Cesta k nápravě Božího lidu (Tt 2,1)
V listu Titovi máme před sebou okno, kterým můžeme nahlédnout do skupiny místních sborů. Co tam vidíme? Jedním slovem bychom mohli říct, že vidíme zmatek.
Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gn 14,14)
Jak reagoval Lotův strýc Abraham, když se dozvěděl tu zprávu od nějakého uprchlíka? Sebral své muže a vyrazili za armádou čtyř králů, aby vysvobodili Lota. Z Hebronu k Damašku je to víc než čtyři sta kilometrů. Nejdříve je pronásledovali a pak je jedné noci přepadli a pobíjeli je až někam za Damašek. Bůh jim je vydal do rukou (v. 20). Posílil Abrahamovy ruce, dal odvahu jeho srdci a Abraham přivedl zpátky všechny lidi i všechno uloupené jmění, včetně svého synovce Lota. Celý spor byl vyřešen rychle, radikálně a s velikou odvahou. Abraham nebyl pacifista a pro ochranu svého bližního se nebál použít meč. To je povzbuzení pro nás, abychom i my jednali v bázni Boží, s modlitbami a hledáním Pánovy tváře.
V listu Titovi máme před sebou okno, kterým můžeme nahlédnout do skupiny místních sborů. Co tam vidíme? Jedním slovem bychom mohli říct, že vidíme zmatek.
Boží svrchovanost bychom mohli definovat jako uplatňování Jeho nadřazenosti (viz předchozí kapitola). Je nekonečně vyvýšený nad nejvyšší stvoření, je tím Nejvyšším, Pánem nebe i země, nikomu nepodléhá, není nikým ovlivnitelný, je zcela nezávislý. Bůh činí to, co se Mu líbí, a činí jen tak, jak se Mu líbí. Nikdo Mu nemůže něco překazit, nikdo Mu nemůže bránit. To jasně dokládá i Jeho vlastní slovo: „Moje rozhodnutí platí, a co se mi líbí, uskutečním“ (Iz 46,10). „Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země.
Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože. (Ž 90,2)
Ó, duše má! Usiluj o to plnit se smýšlením všemocného. Oddej se neproniknutelným plochám jeho slávy!
„Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?“ (Jób 11,7). Může hmyz změřit oceán, nebo snad červ odměřit nebesa? Může konečný porozumět nekonečnému? Může smrtelný uchopit nesmrtelnost? Nemůžeme více, než stát na pokraji bezbřehého moře, a křičet, „jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění“ (Ř 11,33).
Nedávejte část zisku stranou (viz Sk 5,3). Každou pohnutku svého srdce cele podřiďte Bohu. Pracujte na jediné věci a směřujte k jedinému cíli: poddat Bohu své srdce. Volejte po větším vlivu svatého Ducha Božího, aby vaše duše, zachovávaná a chráněná Duchem, mohla být směrovaná do jednoho řečiště a pouze do toho jediného. Potom váš život poteče jako hluboký, čistý, jasný a klidný proud, jehož jedinými břehy je Boží vůle, jediným řečištěm je Kristova láska a jedinou touhou je potěšit Boha.
Jak jsem přemýšlel nad vlivem tohoto článku na čtenáře, přišla mi na mysl fráze, nad kterou jsem se často zamýšlel – mýtus vlivu. Dokázal jsem si jednoduše představit, jak asi probíhala debata ve Fullerově semináři, když dorazila pozvánka na toto setkání. Někdo jistě řekl: „Měli bychom jít. Mohli bychom něco ovlivnit.“ Avšak soudě podle článku, co ovlivnili? Jistě ne to, že by nějak prosadili křesťanskou pravdu. Spíše se shodli s různými teologickými liberály.
Nyní jsme na začátku 17. kapitoly, třináct let po těchto událostech. Třináct let mělo umlčet každá ústa. Už po těchto třinácti letech bylo naprosto jasné, že Abram a Sáraj nemohou mít děti. Zdá se, že Abram nemohl mít další děti ani s Hagarou. Dvacet čtyři let jsou Abram se Sárají v zaslíbené zemi a čím dál tím více je stále jasnější, že se žádným přirozeným způsobem nedočkají vlastního potomka – Abram, vznešený nebo vyvýšený otec a Sáraj, kněžna jeho domu. Pokud se jim nějaké dítě narodí, tak to nebude dílo lidské, věc těla, ale cele dílo Boží, dílo Boží milosti a moci.