Co máme nad Starý zákon

• A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. (Žd 11,39–40)

• „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid.“ (Lk 7,16)

Tyto dva texty spojuje následující: Apoštol vykládá, co je víra. Svatí Boží lidé ve staré smlouvě slyšeli jen slovo a na to se spolehli tak, jako by to již bylo. A Pánu Bohu se to velice líbilo. Kdežto při tom našem druhém textu vidíme pohřeb. Tam z Naim vynášejí jediného syna plačící vdovy. Tu přijde Pán Ježíš, dotkne se már, a praví: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Všichni jsou náramně dojati a volají: „Bůh navštívil svůj lid.“ Nevěděli, jak velikou mají pravdu, že to platí do písmene. Ale měli pravdu. Jestliže já vím nebo nevím, jak se to s těmi Božími věcmi má, to na těch Božích věcech nezmění nic. Avšak jestliže já o těch Božích věcech ani nevím, pak já z nich nemám, co z nich člověk může mít. A o to běží, abychom z těch Božích věcí měli, co člověk Boží může mít. A když já z toho mám, co z toho může člověk Boží mít, tak mám v Novém zákoně více než ve Starém zákoně. Rád bych předkládal trojí:

I. Nebeský Otec pro svůj lid vždycky připravoval spasení.

Otec nebeský je láska, on nikomu na světě neukřivdil, on vás nezformoval, abyste se trápili. K tomu vás nezformoval, a když dá své řády a zákony, tak je to všecko samá dobrota, ne aby vás trápil. U něho není jen láska, ale u něho je také milosrdenství a vždycky bylo a bude na věky věků. Co to je? To není jen láska, to je něco víc než láska. Když se tak laskavě chová k andělu, to není divné, ale milosrdenství to není. Milosrdenství je, když se chová laskavě k takovému tvoru, jako jsem já, když úpím nad sebou, že mi není dobře, do čeho jsem vlezl. Proč to tak dělá? Protože je takový, jaký je, u něho je milosrdenství. Člověk byl vždy takový, jaký je. Ani jeden to nemá sám ze sebe, aby toužil po Božích, duchovních věcech. Ale když se do toho vloží Pán Bůh, hned se ukáže, že jste stejní: Každý ho začnete potřebovat a to znamená, že vám chce něco dát. Když vám Pán Bůh něco vzácného dává, to znamená, že Pán Bůh předpokládá, že to potřebujete. Otevřete si Genesis 3,15: „ Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ Tady máte to Boží zaslíbení; myslíte, že Pán Bůh to dává tomu, kdo to nepotřebuje? A proto z toho zcela bezpečně vyvozuji: Když Pán Bůh dával Adamovi a Evě zaslíbení, byl v nich Duch svatý. Oni nemohli spáchat hřích proti Duchu svatému.

Když potřebuji Pána Boha, budu ho mít. „Já vám pomohu.“ A k tomu přidal ty stíny. On nařídí oběť. Nevykládá mnoho. Co by vykládal, když se tomu tak rozumí, že on sám to musí provést. Když se v té své ztracenosti vrhnete na to jeho milosrdenství, nezahynete ani jeden, i kdyby se vám všecko pletlo. Žádný světský člověk se nevrhne na Boží milosrdenství. Ale vy nezahynete, on vás nedovede zašlápnout. Nahlédněte do Jana 6,37: „Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ A když přijde ten lotr, tak ho neodežene od sebe. Kdyby přišel Jidáš, tak ho neodvrhne od sebe. Tak se tomu rozumělo od věků, a tak se tomu rozumí teď. On vždy strojil svému lidu vzácné spasení a vždycky na to docházelo. Jak pak je to možné, aby se ke mně tak zachoval? To není má otázka, to je otázka jeho, kterou si on rozluští. Má otázka je, abych já se toho dodělal a byl spasen. O to běží. A teď to druhé:

