Před vodami potopy vešel Noe a s ním jeho synové i jeho žena a ženy jeho synů do archy. (Gn 7,7)
Noe věřil Bohu a byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Jako jediný z celého pokolení, které tehdy na zemi žilo, věřil Bohu. Proto s ním Bůh sdílel informace o svém soudu, který postihne celou zemi. V této víře se Noe ukryl na místo, které mu Bůh určil, do archy, kterou vybudoval vlastníma rukama. Tohle je něco, co ukazuje na lidství Pána Ježíše Krista – on měl být a byl jedním z nás. Měl být z lidského pokolení. Byl přirozeným pokračováním lidského rodu. A přesto byl mnohem víc než jenom člověkem – byl a je Božím Synem, který byl detailně popsán v mnoha proroctvích, který byl zaslíben ode dne pádu. Pouze v něm je úkryt pro hříšného člověka, k němu a do něj musí člověk utéci, aby se zachránil před Božím hněvem.
Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit.
Názory na jednotlivé detaily našeho textu lze počítat na desítky, ale pokud jde o celkový výklad, hlavní názorové skupiny jsou v podstatě čtyři. Dvě z nich lze podle mne bez dlouhých diskuzí odmítnout, protože jsou v rozporu s mnoha jinými částmi Písma. Druhé dvě mají něco do sebe, podle toho, se kterými problémy jste ochotni žít. Pokusím se vysvětlit, proč mi názor, pro který jsem se rozhodl, dává nejlepší smysl.
Otcové i matky mají zodpovědnost učit své děti Božímu slovu a Božím cestám. Ale kromě toho je každý křesťan zodpovědný za to, aby svědčil o naději všem, kteří by se ho ptali, aby vysvětloval evangelium těm, kteří ho neznají. A v tomto smyslu je každý křesťan povolán k tomu, aby vyučoval druhé lidi. Víme, že všichni nemají stejné poznání a stejné porozumění, ale každý má vysvětlovat evangelium tak, jak mu rozumí a jak se to učí od svých starších ve svém sboru.
Zkouška člověka v období Mojžíšova zákona prokázala dvě věci: zaprvé, že je „bezbožný“; zadruhé, že je „bezmocný“ (Ř 5,6). To jsou však negativní věci (a i ta následující je negativní). Římanům 8,7 zmiňuje třetí rys strašlivého stavu člověka, totiž to, že je „v nepřátelství vůči Bohu (ČSP)“. To se ukázalo, když Boží Syn přebýval třicet tři let na této zemi. „Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.“ (J 1,11). A nejen to, On byl také „v opovržení, kdekdo se ho zřekl“. Ba ještě k tomu Ho nenáviděli „bez příčiny“ (J 15,25). A nedokázali svou nenávist utišit, dokud Ho neodsoudili k smrti jako zločince a nepřibili Ho ke kříži. Pamatujte, nebyli to jen Židé, kdo vydal Pána slávy na smrt, ale také pohané. Proto Pán před svou smrtí řekl: „Nyní je soud nad tímto světem“ (J 12,31), ne jen nad Izraelem. Tady skončila zkušební doba člověka.
Jak daleko může člověk dojít na cestě do nebe a přesto zůstat „skoro-křesťanem“? Můžeme vidět dvacet různých kroků:
Člověk může mít mnohé poznání – a přesto může být skoro-křesťan.
Člověk může být skvěle duchovně obdarován – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může hluboce oddaný náboženství, může mít vnější formu zbožnosti – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může zajít daleko v oddělení se od hříchu – a přesto může být skoro-křesťanem.
Člověk může nenávidět hřích – a přesto může být skoro-křesťanem.
