Dále Bůh řekl: „Toto je znamení smlouvy, jež kladu mezi sebe a vás i každého živého tvora, který je s vámi, pro pokolení všech věků. Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy mezi mnou a zemí.“ (Gn 9,12–13)
Znamením této smlouvy se stává duha. Znamení smlouvy je vlastně takovou pečetí, podpisem smlouvy. Zářící duha zrcadlí zářící Boží milost a slitování. Zářící duha je potvrzením Božího rozhodnutí, že už nezahladí zemi potopou. Nevíme, jestli lidé znali duhu i před potopou, ale není to nakonec vůbec podstatné. I kdyby ji znali už dřív – a nemuseli, protože to mohlo na zemi vypadat trochu jinak – teprve nyní se duha stává znamením smlouvy. A znovu si můžeme všimnout, že znamení je spojeno s obsahem smlouvy. Když pršelo a potom přestalo, znamení se pravděpodobně objevilo. S každým deštěm mohli lidé propadnout panice, že znovu přijde to, co tady bylo a země bude znovu zatopena potopou a všechno živé zahyne, ale potom přestalo pršet a objevila se duha a lidé si měli připomenout Boží slib.
Hřích odcizil člověka nejen Bohu, ale i člověku. Kde není láska k Bohu, tam není ani opravdová láska k bližním. Od přirozenosti jsme zcela zkažení a jako takoví máme radikálně sobecké, zlé a zlomyslné sklony. „Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech, jejich ústa jsou samá kletba a hořkost, jejich nohy spěchají prolévat krev, zhouba a bída je na jejich cestách“ (Ř 3,13–16).
Jedním z důležitých prvků nezávislosti místního sboru je jeho vlastní správa. Ztráta práva na samosprávu způsobuje, že církev ztrácí svou nezávislost. Když místní církev ovládnou a řídí lidé zvenčí, ztratila svou nezávislost. Správa vlastních záležitostí však není jedinou formou nezávislosti místního sboru. Mnohé církve rozhodují samy, ale přesto jsou ve financích a dalších záležitostech nadále trvale závislé na pomoci zvenčí. Samostatná správa by měla vést k tomu, že církev bude soběstačná a zcela nezávislá.
Abychom rozpoznali falešné učitele, musíme pochopit, že přicházejí převlečeni za pravé Kristovy následovníky. Rozlišování proto vyžaduje, abychom zkoumali ty, kdo tvrdí, že mluví Boží slovo, a rozlišovali, kdo je pravý a kdo falešný. V kázání na hoře nás Ježíš učil, že jedním ze způsobů, jak rozlišit pravé a falešné učitele, je podívat se na jejich ovoce. Co je výsledkem jejich rtů, jejich života a jejich vedení?
Úsměv, prosím. Kdo z nás tu větu má rád? Většinou ji pronese někdo, kdo na nás zrovna míří fotoaparátem, nebo dnes spíš mobilem. A vy víte, co bude následovat. Nepovedený úsměv, nepovedená fotka, která bude kolovat po rodině ve WhatsAppu nebo na Messengeru, nebo nakonec skončí příští rok i v kalendáři. Protože v rodinných kalendářích nekončí jen ty nejkrásnější fotky, ale i ty nejtrapnější, ať je prý na co vzpomínat.
Vstoupili jsme do nového roku. Co to pro nás znamená? Nová očekávání, nová předsevzetí? … nebo obavy, strachy, úzkosti? … anebo nic zásadního, jen opět změna čísla v kalendáři? S každým novým rokem se před námi otevírá taková „terra incognita“, země neznámá. Rádi bychom věděli, co se na nás chystá. Snažíme se to odhadnout nebo spočítat. Dalo by se říct, že v nás zápasí Naděje a víra versus beznaděj a strach.
Je to vůbec možné, aby takový utrápený a usoužený Jób a taková rozbitá církev měli dobrou naději? Sami nechtěli věřit: Bylo nám jak ve snu. Jóbovi žehnal Pán Bůh k posledu více než po celý jeho život. To jsou Boží fakta.
