyto jejich spravedlivé skutky potom prokáží na soudu, že oni jsou ospravedlněni.

Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen. (Mt 12,37)

Křesťané na soud nepřijdou, protože byli vykoupeni, ale jejich skutky budou Božím soudem prověřeny. Nebudeme souzeni na základě našich skutků, ale Boží soud tyto skutky odhalí. Buď to budou skutky víry, nebo to budou skutky těla. Takže když Jakub mluví o tom, že Abraham byl ospravedlněn ze skutků, tak došlo k naplnění toho, co Bůh prohlásil o Abrahamovi o nějakých pětadvacet nebo třicet let dříve. Když položil svého syna Izáka na oltář ve víře, že ho Bůh vzkřísí a on se s ním vrátí zpět k Izákově matce, tak Abrahamova víra došla dokonalosti. Byla to dokonalá poslušnost víry a na Abrahamovi se naplnilo Boží slovo, jak jsme to viděli minule v listu Galatským a jak nám to připomíná i Jakub:

IV. Naplnění Božího slova (v. 23)

Tak se naplnilo Písmo: ‚Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost‘ a byl nazván ‚přítelem Božím‘. (Jk 2,23)

Abraham uvěřil Bohu nějakých dvacet pět let před narozením Izáka, o jehož obětování zde čteme. V tom, že neodepřel Pánu to nejdůležitější a nejvzácnější ve svém životě, došla jeho víra dokonalosti. Víra působila (synergó) spolu s jeho skutky – spolupráce – jdou tu dvě věci ruku v ruce. Skutky přivedly Abrahamovu víru ke zralosti. Spasitelná víra je taková víra, která má skutky. Zralá víra je výsledkem poslušnosti. Bez viditelných známek poslušnosti se můžeme o víře jenom dohadovat.

V křesťanském životě je jedním z takových skutků poslušnosti křest ve vodě. Boží slovo říká, že kdo uvěří, ten se má pokřtít. A my takto můžeme doopravdy vidět, jak víra v životech nových křesťanů dochází k naplnění a stává se dokonalou. Proto se o křtu mluví také jako o svědectví. Je to veřejné vyznání víry – je to vyjádření, jímž člověk před druhými křesťany říká, že v jeho životě došlo ke změně – Bůh mu dal nové srdce, které je poslušné a díky tomu se rozhodl následovat Ježíše Krista a podřizovat se mu jako Pánu, poslouchat ho.

Je celá řada dalších skutků poslušnosti, které vycházejí z víry – můžeme mluvit o studiu Písma, o modlitbě, o společenství s druhými křesťany, o vydávání svědectví o své víře lidem, kteří nevěří … Martin Luther říkal, že víra je neustále aktivní. Je nemožné, aby živá víra nedělala neustále dobré věci. Opravdová křesťanská víra si neklade otázku, jestli má dělat, dobré věci, ale dělá je neustále. Když se vrátíme k Abrahamovi, tak vidíme, že jeho víra dosáhla zralosti, když bez zaváhání šel a poslechl Boha

Po těch událostech chtěl Bůh Abrahama vyzkoušet. Řekl mu: „Abrahame!“ Ten odvětil: „Tu jsem.“ A Bůh řekl: „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj jako oběť zápalnou na jedné hoře, o níž ti povím!“ Za časného jitra osedlal tedy Abraham osla, vzal s sebou dva své služebníky a svého syna Izáka, naštípal dříví k zápalné oběti a vydal se k místu, o němž mu Bůh pověděl. (Gn 22,1–3)

Jakub Abrahamovu poslušnost popisuje slovem dokonalá víra. Bůh řekl a Abraham se podle toho zachoval. Jak je to ve vašem životě, moji milí? Čtete Boží slovo, slyšíte kázání, mluvíte se bratrem nebo se sestrou ve víře a Bůh k vám promluví skrze své slovo – jak reagujete? Jako Abraham? Jsem vděčný za to, že to tak mnohdy je a že i na vašich životech je vidět dokonalost víry. Ale z vlastní zkušenosti také vím, že mnohdy Božímu slovu vzdoruji a je pro mě těžké se mu podřídit. A musím se modlit, aby Bůh dovedl moji víru k dokonalosti.

