A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,8)
Znovu dává Bůh Abrahamovi zaslíbení země – opakuje mu ho dvacet pět let poté, co mu ho řekl poprvé, co ho přivedl do zaslíbené země (Gn 12,1–4). Nyní mu vysvětluje, že tuto zemi dostane skrze své potomky, jak už mu to řekl v Gn 15. Čtyři sta let budou pod útlakem (v otroctví), ale potom zemi získají. A přesně tak se to také stalo. Apoštol nám říká, že po 430 let od zaslíbení dal Bůh Izraeli zákon, k čemuž došlo krátce po vyjití z Egypta. Boží slovo je naprosto přesné – když byl syn zaslíbení odstaven, začalo pronásledování Abrahamova potomstva, které pokračovalo celých čtyři sta let, z nichž více než polovinu Izraelci strávili v Egyptě.
Velikonoční neděle je každý rok pro mnoho lidí velikým svátkem. Miliony si připomínají vzkříšení Ježíše. Mnozí ten den označují jako největší křesťanský svátek. Pro některé lidi to znamená jediný den v roce, kdy přicházejí do církve. Křesťané v prvním století ovšem tyto události pravidelně každý rok neslavili. Každoroční slavení tohoto svátku je lidskou tradicí, která byla zavedena až někdy ve druhém či třetím století.
Kristus se zjevuje jako pastýř svým vlastním ovcím, nikoliv jiným. Jakmile se objeví, jeho vlastní ovce ho poznávají. Důvěřují mu a jsou připravené ho následovat. On je zná a ony znají jeho. Existuje mezi nimi vzájemné poznání a stálé spojení. Jediným znakem, jistým znakem, neomylným znakem znovuzrození a přijetí je tedy upřímná víra v ustanoveného Vykupitele.
Budeme přetvořeni do podoby jeho vlastního slavného těla. To se stane všem, kteří věří v Ježíše. Jejich duše byly vírou proměněny a jejich těla projdou takovou obnovou, která bude odpovídat jejich obnovenému duchu. Jak brzy k této velkolepé proměně dojde, nedokážeme říci, ale myšlenka na ni by nám měla pomoci snášet dnešní zkoušky a všechny strasti těla.
Milost je poslední a jedinou nadějí hříšníka; není-li spasen milostí, nebude spasen vůbec. Milost stírá všechny rozdíly a pohlíží na nejhorlivějšího vyznavače náboženství stejně jako na nejodpornějšího zločince; na cudnou pannu stejně jako na hnusnou prostitutku.
Výročí Kristovy smrti znovu otevírá otázku, zda je správné říci, že Bůh zemřel na kříži. Dobří křesťané přinášejí argumenty pro i proti. Jedni tvrdí, že Bůh, který je nesmrtelný (1Tm 1,17; 6,16 atd.), což znamená, že nemůže zemřít. Druzí se odvolávají na pasáže, jako jsou Skutky 20,28 a Galatským 2,20, které – jak se zdá – říkají, že Bůh zemřel.
Požehnaná vyhlídka! To není sen nadšence, ale prohlášení neomylného Slova. Hospodin bude znám mezi všemi lidmi a jeho milostivou vládu uznají všechna lidská pokolení. Dnes tomu tak zdaleka není. Sklání se někdo před velkým Králem? Kolik je tu vzpoury! Kolik je na zemi pánů a bohů! Dokonce i mezi vyznavači křesťanství je tolik rozdílných představ o Bohu a jeho evangeliu! Jednoho dne bude jeden Král, jeden Hospodin a jedno jméno pro živého Boha.
