Izák tam vybudoval oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Postavil tam také svůj stan a jeho služebníci tam vyhloubili studni. (Gn 26,25)
Bůh se zjevil Izákovi, a co udělal Izák? Izák vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Abraham neustále stavěl oltáře. Izák byl položen na oltář. Teprve nyní Izák sám staví oltář a vzývá Hospodinovo jméno, oslavuje Pána. To neznamená, že do té doby nebyl věřící – svou víru prokázal mnoha způsoby a v mnoha věcech. Přesto teprve nyní dělá to, co pravidelně dělal jeho otec – buduje oltář a vzývá Pána. Přesně to máme udělat i my. Už tady nemáme kamenné oltáře, na které bychom pokládali oběti zvířat a spalovali je jako libou vůni pro Hospodina. Bůh po nás chce úplně jinou oběť – a tou jsme my sami. Máme sami sebe přinášet jako oběť živou, svatou a Bohu milou. To je naše pravá bohoslužba.
Verš, který dnes máme před sebou, je na jednu stranu velmi jednoduchý. Ale zároveň můžeme říci, že to je verš, který je velmi hluboký a plný významu, plný slávy. A celý tento verš mluví o našem spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Mluví o očekávání Krista, o naději v Kristu, o slávě Ježíše Krista a o Božství Ježíše Krista.
Tak my i všichni lidé světští kolem nás připouštějí, že je dnes první den velikonoční, ale o to nám nejde. Jde o to, zda máte Velikonoce vy, zda mám Velikonoce já. Co to je? To není jen ta pěkná upomínka, že Pán Bůh vyvedl tenkrát a tenkrát ten svůj lid izraelský z otroctví egyptského. Je to sice pravda také a bylo to něco slavného, ale co z toho mám já? Já pojímám věci zcela jinak: Mít Velikonoce znamená mít velikou radost z těch velkých Božích fakt, která se stala v můj prospěch.
Jistě všichni víte, moji milí přátelé, na koho myslel prorok Izajáš v tomto místě. Není to nikdo jiný než náš velký, drahý Pán Ježíš Kristus. Toto nebylo napsáno po jeho smrti na kříži ani krátce předtím, když se již mohlo předpokládat, co se s ním stane. Ne, to bylo napsáno přibližně 750 let před jeho příchodem na svět. To mějme obzvláště před očima.
 |
Březen 2021 | Ročník 2 | Číslo 5Pro církev reformovanou a stále se reformující.PDF * * * MOBI * * * EPUB * * * ekniha * * * HTML Můj milý je můj a já jsem jehoJestli je v Bibli nějaký šťastný verš, musí to být tento: „Můj milý je můj a já jsem jeho“ (Pís 2,16). Ta slova jsou natolik pokojná a plná jistoty, naplněná štěstím a spokojeností, že by mohla být právě tak napsaná stejnou rukou, která napsala žalm dvacátý třetí. Tyto verše se kochají tím, který hodinu před tím, než šel do Getsemane, řekl „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám“ (J 14,27) a „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět“(J 16,33). Ať nám znovu zvoní ten stříbrný zvonek, jehož noty jsou tak lahodné: „Můj milý je můj a já jsem jeho.“ Charles Haddon Spurgeon |
On neušetřil svého vlastního Syna ... jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? (Ř 8,32)
Drahý Pane, prsty víry se dnešního rána radostně dotýkají kláves této zvonkohry a jásavě rozeznívají sladké tóny k chvále tvého milostivého jména!
„On neušetřil…!”
„Jak by nám nedaroval!”
Ohledáváme-li knihy v měšťanských domácnostech chované co do rázu jich, pozorujeme, že za celé XVI. století nejčastěji vyskytují se v inventářích biblí. V tom se tedy podobá toto století předešlému. Jsou lidé chudičcí, svršků mají pramálo, ale Bibli u nich najdeš. Což chudý, několikařádkový je inventář pražského hrnčíře Kropáčka r. 1570 – ale Bibli velikou vázanou, hrnčíř měl! Vezmi do ruky nejstarší inventáře kouřimské z r. 1515, vezmi seznamy turnovské z doby bělohorské, z obou jde najevo, že za vši tu dobu mnoho bylo domácností, v nichž všecka librář byla jen Bible.
