Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. (Gn 9,6)
Člověk i zvíře, kteří by vzali život jinému člověku, mají zemřít. Jakkoliv je Bůh dárcem života, zde žádá smrt. Ani zvíře se nesmí beztrestně dopustit hříchu vraždy, natož člověk. Úmyslná vražda, ať již vykonaná s rozmyslem, nebo učiněná v afektu, má být potrestaná smrtí vraha. Boží slovo nám ale také ukazuje, že neúmyslné zabití, má být potrestáno, protože to může být problém nedbalosti člověka, ale nemá skončit smrtí toho, kdo se ho dopustil. Někdy lidé by prý raději dali svůj život, aby ten, kdo se dopouští násilí, dostal šanci poznat milost, ale Boží slovo nic takového neříká. Může to vypadat duchovně, ale je to tělesné smýšlení. Milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista (J 1,17) a obojího se v něm musíme pevně držet.
Byť bychom i neznali vznik, způsob a meze působení Ducha Božího, není to dost, když víme: Musíme se znovuzrodit a také můžeme. A byť i zůstalo vše ostatní pro nás tajemstvím – co na tom? Nejde o to, abychom pochopili tajemství znovuzrození, ale na tom záleží, abychom to znovuzrození zažili.
Pod Božím pastýřským dohledem jsou svatí dosyta nasyceni. Jejich pokrmem není neuspokojivá řídká kaše nějakých lidských „výmyslů“, ale Pán je krmí pevnou, hutnou pravdou Božího zjevení. V Písmu, které Duch svatý přináší do srdce, je skutečná výživa pro duši. Sám Ježíš je skutečným životodárným pokrmem věřících. Náš Velký Pastýř zde slibuje, že tento svatý pokrm nám poskytne on sám. Pokud v den Páně přijde náš pozemský pastýř s prázdnýma rukama, náš Pán nikoli.
Herodes ho nedokázal zabít,
Satan ho nemohl svést,
smrt ho nedokázala přemoct,
a hrob ho nemohl udržet.
Bůh je náš OTEC. Přijal nás ze své milosti. Co se týče duchovního vztahu, byli jsme svou přirozeností bez otce. Nebo abychom byli přesnější, otce jsme měli, byl jím ďábel! Ježíš řekl: „Váš otec je ďábel!“ (Jan 8,44). Taková je pravda. Byli jsme v hrozném a strašlivém stavu!
Ale ve svém nekonečném milosrdenství a pro slávu své vlastní milosti nás Bůh přijal a uvedl mezi své děti!
Poslední verš písně, kterou jsme zpívali, staví nám před oči důležitý předmět: osobní závislost na Pánu Ježíši. Směl-li bych si pro sebe něco vyprosit, pak by to byla především hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. A kdybych se měl vyjádřit, co bych si nejvíc přál pro své milé bratry a sestry, pak by to byla hluboká osobní závislost na Pánu Ježíši. Ó, kdybychom stokrát více, skutečněji, opravdověji a hlouběji záviseli na Pánu Ježíši, jak by nám bylo potěšením o něm slyšet, jak bychom byli žádostiví ho vidět a jak by naše srdce ovládala jediná, nejvyšší touha: „Přijď brzo, Pane Ježíši!“
Mezi zvyky Dr. J. W. Alexandera patřilo psaní deníku, kam si mimo jiné psal vždy odstavec, v němž se zabýval nějakou myšlenkou o kázání. V jednom z jeho deníků byla tato slova: „Pokud mě Pán zachová zde na zemi, bude pro mě dobré, když si jednou projdu všechny své deníky a shromáždím to, co jsem čas od času napsal o službě. Už teď je toho dost na jeden svazek. Mohlo by to být dobré, až budu pryč.“ Zůstalo ale jenom u tohoto přání, protože Pán si ho odvolal do svého království. Jeho mladší bratr Samuel, který byl také kazatelem, však jeho deníky prošel a vydal toto dílo, které zde na pokračování budete moci číst.
