Vešli k Noemu do archy vždy pár po páru ze všeho tvorstva, v němž je duch života. Vcházeli, samec a samice ze všeho tvorstva, jak mu Bůh přikázal. A Hospodin za ním zavřel. (Gn 7,15–16)
Noe udělal všechno tak, jak mu Hospodin přikázal. A Bůh za ním zavřel. Jsou to úplně jednoduchá slova, ale je v nich toho hodně. Bůh sám jednal. Bylo to Boží dílo a Boží čas. Bůh věděl, kdy má zavřít a on sám to udělal. Když Bůh zavře, kdo může otevřít (Zj 3,7)? Zapečetil Noema a všechno, co mělo přežít tento soud v arše. Zavřel dveře a možná je zvenku dokonce zamknul! Byla to ochrana pro ty, kteří byli uvnitř. Stejnou ochranu dává Bůh také nám – i nás vložil to Krista. Úplně doslovně jsme byli vekřtěni Duchem svatým do těla Kristova (1K 12,13), když jsme uvěřili, byla nám vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého (Ef 1,13) a tuto pečeť neseme pro den vykoupení (Ef 4,30).
Tak mluv, napomínej a přesvědčuj se vším důrazem. (Tt 2,15)
Pavel završuje své vyučování ve druhé kapitole výzvou Titovi, ve které mu opakuje, co má dělat a jak to má dělat. Můžeme se tady zaměřit na dvě věci – jednak je to obsah toho, co má Titus, a spolu s ním také každý křesťanský služebník, říkat a dále je to činnost, kterou má dělat a která je v patnáctém verši popsaná třemi příkazy – mluv, napomínej, přesvědčuj.
Tím se nám potvrzuje prorocké slovo, a činíte dobře, že se ho držíte; je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci. (2Pt 1,19)
Tolik je slov našeho textu. A nemyslím, milí v Kristu přátelé, že už rozumím všemu, co slova našeho textu obsahují, ale také nemyslím, že vám dovedu v tak krátké chvíli vyložit to, čemu všemu už z našeho textu rozumím. Zde se připomíná ta řeč prorocká, ale nerozumí se pouze knihy prorocké, nýbrž rozumějí se všecky knihy Slova Božího, Starého i Nového zákona, protože jsou všecky téže podstaty – z Ducha svatého.
A teď uvidíte, že nejde ani o to vzácné Slovo Boží, že jde o mnohem více. Vy byste si přáli upřímně se radovat ze Slova Božího, nebát se žádné kritiky, kterou vám světští lidé předkládají. Ó, ono to jde, ale jen když vám vzejde Pán Ježíš jako krásná hvězda jitřní! Pak se začnete radovat z celého svého života. Tak já věci pojímám.
Apoštol Pavel začíná patnáctý verš slovy: „Proto i já…“ – proto – kdykoliv čteme v Písmu toto slovíčko, tak by nám měla před očima – podobně jako řidiči červené světlo na semaforu – vyskočit otázka: „Proč?“ Na co odkazuje toto proto? Čeho se týká? Co spojuje? To jsou důležité otázky, které si musíme klást, kdokoliv studujeme Boží slovo.
Kde hledáme moudrost? Od koho se učíme žít dobře v tomto světě? Máme vůbec možnost žít bezúhonně ve světě, který je plný korupce, násilí, nespravedlnosti a bezpráví? Takové a podobné otázky si jako křesťané jistě čas od času položíme. A Pán Bůh nás nenechává na pochybách, že o našich starostech ví. Dal nám své Slovo, abychom se z něj učili, jak máme žít na této zemi předtím, než pro nás přijde Pán.
Neříká Ježíš správně i o nás: „Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku“ (Zj 2,4)? Běda! Jak málo jsme toho dosud udělali pro slávu našeho Pána. Naše zima trvá příliš dlouho. Dáváme Bohu jen drobné, ačkoliv si zaslouží tisíce – ba co víc, zaslouží si, aby krev v našich žilách tepala ve službě jeho církvi a jeho pravdě. Budeme to tak dělat? Ó Pane, budeme i potom, co jsi nám tak bohatě požehnal, nevděční a budeme se stavět lhostejně k tvým dobrým věcem a k tvé práci?
Musíte se znovu narodit! (J 3,7)
Nutnost nového narození je zjevná ze skutečnosti, že člověk je padlé stvoření. Bůh stvořil člověka, aby byl Božím obrazem podle Boží podoby (Gn 1,26) a radoval se ve společenství s Bohem. Svým odpadnutím si ale člověk znepřátelil svého Stvořitele, nemůže vystát blízkost toho jediného Svatého a utekl od něj.