II. Když, přijde plnost času a ukáže se, na co myslil od věků, uvidíte, že toho bylo daleko víc, než si kdo pomyslil.

On šel osobně na svět, on osobně v lidském těle prosadí vše sám. To bylo vždycky tajemstvím, jak on pomůže. Ale zde se vám to tajemství odkrývá. Vy vidíte, že je předivný; ono je to neskonale vzácnější, než jste si mysleli. Co pak Pán Bůh nenavštěvoval svůj lid vždycky? Ano, ale jinak. On je nebeský Hospodin, on je také nebeský hospodář. Ten nebeský hospodář, když si zavede hospodářství, tak se o něj stará. To jen vy se dovedete nestarat. Nad to navštěvuje lid svůj. Když se vyskytne něco nesprávného, Bůh silný, horlivý navštěvuje nepravosti. To vám neprojde. Ale když je s vámi zle, on sám bude se k vám znát, on vždycky navštěvuje svůj lid; ve všem tom, co se s tebou děje, je jeho ruka. On rozuměl, že v plnosti času půjde sám. Narodil se vám dnes Spasitel, který je Kristus Pán, ne nějaký posel! Představte si Davida, pronásledovaného Saulem, jak o tom čteme v 1. Samuelově 23. Princ z domu královského Jonatan ho těší: „Neboj se, ty nezahyneš, ty budeš králem a já první po tobě“. To bylo vzácné navštívení a potěšení. Ale zde je něco neskonale vyššího. Ten nebeský Pán přišel za námi. To bylo od věků promyšlené. Takový mistr nezačne stavět, když nemá všecko promyšlené. Takové tělo postaví, jaké tělo sám třiatřicet roků chce nosit. Když formoval vzduch, copak nevěděl, že ten vzduch bude sám dýchat a že bude potřebovat vodu, kterou stvořil? Neměl bych touhu jít do Palestiny, abych si nezkazil dojem, který mám ze slova Božího o ní, ale když čtu o Nazaretu, že v městě je silný, jediný pramen, tu bych rád stál u toho pramene a rád bych poslouchal, jak padá, rád bych si nabral a rád bych se napil. Proč? Protože není nejmenší pochyby, že on z toho pramene píval.

Ale on nepřišel, aby se šel podívat, jaké to máme, ale přišel, aby ukázal, co tím vlastně myslel od věků, ten, který byl první a poslední. On všecko vnesl na dřevo kříže. Neběží o Vánoce, nýbrž o Velikonoce. Proto se dlouho neslavily Vánoce. Když porovnáváte Matouše a Lukáše, ti vypravují o narození, ale Marek a Jan se sotva o tom zmiňují, zato o utrpení vypravují všichni obšírně; na tom záleží. To mne vede k tomu třetímu:

III. Jakou mám přednost před těmi, kteří tu byli a ve víře se toho drželi?

Všecko to, co to faktum, ta skutečnost zvláštního sebou nese. To nejvzácnější, co tu v historii bylo, je to, že on přišel v lidském těle. Tady vidím, proč je tak milosrdný, je láska od věků. Když si vzpomene na to své utrpení, to se neztratí, to se nezapomene!

Já čtu zcela jinak jeho Slovo, než četli lidé ve staré době. Podívejte se do Ezechiela 34,31: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“ To bylo lidu Božímu vždycky velikým potěšením, že oni dobře věděli: On zná, jaké to máte na světě, to je potěšení, když víte, jak vám Pán Ježíš dobře rozumí. Ale když já vím, že on to zná nejen jako vševědoucí, ale jako ten, který všecko zkusil, pak vím, že to nezapomene na věky věků. Nemyslete si, že se přestanete zajímat o lidi, se kterými jste prodělali náramně těžké věci. Ti lidé vás budou vždy zajímat. On ví, co to je být člověkem, jako vševědoucí a jako ten, který byl třiatřicet roků v takovém těle. To je to, co je v době Nového zákona jiné, než ve staré době. Tam to bylo vzácné, ale zde je to vzácnější.

Zde vidíte nebeského pastýře, který si vezme ovečku na svá ramena, a tím ji utěšuje. To je ve Starém zákoně. Ale ta ramena byla probodená, to byl ten ukřižovaný, který mne takto drží; a vy si myslíte, že na to zapomene? Ne, tak se věci nemají. Když jsem jeho, všecko je urovnané, protože pro mne trpěl.

Doba mládí je doba štěstí, ale to mně říkají lidé, kteří již šťastni nejsou: „To bylo tenkráte krásné, ale teď již ne.“ Lid Boží ne tak: Doba mládí, doba štěstí, doba stáří, doba hlubšího, většího štěstí. Tak se to má s lidem Božím. Když jsem se spolehl na jeho milosrdenství, to bylo dobře, byl jsem šťastný, a když nyní vím, jak to Bůh provedl, to je neskonale větší štěstí.

My, lidé, rádi zapomínáme, ale Bůh ne. Když se pro Krista dovolávám jeho milosrdenství, protože tu byl v těle, myslíte si, že může nemít radost? To se mu velice líbí, když visíte na něm jen pro jeho milosrdenství, ale ještě více se mu líbí, když visíte na Něm pro to, že tu byl.

„A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás.“ „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid.“ Amen.

Kázáno 19. prosince 1909