Vím, že i vy takto občas zápasíte a chci vás povzbudit příkladem Abrahama – když poslechl Boha, Bůh mu požehnal a nazval ho svým přítelem. Nemáme to přímo v Genesis, ale nacházíme to ve 2. Paralipomenon 20,7 a v Izajášovi 41,8. To je důsledek víry!

Závěr

Dostali jsme se na závěr našeho textu a před námi je poslední verš našeho oddílu, v němž Jakub shrnuje své učení o víře a znovu opakuje svým čtenářům a s nimi také nám, co už několikrát předtím řekl – mimochodem neopakuje to naposledy!

Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry! (Jk 2,24)

Skutky víry jasně dokazují, že už došlo k ospravedlnění.

V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou. (Ga 5,6)

Živá víra, taková víra, která jedná. Taková víra, která naplňuje královský zákon: Milovat budeš bližního svého jako sebe samého (Jk 2,8). Abraham věřil, A proto jednal. Proto teprve v jeho skutcích došla jeho víra dokonalosti. A co vy, moji milí? Věříte? Ukažte svou víru na skutcích!

Jakub v našem dnešním oddíle klade důraz na to, že křesťan žije vírou. Nejenom, že se drží učení Božího slova, ale každý den podle něj také žije. Jeho víra není mrtvá, ani rozumová nebo jen citová. Je to živá víra, jakou měl Abraham. Taková víra mění život a slouží Bohu. Nemusíme být nutně znalci Písma, abychom mohli být spaseni. Démoni mnohou znát Bibli mnohem lépe než mnozí kazatelé. Nevěřící lidé mohou mít mnohem větší duchovní zkušenosti než spasení lidé. Dokonce i láska, radost a pokoj mohou být padělkem. Mohou vycházet z takového chápání Boha, které je sebestředné. Člověk může být oklamán a myslet si, že miluje Boha, ale ve skutečnosti miluje jen svou vlastní představu o Bohu. Jaká je tedy vaše víra?

Je to živá víra, víra ospravedlněného člověka, která se projevuje v jeho skutcích a dostává v nich punc opravdovosti spasení? Nebo je to náboženská víra, která možná něco tvrdí a vyznává, ale jinak je úplně mrtvá? Víra démonů, víra nespasených lidí? Co je skutečnou prioritou vašeho života? Podle čeho to poznáme nejlépe? Podle skutků víry! Je povinností každého křesťana poctivě zkoumat své srdce, motivy svého jednání, způsob života, jaký vede i skutky, které dělá. Každý z nás se musí ujistit, že jeho víra je opravdu živá, protože jen taková víra vede ke spáse.

Sami sebe se ptejte, zda vskutku žijete z víry, sami sebe zkoumejte. (2K 13,5)

Satan je podvodník a lhář a jednou z jeho zbraní je napodobování. Když se mu podaří přesvědčit člověka, že jeho falešná víra je vlastně pravá, má ho ve své moci. Waren Wiersbe ve svém komentáři k Jakubovu listu uvádí sérii otázek, které můžeme použít k tomu, abychom prozkoumali své srdce: Uvědomili jste si, že jste hříšníci a vyznali jste to Bohu? Zažili jste někdy strach z přicházejícího Božího hněvu? Co jste udělali se svými hříchy? Rozumíte tomu, že Kristus zemřel za vaše hříchy a vstal z mrtvých? Je vám jasné, že sami sebe nemůžete zachránit? Činili jste pokání ze svých hříchů a odvrátili jste se od nich? Nebo je máte dál tajně rádi a chcete v nich pokračovat? Těšíte se z živého vztahu s Kristem skrze Boží slovo a v Duchu svatém? Je vidět změna ve vašem životě? Jednáte a pracujete správně? Chcete růst v Božích věcech? Toužíte povědět o Kristu druhým lidem? Nebo se za něj stydíte? Jste rádi společně s Božím lidem? Těší vás to? Jste připraveni na druhý příchod Pána Ježíše? Nebudete zahanbeni?

Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid a hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení a po cestě věčnosti mě veď! (Ž 139,23–24)

Nenechte tuto výzvu bez odezvy. Možná vás zneklidnila nebo rozrušila. Ano je to možné, protože Boží slovo toto dělá. Nenechme ho bez odpovědi. Pojďme ke Kristu, protože on je řešením. On je jediným řešením naší mrtvé víry, nemocné nebo slabé víry. U něj je život a spasení. Tak pojďme nyní k němu.